What do you think?
Rate this book
Miłość w czasach globalnych zmian klimatycznych
Cały świat w jednej powieści? Tak, to możliwe!
Przed Wami jedna z najlepszych książek czeskiej literatury współczesnej! Josef Pánek zabiera Was w podróż, jakiej jeszcze nie zaznaliście! Przemierzycie z nim niemal całą kulę ziemską, a on opowie Wam o niej w sposób, w jaki nigdy wcześniej nikt o niej nie opowiadał.
Przed Wami jedna z najlepszych książek czeskiej literatury współczesnej! Josef Pánek zabiera Was w podróż, jakiej jeszcze nie zaznaliście! Przemierzycie z nim niemal całą kulę ziemską, a on opowie Wam o niej w sposób, w jaki nigdy wcześniej nikt o niej nie opowiadał.
- GenresCzech LiteratureFiction
208 pages, Paperback
First published February 11, 2017
6 people are currently reading
326 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 75 reviews
March 31, 2022
Panekov poduhvat da bude češki Uelbek delimično je uspeo.
Globalizam, seks(izam), rasizam, ksenofobija, konzumerizam, kolonijializam, kapitalizam hedonizam, hipokrizija – sve su to prepoznatljive Uelbekove teme i postoji nešto u boji, humoru i ritmu što je zaista vrlo blisko dvojici autora. Ne istovetno, naravno, ali sličnost u maniru je očita. Ipak, za ono što je u ovom romanu najbolje pre je zaslužan Hrabal nego Uelbek. A ono što je najgore, mada to je retko, znatno ređe od dobrih momenata, može da iz daljine zaliči na Gocićev „Tai”, što nipošto ne valja. Ukupni rezultat je, sve u svemu, više nego dobar.
„Ljubav u doba globalnih klimatskih promena” iako obećavajuć, nije sasvim odgovarajući naslov. Ljubavi ima, globalne perspektive još više (Amerika – Češka – Island – Indija – Australija), promena takođe, ali klima je prisutna u jednom, reklo bi se, sasvim specifičnom značenju: kao društvena atmosfera, a ne meteorološka okolnost. Ekološka pitanja su ovde uzgredna i, mada ne sasvim nevažna, ne predstavljaju presudan element dela. Ono što pak predstavlja jeste istraživanje ispraznog pojedinca u mapi upotrebe sveta, kroz pripovedanje u drugom (!) licu. Zanimljivo je da je ovo nakon „Istorije svelta” Jana Njemeca, drugi savremeni češki roman u kome je prisutno ovakvo pripovedanje i sumnjam da je to slučajno. A ko je uvučen u igru obraćanja? Naučni radnik, globalni nomad koga je put naveo na naučnu konferenciju u Bangalor. Naučne konferencije, za slučaj da neko nije znao, retko kad imaju veze sa naukom, a ponekad im fali i konferencijski deo. Tako je bilo i ovaj put – još jednom se pokazalo kako živimo u vremenu odrađivanja, gde kvote, norme i pakovanje imaju uvek preimućstvo nad suštinom. Ali nije zapravo ni u tome reč, koliko o nedostatku uporišta. Sve što protagonisti ostaje jeste površno i, naravno, nezadovoljavajuće vrzmanje po zemaljskom šaru. Nije tu reč ni o prokletstvu ni izgnanstvu, nego situaciji zapadnoevropskog poznokapitalističkog kvaziintelektualističkog subjekta, koji nipošto nije drugačiji od onoga u odnosu na šta misli da jeste. I ne samo što napuhana srednjoevropska mitomanija u susretu sa Indijom puca kao najbedniji balončić, nego i iluzije ideala komfornog života pokazuju razočaravajući domet, a kolonijalna svest i dalje bludi, bukvalno i figurativno. Za Evropljane orijent je prostor samozatajan, raskošan i erotičan – idealan, dakle, za seksualne avan-ture. U igri privlačenja značajnu ulogu nema samo ono što je neposredno dato čulima, već i sve ono što se nekome može pripisati kao uzbudljivo, jer je, snagom naših predrasuda, upisano u njegovu pojavu. Zato ovde prikazivanje (neobaveznog) seksa ima važno mesto – te scene su i mali poligoni moći i pokušaj prevazilaženja ustajalosti, u svetu koji je toliko preplavljen sadržajem da otupljuje.
