Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v padesátých letech, kdy byl autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty v temném období naší historie, ale zároveň, stejně jako všechny jeho prozaické knihy, jsou prodchnuty nadějí a vírou v člověka a láskou k životu. Vlastními slovy autora je to výpověď prozaika, který se v určité situaci musel uchýlit k poezii, neboť na to, co cítil a chtěl říct, próza nestačila.
Vyrostl v pražské patricijské rodině, k jeho příbuzným patří i J.Malypetr či A.B.Svojsík, během 2.světové války studoval na gymnáziu, v roce 1950 byl z politických důvodů vyloučen ze studií těsně před maturitou. Díky svému třídnímu původu byl pronásledován, narukoval k PTP, 1953 byl odsouzen k 8 letům vězení za velezradu. Část trestu si odpykal v uranových dolech. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Do roku 1989 vystřídal řadu povolání - kopáč, betonář, čerpadlář, kulisák či jevištní mistr. V roce 1992 byl zvolen předsedou Českého centra PEN klubu. Dílo Štěstí, Zdivočelá země, Povídačky pro Kláraku, Aukce, Perlorodky, Srdcerváč, Stařec a smrt