What do you think?
Rate this book
Duchovní cesta II.
Druhé, rozšířené a upravené vydání knihy „František Drtikol – Duchovní cesta 2“ pokračuje v postupném odkrývání dochovaných autentických textových a obrazových materiálů filosofického a uměleckého odkazu Františka Drtikola Kniha je sestavená z různých rukopisů, samostatných a vesměs přesně datovaných myšlenek, dopisů, písemných záznamů a také ze svědectví a vzpomínek jeho přátel a žáků. Významným způsobem se dotýká i Drtikolovy fotografické spirituální tvorby po roce 1930, což dále umocňuje obrazová část věnovaná jeho mystické malbě z období mezi roky 1931–1948, tedy zachycující její nástup a vyvrcholení po roce 1935, kdy se úplně vzdal fotografické tvorby coby hlavního prostředku svého uměleckého vyjádření. Drtikol praktikoval již ve dvacátých letech minulého století jógová cvičení podle tibetského buddhismu. Díky svým zkušenostem a dosaženému poznání se stal později důležitým učitelem a vyhledávaným Mistrem. Kniha edičně navazuje na dříve vydané publikace autentických a převážně celistvě dochovaných textů „Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské“ (2001), „Oči široce otevřené“ (2002) a především na první svazek knihy z Edice Drtikol "Duchovní cesta 1” (první vydání 2004 a druhé upravené a rozšířené vydání 2018).
400 pages, Paperback
Published December 2, 2019
2 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 of 1 review
April 30, 2026
Nestává se mi často, že bych hned pokračoval v nějaké sérii dalším svazkem, ale na konci první knihy jsem tak nějak pocítil, že ještě chci u Drtikola setrvat, že v době, kdy mě nic jiného nebavilo, kdy se knih spíše systematicky zbavuju, on byl něco, co mě relativně zajímalo. Nemyslím si, že jsem až tolik hlouběji pochopil jeho duchovní pojetí, protože to tu jde, pokud jde o východní nauky a texty, až do úrovní, co neobeznámeným moc neřeknou, viz. jak jsem psal u prvního svazku, drtikolovské "promeditování"/"probožštění" se do jeho levelu, ale zaujala mě třeba část, kde Drtikol dělá komentář k přednášce, kde je konečně vidět, co si myslí, protože často/většinou působil jako mistr, co odpovídá svým žákům jako učitel-lišák, co vás chce nechat později přemýšlet, přijít na to samotné. Definitivně ale i zde byla celá řada myšlenek, co jsem si poznačoval, někdy i celé stránky. Pravdu musíte holt žít. Vzpomínky jeho žáků, perličky, poezie, jóga. Drtikol je v rámci i dvou svazků, plus obrazová/fotografická příloha, rozebrán dost zevrubně (myslím si, že dnes jsem to slovo měl šanci poprvé použít a měl na mysli tak, jak se použít má). Stejně tak i pro mě je dnes jistý (poslední) milník, na který jsem se vyspal, protože tělo už deficit předchozích dní nedávalo. Takže bylo fajn dokončit tohle brzo ráno a začít tím nový den. (30.04.2026)
Dále přepis ze zprávy o Drtikolovi, kterou jsem napsal během čtení knihy: No, nevím jestli se dá říct, že mám na Drtikola ucelenej názor, nebo že budu dávat smysl, spíš dojmy, rezonace, na určité úrovni. Jak jsem psal u prvního svazku, syntéza, Drtikol prostě bere z vícero směrů a i vůči tomu, jak neměl potřebu vše vysvětlit do detailů, se dopracoval sám k jisté praxi, co mu dávala smysl... jednoduše mu věřím, protože neměl potřebu nikomu nic ve svém poznání dokazovat, dnes každej přichází se svou "vizí", i ten profesor, teď mi vypadlo to jméno, chinese name, co jsem ti posílal pár jeho věcí, někdo psal v komentáři pod jeden jeho další kontroverzní take, že jak si ho teď zvou známí podcasteři, že vidí, že se dá na podobnou cestu jako Jordan Peterson a v ten moment mě to trefilo, každej se snaží přijít se svojí radikální definicí všeho. Drtikol sice rozebírá a taky mluví o svých pojetích, ale daleko méně z něj cítím tu potřebu za každou cenu dokazovat, jako se spíš soustředit na to jak dosáhnout stavu zlepšení, poznání, rozplynutí, rozpuštění toho ega, zrovna dnes jsem měl to čumění na jeden bod, ale asi jsem dnes byl jakýsi ostražitý, abych se "nevypl" úplně... spousta z těch lidí, kterýma se zabývám mluví podobně, třeba že jen prožíváme krátkou část v téhle fyzické podobě a jsme na cestě za jakýmsi kosmickým spojením, nebo za něčím větším, než jsme sami, vlastně takhle nejspíš vesmír funguje, jako nějaká spirála, co se smrští do jednoho bodu... a s ohledem k tomu, že jsme jen jakási částečka, kdoví jak to vlastně doopravdy je, třeba jsme je částice vzduchu, co někdo vdechuje, nebo simulace, či něčí myšlenka, nechci jít až do takovýho mumbo jumba, ale vyloučený to taky není. Jak někdo podotkl, jak můžeme očekávat dokonalost života, když náš lidský život je finite. V tom komentáři Drtikola hned začal celkem zostra, což mě zaujalo, protože tam řekl, de facto, že žena je ze své podstaty pudová a sobecká bytost, které záleží na přežití (což je názor, co jsem slyšel už i odjinud a souhlasím s ním, design je design, vůle k životu, Schopenhauer, ač dnes se ženy třeba více a více rozhodnou