Moram, sasvim pristrasno (a kako drukčije?) istaći da mi je omiljen deo romana epizoda koja je mogla da bude i izostavljena – autostopiranje protagoniste kroz Island. Naravno, svako spominjanje Islanda meni momentalno ojača pažnju, ali bez obzira na to, transportne muke jednog mladića u besparici koji je smislio da ne bi bilo loše da, eto, dođe na sam obod Evrope, opisne su vrlo dinamično, duhovito i, rekao bih, imajući u vidu kakvi su islandski putevi, a bogami i naravi islandskih ljudi, sasvim verodostojno.
Globalizam, seks(izam), rasizam, ksenofobija, konzumerizam, kolonijializam, kapitalizam hedonizam, hipokrizija – sve su to prepoznatljive Uelbekove teme i postoji nešto u boji, humoru i ritmu što je zaista vrlo blisko dvojici autora. Ne istovetno, naravno, ali sličnost u maniru je očita. Ipak, za ono što je u ovom romanu najbolje pre je zaslužan Hrabal nego Uelbek. A ono što je najgore, mada to je retko, znatno ređe od dobrih momenata, može da iz daljine zaliči na Gocićev „Tai”, što nipošto ne valja. Ukupni rezultat je, sve u svemu, više nego dobar.
„Ljubav u doba globalnih klimatskih promena” iako obećavajuć, nije sasvim odgovarajući naslov. Ljubavi ima, globalne perspektive još više (Amerika – Češka – Island – Indija – Australija), promena takođe, ali klima je prisutna u jednom, reklo bi se, sasvim specifičnom značenju: kao društvena atmosfera, a ne meteorološka okolnost. Ekološka pitanja su ovde uzgredna i, mada ne sasvim nevažna, ne predstavljaju presudan element dela. Ono što pak predstavlja jeste istraživanje ispraznog pojedinca u mapi upotrebe sveta, kroz pripovedanje u drugom (!) licu. Zanimljivo je da je ovo nakon „Istorije svelta” Jana Njemeca, drugi savremeni češki roman u kome je prisutno ovakvo pripovedanje i sumnjam da je to slučajno. A ko je uvučen u igru obraćanja? Naučni radnik, globalni nomad koga je put naveo na naučnu konferenciju u Bangalor. Naučne konferencije, za slučaj da neko nije znao, retko kad imaju veze sa naukom, a ponekad im fali i konferencijski deo. Tako je bilo i ovaj put – još jednom se pokazalo kako živimo u vremenu odrađivanja, gde kvote, norme i pakovanje imaju uvek preimućstvo nad suštinom. Ali nije zapravo ni u tome reč, koliko o nedostatku uporišta. Sve što protagonisti ostaje jeste površno i, naravno, nezadovoljavajuće vrzmanje po zemaljskom šaru. Nije tu reč ni o prokletstvu ni izgnanstvu, nego situaciji zapadnoevropskog poznokapitalističkog kvaziintelektualističkog subjekta, koji nipošto nije drugačiji od onoga u odnosu na šta misli da jeste. I ne samo što napuhana srednjoevropska mitomanija u susretu sa Indijom puca kao najbedniji balončić, nego i iluzije ideala komfornog života pokazuju razočaravajući domet, a kolonijalna svest i dalje bludi, bukvalno i figurativno. Za Evropljane orijent je prostor samozatajan, raskošan i erotičan – idealan, dakle, za seksualne avan-ture. U igri privlačenja značajnu ulogu nema samo ono što je neposredno dato čulima, već i sve ono što se nekome može pripisati kao uzbudljivo, jer je, snagom naših predrasuda, upisano u njegovu pojavu. Zato ovde prikazivanje (neobaveznog) seksa ima važno mesto – te scene su i mali poligoni moći i pokušaj prevazilaženja ustajalosti, u svetu koji je toliko preplavljen sadržajem da otupljuje.
Moram, sasvim pristrasno (a kako drukčije?) istaći da mi je omiljen deo romana epizoda koja je mogla da bude i izostavljena – autostopiranje protagoniste kroz Island. Naravno, svako spominjanje Islanda meni momentalno ojača pažnju, ali bez obzira na to, transportne muke jednog mladića u besparici koji je smislio da ne bi bilo loše da, eto, dođe na sam obod Evrope, opisne su vrlo dinamično, duhovito i, rekao bih, imajući u vidu kakvi su islandski putevi, a bogami i naravi islandskih ljudi, sasvim verodostojno.
