Рына, алкагалічка сярэдніх гадоў, з неахвотай едзе на пахаванне сваёй бабкі ў забытую богам беларускую глушэчу. Пакуль памірала яе старая, Рына займалася чужымі ў дамах шчаслівай старасці на Захадзе. Адзінае, чаго яна хоча цяпер, — спакою... Але мы ніколі не атрымліваем таго, чаго хочам. Мроі пераплецены з рэальнасцю. Жанр кнігі — балотная казка.
Якщо ви читали "Амадоку", то це - така дуже концентрована й білоруська версія тієї самої проблематики: переплетіння всіх травматичних сторінок історії ХХ століття на прикладі однієї етнічно змішаної родини у провінційному містечку. Рина, тиха алкоголічка, повертається з Німеччини, де гляділа старих, на похорон своєї бабусі в рідне село серед білоруських боліт, де страшні народні казки сусідують зі страшними історіями колективізації, предковічні забобони - з Голокостом, архаїчне міфологічне бачення природи - з масштабним нищенням екології в ході радянських проєктів підкорення світу. Чудова, подекуди нестерпна, однак, хай би що там казали, оптимістична історія, де болота врешті повертаються, змиваючи шмат того поганого, що було в інтервалі.
Па што ідзеш воўча? - Па астатняе. Вельмі моцны твор. Мабыць нават жудасны. Гісторыя Беларусі ХХ стагодзьдзя ў кароткім пераказе старой шаптухі, які даходзіць да нас празь яе ўнучку, якой веды старой мала чым дапамаглі ў жыцьці. Крывавая мешаніна з камісараў, балахоўцаў, палякаў, немцаў, пыліцаяў, партызанаў ды яўрэйскіх пагромаў пасярод палескай тхлані з пункту погляду жанчыны, якая бегае балотамі як здань, лякуе, прымае роды, труціць, хавае ад сьмерці. Але менавіта з гэтага напаўмёртвага балота, залітага крывёй беларусаў, яўрэяў, немаўлят, жанчын, злодзеяў і ахвяр зноў і зноў прабіваецца крыніца з самага цэнтру зямлі.
Kokia apgaulinga knyga! Vos 126 psl., o kiek istorijų ir emocinių registrų. Moters istorija, šeimos istorija ir Baltarusijos pastarojo šimtmečio istorija. Dėžutė dvigubu ar net trigubu dugnu. Ir emociškai ne vien juodojo humoro ir magiškojo realizmo gausite. Gausite dar ir daug skausmo, tamsos ir nevilties verpetą, pelkę tokią, kad jau atrodo, nebeišklamposi. Patiks, jei patiko Danutės Kalinauskaitės "Baltieji prieš juoduosius" ar Nijolės Marytės Šerniūtės "Vilkų kampo Eliza". Greičiausiai nepatiks ethno-fantasy gerbėjams ir gerbėjoms. Nepramoginė knyga, labiau sunki nei lengva, istorinis kontekstas čia nėra atraktyvus fonas, magijos šaltinis. O kam romanas patiks, rekomenduoju Kateřinos Tučkovos "Baltųjų Karpatų raganas" - knyga, mūsuose išversta per anksti.
Галоўная мальфарка сучбелліту Святлана Свет Curse выдала новую кнігу. Кароткая інструкцыя па выкарыстанні. Для прачытання добра падыйдуць сямейныя маршруты, хаты дзяцінства, сені і ганкі гаспадыні, з якой вы прыехалі развітацца. Самагон і крафт дадаць па гусце і настроі. Калі жарэш зямлю, чапляй кавалкі з дзмюхаўцамі.
кароткая аповесць, здаецца, лепшая за ўсе сённяшнія афіцыйныя падручнікі гісторыі. тое, што мы - кожны і кожная - чулі ад бабулі (бо нешта мужчыны ў нас радзей дажываюць да сталага веку), дзе спакойным голасам пераказаныя і войны, і голад, і то смешныя, а калі і страшныя забабоны і прымхі, і ўсё гэта нашае балота з крывёю. і ў кожным радку - боль разам з сумнай пасмешкай.
насамрэч першая кніжка, якую я чытала і літаральна чула, як мая бабуля і яе сёстры распавядалі свае гісторыі. у мяне няма ў сям'і шаптух і камісараў, мы крыху далей ад багны (хоць і ў нас ёсць у анамнэзе габрэйскае мястэчка, як ні дзіўна, Ліпень), але вельмі моцнае адчуванне, што ўся аповесць пра мяне і для мяне. нешта кшталту таго калі ўпершыню паслухаць колькі трэкаў Троіцы - вось калі ніколі іх дагэтуль не чула, але адразу адчуваеш, што музыка ідзе не звонку, а ў мяне знутры.