nemít děti, protože mají víc svobody, o to ale víc vyplouvá jejich pravá povaha na povrch, když je konfrontuje jejich frustrace, protože jdou proti designu). Drtikol řekl, že žena de facto konstantně strhává muže pryč od pravého poznání. V prvním svazku zmínil, jak se rozešel, protože si chtěla užívat s jinejma, tak ji nechal, opět ta praxe, prožití, ale první se objeví ego, které si o tom myslí něco jiného. To vše je ale zase ten druhý dílek skládačky, co jde mimo mě, o tom jsme se už bavili, dostat se do Drtikolovy úrovně, já nevím jak moc k tomu mám, navíc on i studoval, sic teda taky nebyl na tom s penězma kdovíjak, ale realizoval se, jak chtěl on... já jsem prostě nicka proti němu, takže já nemám ten prostor, kruh lidí, co měl on. Musím být trochu víc ostražitý vůči realitě. O té pravdě řekl (volně paraf.), "Dokavad mám touhu po pravdě, nespojím se s Bohem. Touha je chtění. Pokud toužím vidět Prahu, neuvidím ji, pokud zanechám touhy a sednu na elektriku a dojedu tam, Prahu uvidím. Touha je překážkou." Je to jako kdyby řekněme dogma východu a dogma západu prostě nemohla najít společnou řeč v určitých věcech, protože "tak je to tady napsaný" a Drtikol je takovej most mezi břehy. Drtikol navíc kouřil a tou jeho spirituální jasností a nenuceností mi to připomíná Davida Lynche. Ten taky měl lidské momenty, ale většinou operoval ze své sféry. (22.04.2026)
Dále přepis ze zprávy o Drtikolovi, kterou jsem napsal během čtení knihy: No, nevím jestli se dá říct, že mám na Drtikola ucelenej názor, nebo že budu dávat smysl, spíš dojmy, rezonace, na určité úrovni. Jak jsem psal u prvního svazku, syntéza, Drtikol prostě bere z vícero směrů a i vůči tomu, jak neměl potřebu vše vysvětlit do detailů, se dopracoval sám k jisté praxi, co mu dávala smysl... jednoduše mu věřím, protože neměl potřebu nikomu nic ve svém poznání dokazovat, dnes každej přichází se svou "vizí", i ten profesor, teď mi vypadlo to jméno, chinese name, co jsem ti posílal pár jeho věcí, někdo psal v komentáři pod jeden jeho další kontroverzní take, že jak si ho teď zvou známí podcasteři, že vidí, že se dá na podobnou cestu jako Jordan Peterson a v ten moment mě to trefilo, každej se snaží přijít se svojí radikální definicí všeho. Drtikol sice rozebírá a taky mluví o svých pojetích, ale daleko méně z něj cítím tu potřebu za každou cenu dokazovat, jako se spíš soustředit na to jak dosáhnout stavu zlepšení, poznání, rozplynutí, rozpuštění toho ega, zrovna dnes jsem měl to čumění na jeden bod, ale asi jsem dnes byl jakýsi ostražitý, abych se "nevypl" úplně... spousta z těch lidí, kterýma se zabývám mluví podobně, třeba že jen prožíváme krátkou část v téhle fyzické podobě a jsme na cestě za jakýmsi kosmickým spojením, nebo za něčím větším, než jsme sami, vlastně takhle nejspíš vesmír funguje, jako nějaká spirála, co se smrští do jednoho bodu... a s ohledem k tomu, že jsme jen jakási částečka, kdoví jak to vlastně doopravdy je, třeba jsme je částice vzduchu, co někdo vdechuje, nebo simulace, či něčí myšlenka, nechci jít až do takovýho mumbo jumba, ale vyloučený to taky není. Jak někdo podotkl, jak můžeme očekávat dokonalost života, když náš lidský život je finite. V tom komentáři Drtikola hned začal celkem zostra, což mě zaujalo, protože tam řekl, de facto, že žena je ze své podstaty pudová a sobecká bytost, které záleží na přežití (což je názor, co jsem slyšel už i odjinud a souhlasím s ním, design je design, vůle k životu, Schopenhauer, ač dnes se ženy třeba více a více rozhodnou nemít děti, protože mají víc svobody, o to ale víc vyplouvá jejich pravá povaha na povrch, když je konfrontuje jejich frustrace, protože jdou proti designu). Drtikol řekl, že žena de facto konstantně strhává muže pryč od pravého poznání. V prvním svazku zmínil, jak se rozešel, protože si chtěla užívat s jinejma, tak ji nechal, opět ta praxe, prožití, ale první se objeví ego, které si o tom myslí něco jiného. To vše je ale zase ten druhý dílek skládačky, co jde mimo mě, o tom jsme se už bavili, dostat se do Drtikolovy úrovně, já nevím jak moc k tomu mám, navíc on i studoval, sic teda taky nebyl na tom s penězma kdovíjak, ale realizoval se, jak chtěl on... já jsem prostě nicka proti němu, takže já nemám ten prostor, kruh lidí, co měl on. Musím být trochu víc ostražitý vůči realitě. O té pravdě řekl (volně paraf.), "Dokavad mám touhu po pravdě, nespojím se s Bohem. Touha je chtění. Pokud toužím vidět Prahu, neuvidím ji, pokud zanechám touhy a sednu na elektriku a dojedu tam, Prahu uvidím. Touha je překážkou." Je to jako kdyby řekněme dogma východu a dogma západu prostě nemohla najít společnou řeč v určitých věcech, protože "tak je to tady napsaný" a Drtikol je takovej most mezi břehy. Drtikol navíc kouřil a tou jeho spirituální jasností a nenuceností mi to připomíná Davida Lynche. Ten taky měl lidské momenty, ale většinou operoval ze své sféry. (22.04.2026)
Displaying 1 of 1 review