February 9, 2018
Mně se to líbilo moc. Hlavně asi protože to je aktuální. To není jentak.
Četl jsem teď rozhovor s Jáchymem Topolem (http://bit.ly/citlivý_topol), kde vypráví, jak je pořád velkej kus české literatury zaseklej v minulosti. Zatímco na Západě tohle už maj’ vyřešený.
A tady Pánek je od nás a píše o moc aktuálním tématu, nad kterým očividně hodně přemýšlel. A přemýšlet on umí, ostatně je to mikrobiolog, a ta knížka je celá o něm. Ale fakt celá, jak jsem pochopil z rozhovoru, co s ním dělal Emil Hakl, to mě pobavilo, bo jsem ho četl před Pánkem (http://bit.ly/panek-hakl).
Jak jsem řekl, je to vzdělaný člověk, co žil v Norsku, Austrálii a byl na konferenci v Indii, to si spolehlivě zapamatujete, protože má rád takovýhle refrény, který mě dost bavily. Celý to píše ve druhý osobě a těch 160 stran do vás vklouzne jak čokoládová tyčinka na Islandu. To je skvělá historka.
Je moc dobře, že ta knížka vznikla, protože málokdo by mohl vypovědět o domově v globalizovaném světě jako tady Pánek, který žil, tam kde žil. A bude to čím dál aktuálnější. A jak je chytrej, tak i dokáže moc pěkně obnažovat (univerzální) předsudky a (český) bolístky, který si táhneme z minulosti, takže vlastně nevím, jak to ten Topol s minulostí myslel, ale vy si toho Pánka určitě přečtěte.
Četl jsem teď rozhovor s Jáchymem Topolem (http://bit.ly/citlivý_topol), kde vypráví, jak je pořád velkej kus české literatury zaseklej v minulosti. Zatímco na Západě tohle už maj’ vyřešený.
A tady Pánek je od nás a píše o moc aktuálním tématu, nad kterým očividně hodně přemýšlel. A přemýšlet on umí, ostatně je to mikrobiolog, a ta knížka je celá o něm. Ale fakt celá, jak jsem pochopil z rozhovoru, co s ním dělal Emil Hakl, to mě pobavilo, bo jsem ho četl před Pánkem (http://bit.ly/panek-hakl).
Jak jsem řekl, je to vzdělaný člověk, co žil v Norsku, Austrálii a byl na konferenci v Indii, to si spolehlivě zapamatujete, protože má rád takovýhle refrény, který mě dost bavily. Celý to píše ve druhý osobě a těch 160 stran do vás vklouzne jak čokoládová tyčinka na Islandu. To je skvělá historka.
Je moc dobře, že ta knížka vznikla, protože málokdo by mohl vypovědět o domově v globalizovaném světě jako tady Pánek, který žil, tam kde žil. A bude to čím dál aktuálnější. A jak je chytrej, tak i dokáže moc pěkně obnažovat (univerzální) předsudky a (český) bolístky, který si táhneme z minulosti, takže vlastně nevím, jak to ten Topol s minulostí myslel, ale vy si toho Pánka určitě přečtěte.
November 11, 2021
في مدينة " بنجالور " في الهند ، حيث كان أستاذ جامعي تشيكي في علم الوراثة الجزيئي مدعواُ إلى مؤتمر علمي ، وبينما كان يتجول في شوارع المدينة يقابل فتاة ترتدي سترة رياضية وبنطلون جينز...التقط لها صورة وعندئذٍ أخبرته بأنها لا ترتدي الساري الهندي وعليه أن يحذف الصورة على الفور....ومن هنا تبدأ الحكاية....
يستغرق الكاتب في توصيف حالة الاختناق والاغتراب التي كان يعانيها الأستاذ الجامعي من الشوارع المزدحمة ، الروائح الكريهة ، الجو الضبابي الرمادي ، الألوان الصاخبة التي لم أراها سوى محاولة للتعايش السلمي مع حياة البؤس والشقاء لمن هم اكثر سعادة على هذا الكوكب وفقاً للبحوث العلمية !!
لن أذكر لكم عدد المرات التي يبدي فيها على سبيل المثال السخرية والغضب من ابتسامة طاقم الفندق المشرقة ...