чатыры зорачкі толькі за тое, што фінал атрымаўся крыху пакамечаны і кароткі (так, хацелася яшчэ).
Nos encontramos ante una obra de memoria familiar e historia del siglo XX en Bielorrusia, centrada en varias generaciones de mujeres. Un relato escrito de una forma lírica que reconstruye la vida de cinco generaciones en una pequeña aldea bielorrusa, en un momento duro debido a la violencia política. La historia comienza con el regreso de Ryna, que tras emigrar a Alemania vuelve a su aldea tras perder su trabajo, acaba de morir su abuela, una curandera respetada. Aunque la historia es una novela, la autora se ha apoyado en testimonios directos y en mucha investigación documental para contar como a pesar de todo, la supervivencia cotidiana es obligada. Asique en esta breve novela vas a encontrarte una mezcla de esos “milagros” que han ido apareciendo a lo largo de la historia, como fue la llegada de la televisión, con las grandes catástrofes que han ido ocurriendo en el país, como fueron revoluciones, guerras, ocupaciones y persecuciones. Una novela de memoria familiar con un buen trasfondo histórico, con voces femeninas potentes donde la vuelta a tu ciudad natal no es nostálgica, es un choque de lo que fue, y lo que la sociedad arrastra.
Así, de esta forma tan impactante, comienza esta historia. La historia de Ryna, una mujer completamente rota a la que ya no le queda nada. Después de intentar durante años salir adelante en otro país una fuerte adicción al alcohol ha podido con ella y le ha hecho perder su trabajo. Por ello, y por la reciente pérdida de su abuela, debe volver a su aldea bielorrusa natal y, en ese viaje de vuelta a sus orígenes, se reencuentran pasado y presente. Los recuerdos, las historias que le contaba su abuela, nos llevan a un relato de memoria histórica y familiar, de varias generaciones de mujeres, de abuelas, madres, hijas y nietas en un rincón de Europa del este. De un país atravesado por la violencia, la guerra, el hambre y la pobreza, las revoluciones y ocupaciones, los cambios políticos... De la tragedia que parece perseguirlas como un lobo hambriento a su presa.
La narración es cruda y también poética, se mezclan historias y recuerdos y se evidencia cómo ese pasado ha arrastrado consecuencias en la presente generación. Aunque es ficción la autora hizo un gran trabajo de investigación documental y se basó en testimonios reales directos para construir esta historia. Es el retrato brillante de una época y una sociedad devastada por las circunstancias. Por algo fue galardonado con el premio al mejor libro bielorruso y ha sido recomendado por la ganadora del Nobel Svetlana Alexievich. Una historia muy impactante pero que recupera unas voces totalmente necesarias.
Сярод аматараў беларускай літаратуры няма чалавека, каторы б не чуў пра гэтую кнігу. І ў большасці выпадкаў яе ўжо даўно прачытаў. Што ж мяне спыняла?
Не мала асобніку. Спрабавала аўдыёверсію, але не зайшло зусім. Не кожная кніга добра ўспрымаецца на слых. Але ж праз пэўны час прымусіла сябе купіць кнігу - і як жа добра, што я гэта зрабіла.
Менавіта ад папяровага варыянту не магла адцягнуцца. Фундаментальная праца Святланы Курс (Евы Вежнавец) даўжынёй у 10 гадоў. Канцэнтрат гісторыі гаротных простых людзей на беларусай зямлі ў танюткай кніжаццы, дзе няма лішняга слова. Вялізарная падзяка аўтарцы! Гэтая кніга стаіць на паліцы абавязковых да прачытання кніг беларускай літаратуры.
Праслухала аўдыёкнігу ў выкананні Алены Зуй-Вайцяхоўскай. Напачатку чытанне падалося манатонным, але хутка стала зразумела, што такая інтэрпрэтатацыя - гэта адбітак жыцця персанажа. Кніга нагадала, што добрых часоў не бывае. Што за дрэннымі прыходзяць горшыя. Потым цыклы паўтараюцца. Сумна і бесперспектыўна.
