Já vlastně ani nevím, jak jsem se k téhle knížce dostal.
Teda vím, ale jen částečně: někdo mi kdysi kdesi řekl, abych si přečetl Ajtmatova. Že dělá - dělal magický realismus a že je to to, co hledám. Což bylo asi někdy v době, kdy jsem dočetl Kafku na pobřeží a začínal zjišťovat, co je tento žánr vlastně zač. Zároveň jsem si už dlouho chtěl přečíst něco sovětského. A ideálně neruského zároveň. Takže jsem se rozhodl pro Popraviště. Zkrátka kyrgyzský magický realismus z období, které přálo úplně jinému typu literatury.
Především to, že jsem si z nějakého důvodu nepůjčil Popraviště, ale Labutě. Nevím, co se mi hnulo v hlavě, poněvadž celé ty roky jsem čekal na to, až se dostanu ke knihovně, kde Popraviště mají. A najednou se to prostě nestane, půjčím si omylem něco jiného, nevím proč.
Takže v očekávání tajuplné kyrgyzské magické reality jsem v šoku zjistil, že čtu příběhu o mladém řidiči náklaďáku, kterého trápí magicky zvyšující se požadavky z ústředí:).
První rozhořčené pocity, co mě tou krátkou povídkou provázely, asi byly takové, jaké musely být. V průběhu jsem ale začal zjišťovat, že to není tak špatné, jak mohlo být. Ačkoli se to zdánlivě točí kolem náklaďáků a jejich strastiplných cest skrze horské soutěsky, hlavní zápletkou je zde milostný vztah (což je téma, které vyhledávám podobně jako ty příběhy o dělnících). A je to dobré!
Je to pěkně, ač trochu zvláštně napsané, a zajímavě se to odvíjí. Je vlastně zvláštní a pro mě překvapivé (neboť v sorele se moc nepohybuji), jak se kulisy pracujícího lidu mohou prolínat s celkem poetickým příběhem, labutěmi, lidskými slabostmi a strádáním. Pořád to není kdovíjaký trhák, ale stejně. Doteď jsem držel jakýsi předsudek, že literatura týkající se dělnictva asi nebude žádný velký vodvaz, ale Ajtmatov přeci jen ukázal, že ani pro dnešního čtenáře to nemusí být úplně pasé.
I když já bych asi pořád radši to Popraviště.