سيلتقي بالفتاة ثانية في المؤتمر ويصطحبها إلى الفندق وهناك يتبادلا حديثاً طويلاً عن الحياة في الهند والتشيك ، عن مكانة العلم في البلدين ، وعبثية العنصرية ، عن حال الفتيات في الهند ، وعن مغامرة مرهقة قام بها الأستاذ في ايسلندا كشفت جانباً انسانياً رائعاً منها...
بنهاية المطاف...سيأمل أن يلتقيها ثانية ، فهل يمكن ذلك قبل ان يغادر الهند ؟
هذه الرواية بالرغم من إنها لطيفة لكنها تضم تفاصيل لم يكن هنالك داع لذكرها ، كما إن تكرار الكثير من المقاطع بالكلمات ذاتها في كل مرة كان كفيلاً بوصفها ضعيفة ومُعطلة...
واخيراً...كم هناك في هذا العالم البائس من تناقضات تدفع المرء إلى حافة الجنون.....
يستغرق الكاتب في توصيف حالة الاختناق والاغتراب التي كان يعانيها الأستاذ الجامعي من الشوارع المزدحمة ، الروائح الكريهة ، الجو الضبابي الرمادي ، الألوان الصاخبة التي لم أراها سوى محاولة للتعايش السلمي مع حياة البؤس والشقاء لمن هم اكثر سعادة على هذا الكوكب وفقاً للبحوث العلمية !!
لن أذكر لكم عدد المرات التي يبدي فيها على سبيل المثال السخرية والغضب من ابتسامة طاقم الفندق المشرقة ...
سيلتقي بالفتاة ثانية في المؤتمر ويصطحبها إلى الفندق وهناك يتبادلا حديثاً طويلاً عن الحياة في الهند والتشيك ، عن مكانة العلم في البلدين ، وعبثية العنصرية ، عن حال الفتيات في الهند ، وعن مغامرة مرهقة قام بها الأستاذ في ايسلندا كشفت جانباً انسانياً رائعاً منها...
بنهاية المطاف...سيأمل أن يلتقيها ثانية ، فهل يمكن ذلك قبل ان يغادر الهند ؟
هذه الرواية بالرغم من إنها لطيفة لكنها تضم تفاصيل لم يكن هنالك داع لذكرها ، كما إن تكرار الكثير من المقاطع بالكلمات ذاتها في كل مرة كان كفيلاً بوصفها ضعيفة ومُعطلة...
واخيراً...كم هناك في هذا العالم البائس من تناقضات تدفع المرء إلى حافة الجنون.....
January 10, 2018
Matěj Hořava převrácený naruby. Tam, kde Pálenka voní a sama klouže do krku, tam je Láska v době globálních klimatických změn cítit a těžko se kouše. Čtenářský zážitek pro trpělivé.
January 19, 2024
الفصل ١٣ كان ثقيل جداً وطويل جداً وممل جداً ومليء بالهراء
تقييمي ٢،٥
تقييمي ٢،٥
July 23, 2018
Čtete a od prvních stran víte, že tohle je něco zvláštního. Šetříte si každou stránku, aby vám to neuteklo příliš rychle, i když to chcete okamžitě zhltnout naráz. Doufáte, že se to někde nezasekne a nezkazí. Že to bude stejně dobré až do konce. A ono jo.
September 8, 2021
3.5
عالم تشيكي في الهند وتحديدا في (بنجلور) لحضور مؤتمر علمي،
يصور امرأة هندية فتطلب منه مسح الصورة ومن هنا تبدأ الحكاية،،
كان ذاهباً محملاً بالصورة النمطية (السواد، الفقر، الروائح، الشقاء، اللصوص، التلوث) فهل تغيرت الصورة؟
هل صحيح ما تقوله بعض الدراسات أن أسعد أهل الأرض يعيشون في بنجلور رغم أنهم لا يكادون يملكون شيئا أو ربما بسبب أنهم لا يكادون يملكون شيئا بساطة؟
ملاحظة: بعض الفصول كانت أطول مما ينبغي وفي رأيي كان من الأفضل لو استخدم الكاتب بعض التقنيات للتخفيف من حدة السرد المتتابع كما أن بعض التفاصيل لا داعي لها
August 21, 2018
Nedalo se to dočíst. Ten styl psaní je vyčerpávající, skoro agresivní. Chápu, že to byl záměr, ale na mě to nefungovalo.
September 16, 2018
Začátek boj, než jsem se vůbec začetla. Prostředek s popisem islandského dobrodružství paráda. Konec meh.