Чытаючы кнігу я нібы апынуўся ў хаце бабулі. Хадзіў да дзеда, які пасля вайны і лагера ў Сябіры быў глухаваты.
Быццам бы наведаўся у тыя часы, калі маці цягала мяне да шаптух, каб вылечыць маю астму. А я стаяў і слухаў гэтыя ні то спевы ні то вершы-заклёны.
Кніга як ліхаманка, якой хварэе краіна пакуль жыць людзям не даюць, а ўсё таўкуць у плечы як трэба. Пакуль над былым гаманлівым балотам не пачынае насіцца сухі торф.
Асаблівая асалода, гэта мова якой напісан твор. Праз яе паўстае і старая шаптуха і маладая пьяніца, а ты нібыта сядзіш і слухаеш аповед.
Цяжкая кніжка пра жыццё некалькіх пакаленняў жанчын з адного хутара. Гісторыя Беларусі, якая не пішацца ў падручніках, і складаннее за 'мы коцікі нас усе катуюць'. Пра беларускія габрэйскія пагромы я нават дагэтуль не чула і тое, што выкарыстоўваюцца сапраўдныя прозвішчы, цікава наколькі гэтая аповесць заснавана на сапраўдных падзеях і асобах
Me tuve que comprar este libro porque empezaba chupando una llave, no necesito más, soy una persona fácil. Después vi que hablaba de la Bielorrusia del XX y dije, genial, aprenderé cosas. Ya en casa a las quince páginas no podía parar de pensar: “tremenda cagada, esto te pasa por ir de lista”. En las siguientes quince la cosa mejoró tan poco que cuando vi a mi madre leyendo este libro al haberse quedado sin móvil pensé: “de lujo, diez años intentando que lea, después de esto a ver quién remonta”. Bueno, pues resulta que he remontado yo, que esto de ser tremenda rata y que me duelan los euros en este mundo de pirateo me ha hecho que tire pa’lante y al final lo disfrute. No sé si es a partir de la cuarenta, pero empieza a coger ritmo y ya no para. Y qué desgracia que no pueda parar, porque qué de violencia sufre esta gente. El trauma intergeneracional está entretenidísimo con los bielorrusos. Por otro lado, se agradece el esfuerzo del rigor histórico y las mujeres, más si son brujas, eso siempre. Nada, que muy interesante, muy duro y muy bien escrito. Eso sí, a mí que no se me pregunte por ningún nombre que no esté en la contraportada (y pensar que estaba jodida con los personajes del Vaivén…)
Па шчырасці здаецца, гэта лепшае, што я прачытала за белліта апошнім часам. Яно такое блізкае, такое свае, такое знаёмае. Сапраўды палеская казка. І героі ўсе знаёмыя і ва ўсіх адзін і той жа. Бабуля шаптуха, хтосьці на вайну сышоў, а хтосьці хаваўся ад саветаў, ад паліцаяў. Жывелу хавалі і ад партызанаў і ад саветаў. Немцаў амаль ніхто не бачыў у балатах, а вось свае ж і перабілі людзей. Карацей нібы з матуляй паразмаўляла, дарэчы ёй таксама параіла і ўсім палескім і не палескім, беларусікам, украінцам і нават палякам вельмі раю. Вельмі ў сэрцайка!
Алкаголь, тхлань, гора, смерці, здзекі. Як у большасці беларускай літаратуры. Чытаць лёгка, прыгожая мова. А паслясмак такі сабе. Падзеі і факты апісаныя цікавыя, жыццёвыя, але зноў пра "вайну і вёску". Па анатацыі думалася, што будзе больш містычна і больш энергічна, але кніга - больш аповед, чым дзеянне і дыялогі.
Суцэльны дэпрэсняк і чарноцце. Гісторыя бабулі Рыны цікавая сваёй аўтэнтычнасцю і праўдзівасцю. Кніга падобная на вір сучасных медыя, яна паказвае найгоршыя рысы чалавецтва, але мала што кажа пра тое, чаму гэты свет дагэтуль існуе.
Matydama, kad knyga lyginama su Baltieji prieš juoduosius nerimavau, nes toji buvo mane nuvylusi, o kad būtų ir su šita taip nenorėjau - per daug jau man gražus viršelis. Palyginimas su Baltųjų Karpatų raganomis džiugino labiau, tačiau pagal apimtį atrodė, kad taip būti tiesiog negali.