Read
December 4, 2025Zoufalství ze stavu věcí v Indii mě přimělo si tuto knihu přečíst podruhé. Je to ryzí a drásavé. Jen pokud islandská část má sloužit jako kontrastní exkurz, tak je docela zbytečná.
April 28, 2021
Tahle kniha že vyhrála Magnesii Literu? Proč? Nechápu to. Slibovala jsem si od toho mnohé, od hlubokých úvah přes zajímavá dobrodružství. Těšila jsem se, že poznám autorův "neobvyklý styl psaní", jak stojí na obálce. No, neobvyklé to tedy bylo.
Kniha je vyprávěna v přítomném čase druhou osobou, vykání. "A vy víte, že..." je nejčastější věta, opakující se na každé stránce. Ono se tam toho tedy opakuje víc - v podstatě během čtení každé kapitoly máte pocit, že jste ta slova už četli. A taky že jo. Vypravěč se pořád opakuje. Pořád říká ta stejná přirovnání, ty stejné metafory, popisuje ty stejné věci. Pořád opakuje, že je vědec, že procestoval celý svět, že má chuť "zprznit" (jeho slovy) třináctileté Indky, protože už rok s nikým nespal. Obecně jsem v knize nenašla nic přínosného, nic zamyšlení hodného.
Tak například: vypravěč se pořád častuje, že procestoval celý svět, žil tady a támhle, že je vědec! Zároveň je ale docela rasista, pořád si stěžuje na nějaké nepohodlí, na hluk, na smrad, na jiné kultury a jiná prostředí. Měla jsem chuť mu nějak dát vědět, že doprčic když nechtěl zažít Indii, neměl do ní jezdit. Naprosto do běla mě vytáčela asi 40x zmíněná věta "A vy víte, že Indky jsou černé a smradlavé a že s takovou ženou spát nechcete". Ráda bych se ho zeptala, jestli on ví, že je to debil a že bych si o něj ani neopřela kolo? Nakonec jednu takovou Indku v podstatě znásilní, ale to přece chce každá Indka, nechat se zprznit a utéct z Indie. Haha, dobrý důvod pro znásilnění.
Taky je to hezká ukázka toho, že ač někdo procestuje celý svět a umí světové jazyky, pořád to může být neskutečný debil a xenofob. Popisuje Němce jako pasáky a nacisty, Indů se štítí, protože jsou černí (taky to při setkání s nimi neustále zdůrazňuje. Jako by snad člověk měl očekávat plavovlasé bělochy, když jede do Indie...)
Vypravěč je prý vědec, má z něčeho doktorát, ale neustále se cítí ukřivděný - nedají mu dost peněz, neváží si ho, všechno je špatné, jen on spolknul moudrost světa. Samozřejmě se setkáme s odsouzením společnosti, globalizace a já nevím, čeho ještě.
Jo a abych nezapomněla, úplně nejlepší bylo vyprávění o cestě na Island, kterou vypravěč podnikl v roce 1992. Jako promiňte, ale vyrazit někam bez peněz, bez jídla, bez stanu a dalšího vybavení a pak se pořád divit, žádat o lítost a pozornost a ještě si stěžovat, jak je to někde drahé a jak si někteří lidé mohou dovolit zaplatit si to a že je to strašně nefér... to mi přijde jako zhovadilost. Možná nemám dobrodružného ducha... ale možná mám mozek. Bez peněz do hospody nelez. A taky nelítej na Island, když máš jen pláštěnku a žádnou úctu.
Je to škoda, vážně jsem doufala, že tahle kniha bude zajímavá. Neříkám, že nemá potenciál. Jen je na ní všechno naprosto mizerné a nepovedené. O Indii si určitě můžete přečíst ze spousty jiných knih.
Kniha je vyprávěna v přítomném čase druhou osobou, vykání. "A vy víte, že..." je nejčastější věta, opakující se na každé stránce. Ono se tam toho tedy opakuje víc - v podstatě během čtení každé kapitoly máte pocit, že jste ta slova už četli. A taky že jo. Vypravěč se pořád opakuje. Pořád říká ta stejná přirovnání, ty stejné metafory, popisuje ty stejné věci. Pořád opakuje, že je vědec, že procestoval celý svět, že má chuť "zprznit" (jeho slovy) třináctileté Indky, protože už rok s nikým nespal. Obecně jsem v knize nenašla nic přínosného, nic zamyšlení hodného.
Tak například: vypravěč se pořád častuje, že procestoval celý svět, žil tady a támhle, že je vědec! Zároveň je ale docela rasista, pořád si stěžuje na nějaké nepohodlí, na hluk, na smrad, na jiné kultury a jiná prostředí. Měla jsem chuť mu nějak dát vědět, že doprčic když nechtěl zažít Indii, neměl do ní jezdit. Naprosto do běla mě vytáčela asi 40x zmíněná věta "A vy víte, že Indky jsou černé a smradlavé a že s takovou ženou spát nechcete". Ráda bych se ho zeptala, jestli on ví, že je to debil a že bych si o něj ani neopřela kolo? Nakonec jednu takovou Indku v podstatě znásilní, ale to přece chce každá Indka, nechat se zprznit a utéct z Indie. Haha, dobrý důvod pro znásilnění.
Taky je to hezká ukázka toho, že ač někdo procestuje celý svět a umí světové jazyky, pořád to může být neskutečný debil a xenofob. Popisuje Němce jako pasáky a nacisty, Indů se štítí, protože jsou černí (taky to při setkání s nimi neustále zdůrazňuje. Jako by snad člověk měl očekávat plavovlasé bělochy, když jede do Indie...)
Vypravěč je prý vědec, má z něčeho doktorát, ale neustále se cítí ukřivděný - nedají mu dost peněz, neváží si ho, všechno je špatné, jen on spolknul moudrost světa. Samozřejmě se setkáme s odsouzením společnosti, globalizace a já nevím, čeho ještě.
Jo a abych nezapomněla, úplně nejlepší bylo vyprávění o cestě na Island, kterou vypravěč podnikl v roce 1992. Jako promiňte, ale vyrazit někam bez peněz, bez jídla, bez stanu a dalšího vybavení a pak se pořád divit, žádat o lítost a pozornost a ještě si stěžovat, jak je to někde drahé a jak si někteří lidé mohou dovolit zaplatit si to a že je to strašně nefér... to mi přijde jako zhovadilost. Možná nemám dobrodružného ducha... ale možná mám mozek. Bez peněz do hospody nelez. A taky nelítej na Island, když máš jen pláštěnku a žádnou úctu.
Je to škoda, vážně jsem doufala, že tahle kniha bude zajímavá. Neříkám, že nemá potenciál. Jen je na ní všechno naprosto mizerné a nepovedené. O Indii si určitě můžete přečíst ze spousty jiných knih.
March 22, 2025
Ta książka jest napewno inna, trochę irytująca, ale właściwie, od czasu do czasu, można uznać to za plus.
June 28, 2023
V této knize se objevují dvě nevšední místa: Indie a Island. Hlavní postava jede do Indie na konferenci, kde nedokáže nevnímat různé kulturní odlišnosti. Pak vypráví jisté ženské postavě o svém výletu na Island, který je ve své podstatě dost napínavý a zábavný, ale i tak mi připadalo, že se do knihy příliš nehodí a narušuje dynamiku a tempo celého příběhu. Celkově mě to docela bavilo, ale nijak zvlášť mě dílo nezasáhlo.
December 27, 2020
Un libro molto particolare, sicuramente interessante per come è scritto (l’autore ha un modo tutto suo di usare discorsi diretti/indiretti, modalità di narrazione ecc...), anche se alla lunga può stancare un po’.
Sicuramente un modo originale per trattare il tema del razzismo, dei pregiudizi e dell’ipocrisia, dato che il finale ci provoca in modo efficace quell’amaro in bocca e quella tristezza utile a veicolare il messaggio, a causa di quanto accaduto nella vita e nella testa del protagonista (che ha vissuto una bella “evoluzione” e cambiamento ideale durante il passare dei giorni, facendo esperienza di ciò che aveva sempre rifiutato a causa di una sua dis-cultura).
Non è però un libro che regalerei, soprattutto a degli adolescenti, né per intrattenere e né tantomeno per affrontare il tema in questione. E non per una questione di pudore (si parla molto di sesso) ma perché semplicemente non mi ha entusiasmato.
È stata comunque una lettura piacevole della quale non mi pento, ma purtroppo non riesco ad andare oltre la sufficienza.