Perskaičiusi sakyčiau, kad "Baltieji prieš juoduosius" artimesni ir pasakojimo būdui, ir istorijos sudėtingumui, tik tamsos šioje knygoje daugiau, istorija vienu metu ir paprastesnė (kažkaip su II pasaulinio pabaiga detalės užsibaigia), ir sudėtingesnė, nes veikiančiųjų ir besimainančių gyva pekla. Vietomis norėjosi padėt tašką, o vietomis atrodė, kad apie šitą galima ir daugiau parašyti.
Bet retas atvejis, kai viską atperka viršelis. Net nesitiki, kad ne šiai knygai jis nupieštas.
Tirštas, sodrus pasakojimas, sutalpintas į tokią nedidelę apimtį. Kaimo aktualijos, magiškojo realizmo, folkloro elementai, juodasis humoras ir pelkės kontekstas man priminė Juhani Karila „Lydekaitės burtus“, o šimtmetį menanti visos giminės ir tautos istorija - Danutės Kalinauskaitės romaną „Baltieji prieš juoduosius“. Sakyčiau, neblogas miksas. Per visus įvykius, pavardžių jūrą ir skirtingus likimus kartkartėmis brautis kiek pabosta, ima atrodyti, jog visa tai - tik betikslis plepėjimas, tačiau knygos pabaiga viską atperka. O dar puikus vertimas ir nuostabi tarmė!
Ne tak vzdálená minulost, ke které se hojně obrací i česká literatura, tady ale z běloruského pohledu. A to na tom bylo pro mě nejzajímavější. Nemůžu ale říct, že by byla radost to číst...
La historia de un pequeño rincón en el mundo: la Bielorrusia rural.
¿Cómo vivieron una generación de mujeres los acontecimientos más importantes del siglo XX en Bielorrusia? La Revolución de Octubre, la persecución de los judíos, las dos Guerras Mundiales, la política de Stalin… todo ello con un elemento que recorre la vida de sus habitantes: el acoholismo.
Trudna jest to książka. Trudna w interpretacji i trudna w czytaniu. Przyznaję, że się od niej odbiłam - od symboliki, od mnogości wątków i nazw własnych, od odniesień do białoruskiej historii. Wymagająca rzecz.
To historia pewnej rodziny na przestrzeni pokoleń, opowiedziana jakby głosem babci-szeptuchy, idąca przykładem lokalnego życia pewnej białoruskiej wioski. I jest to historia pełna okrucieństwa, niesprawiedliwości, krzywd i traum. Zbrodniarzy i szkodliwej męskości. Bagn i przesądów. Ponura i mroczna. Ciemna.
Spodziewałam się opowieści bardziej osobistej, skoncentrowanej na lękach i pragnieniach, tej obiecanej w opisie "konfrontacji z własnymi uczuciami i niepokojami". I być może źle ustawiłam te swoje oczekiwania, bo "O wilku mówiono w izbie" mnie po prostu tym poziomem trudności przytłoczyło. A może czytelność tej powieści jest zupełnie inna w przypadku swobodnej znajomości tej historii, jakiejś naturalnej więzi z zasłyszanymi opowieściami. Albo nie był to dla mnie najlepszy moment na takie wymagające lektury.
Праслухала аўдыёкнігу і засталася ў захапленні! Гэта мяё першае знаёмства са спадарыняй Вежнавец, абавязкова буду чытауь яшчэ. Вельмі спадабалася атмасфера — хоць і змрочная, але аптыміствчная ў пэўнай ступені. Бо сваё глыбіннае, сапраўднае выжыла, як яго ні закапвалі.
Цікавая моцная кніжка, як быццам размаўляеш са сваёй бабуляй і слухаеш пра жыццё вескі, гаротнасць беларусаў, пра тое, чаму людзі заліваюць сваё гора гарэлкай. Шмат знаёмых выразаў.
Але слухалася цяжка. Амаль немагчыма для мяне было слухаць доўга. Гісторыя беларусаў на працягу апошніх стагодзўя гэта цяжкая тэма, нават жудасная. Шмат крыві, жорсткасці.
Alkoholismus, jako každá činnost, má své vychytávky a vyžaduje praxi.
Silná témata "jak šel čas a změna režimů na běloruském venkově", zaostávající zpracování. Rozsah kraťoulinké novely tomu vůbec nesedne. Honí se strašně moc témat, v podstatě co deset stran, to něco jiného. Výsledkem je syžet velkého (a velmi dobrého) románu, vydávaný za plnohodnotnou novelu.