Sicuramente un modo originale per trattare il tema del razzismo, dei pregiudizi e dell’ipocrisia, dato che il finale ci provoca in modo efficace quell’amaro in bocca e quella tristezza utile a veicolare il messaggio, a causa di quanto accaduto nella vita e nella testa del protagonista (che ha vissuto una bella “evoluzione” e cambiamento ideale durante il passare dei giorni, facendo esperienza di ciò che aveva sempre rifiutato a causa di una sua dis-cultura).
Non è però un libro che regalerei, soprattutto a degli adolescenti, né per intrattenere e né tantomeno per affrontare il tema in questione. E non per una questione di pudore (si parla molto di sesso) ma perché semplicemente non mi ha entusiasmato.
È stata comunque una lettura piacevole della quale non mi pento, ma purtroppo non riesco ad andare oltre la sufficienza.
April 24, 2018
Nechápu, jak tohle mohlo dostat Magnesia literu, ALE pocity vědce v krizi středního věku a s závratí, že ač může odletět kamkoli, nedokáže být doma nikde, - ty jsou tam vylíčeny až geniálně.
Od Sebedráse Jiřího Vaňka jsem nikdy neměl tak intenzivní pocit, že v knížce jsou epizody z mého života, jen napsané líp než bych to já kdy dokázal (jsem bioinformatik, mívám depresi z hotelů, blíží se mi 40, dlouhodobě žiji v cizině, ale napevno počítám s návratem do Čech, stačí?) Mohu potvrdit, že minimálně část historek z krčského areálu AV ČR je autentických a docela by mne zajímalo, jaká část knihy je vlastně vymyšlená - nebo jestli je to podle pravdy všechno. (Vaněk říkával: Žádná z událostí zde popsaných se nikdy nestala. Všechno je to pravda.)
A celou dobu jsem se bál, jak autor zvládne konec. Ale on nás protočí dalším kotrmelcem a s přemetem přistane na obou nohou. To teda klobouk dolů.
Od Sebedráse Jiřího Vaňka jsem nikdy neměl tak intenzivní pocit, že v knížce jsou epizody z mého života, jen napsané líp než bych to já kdy dokázal (jsem bioinformatik, mívám depresi z hotelů, blíží se mi 40, dlouhodobě žiji v cizině, ale napevno počítám s návratem do Čech, stačí?) Mohu potvrdit, že minimálně část historek z krčského areálu AV ČR je autentických a docela by mne zajímalo, jaká část knihy je vlastně vymyšlená - nebo jestli je to podle pravdy všechno. (Vaněk říkával: Žádná z událostí zde popsaných se nikdy nestala. Všechno je to pravda.)
A celou dobu jsem se bál, jak autor zvládne konec. Ale on nás protočí dalším kotrmelcem a s přemetem přistane na obou nohou. To teda klobouk dolů.
June 26, 2018
Veľmi zvláštna kniha. Na jednej strane nesmierne pútavá, na druhej strane ma občas fakt rozčuľovala. Štýl písania som tak dlho rozdýchavala, až mi ku koncu knihy kde sa trošku zmenil začal chýbať :D
Pred čítaním nečítam popisy kníh, takže jediné čo som vedela keď som ju otvárala bolo, že tam bude čosi o Indii. A bola som prekvapená keď som sa dozvedela, že hlavný hrdina je vlastne kolega z oboru. Mňa síce na konferenciu poslali najďalej iba do Špenielska, ale mnohé veci mi boli tým pádom blízke, hlavne ten súčasný katastrofálny stav našej vedy.
Bolo to iné, priamočiare a drzé. A nakoniec ma to celé veľmi bavilo.
Pred čítaním nečítam popisy kníh, takže jediné čo som vedela keď som ju otvárala bolo, že tam bude čosi o Indii. A bola som prekvapená keď som sa dozvedela, že hlavný hrdina je vlastne kolega z oboru. Mňa síce na konferenciu poslali najďalej iba do Špenielska, ale mnohé veci mi boli tým pádom blízke, hlavne ten súčasný katastrofálny stav našej vedy.
Bolo to iné, priamočiare a drzé. A nakoniec ma to celé veľmi bavilo.
September 5, 2017
Nejvíc se mi na celé knize líbila pointa. Příběh, prostředí i aktuálnost hodnotím kladně. Autorův styl mi ovšem nesedl. Časté opakování popisů, faktů i událostí mělo zřejmě vyvolat určitý stísněný a bezútěšný dojem, ale pro mě bylo jenom otravné. Stejně jako osobnost hlavního hrdiny, která na druhou stranu velmi výstižně zobrazuje konkrétní typ mužů, který se v současné společnosti vyskytuje čím dál častěji.
October 31, 2020
Už jen to, že hlavní postava je molekulární genetik, mě natolik upoutalo, že snad i ty drobné recyklace myšlenek překousnu.
Naléhavě a především svérázně (druhá osoba, když čtete tuto knihu) líčený příběh vědce, kterej se během svých toulek zatoulá i do Indie. Jenže Indie není Střední Evropa, takže pochopitelně naráží na kulturní odlišnosti. Na jakousi lásku dojde též a globální klimatickým změnám moc prostoru nezbylo, což je drobet škoda.
Zato zabudované předsudky, absurdita rasismu či střet společenských kultur je zobrazen perfektně, zejména díky tomu unikátnímu stylu – takové ty toky vět, že 4 strany nenarazíte na odstavec / tečku, to je laskomina. Všudypřítomný kontrast - špína a čistota, sucho a zavlažovaný trávníky, nabubřelost a křenící se Indové na snídani.
Pánek trochu může připomínat Hrabala, kupříkladu opakování větných konstruktů. Opakování myšlenek už zas tak slavné není, ale dalo se to, těch 150 stran je fakt akorát.
A úplně bych zapomněl na skvělé vyprávění s 3 kebaby v Paříži a stopování na Islandu, to byla taková sympatická vsuvka.
Čtivo je to solidní a Magnézka zasloužená.
(...) a řekněte mu, vidím na křižovatce pod náma nepřehledný, šílený zmatek a jednu nehodu a smrt za druhou, které se ale nestanou, jak to...? a Ind vám vysvětluje, není to zmatek, ale chaos s pravidly, která neznáme, a která proto nedodržujeme, a proto nemáme proč bourat a umírat.
(s. 139)
Naléhavě a především svérázně (druhá osoba, když čtete tuto knihu) líčený příběh vědce, kterej se během svých toulek zatoulá i do Indie. Jenže Indie není Střední Evropa, takže pochopitelně naráží na kulturní odlišnosti. Na jakousi lásku dojde též a globální klimatickým změnám moc prostoru nezbylo, což je drobet škoda.
Zato zabudované předsudky, absurdita rasismu či střet společenských kultur je zobrazen perfektně, zejména díky tomu unikátnímu stylu – takové ty toky vět, že 4 strany nenarazíte na odstavec / tečku, to je laskomina. Všudypřítomný kontrast - špína a čistota, sucho a zavlažovaný trávníky, nabubřelost a křenící se Indové na snídani.
Pánek trochu může připomínat Hrabala, kupříkladu opakování větných konstruktů. Opakování myšlenek už zas tak slavné není, ale dalo se to, těch 150 stran je fakt akorát.
A úplně bych zapomněl na skvělé vyprávění s 3 kebaby v Paříži a stopování na Islandu, to byla taková sympatická vsuvka.
Čtivo je to solidní a Magnézka zasloužená.
(...) a řekněte mu, vidím na křižovatce pod náma nepřehledný, šílený zmatek a jednu nehodu a smrt za druhou, které se ale nestanou, jak to...? a Ind vám vysvětluje, není to zmatek, ale chaos s pravidly, která neznáme, a která proto nedodržujeme, a proto nemáme proč bourat a umírat.
(s. 139)
January 25, 2020
Láska v době globálních klimatických změn kompletně bourá jakoukoli představu o české literatuře. Autobiografická novela pojednávající o dnešním stavu lásky, globalizaci, rasistických náladách a obecně mezilidských vztazích se nebojí být jiná.
Již z počátku autor zaujme nezvyklým způsobem vypravování, a to v du-formě, díky čemuž čtenáře naplno vtáhne do děje a dokáže mu vnuknout myšlenku, že se to opravdu děje jemu. Čtenář má také díky využití nepřímé řeči pocit, že je to opravdu on, který se s vyprahlým hrdlem bavil s Němci v hotelové restauraci, a že nyní mu vzpomínky na tu chvíli jen probíhají hlavou. Kvůli tomu je také tak těžké knihu odložit. Je to opravdu jak číst vlastní myšlenky. Myslet přestat nejde, proto prostě musíte číst dál.
V knize jsou také v různých pasážích bourána různá pravidla, například po jednu část knihy si autor hraje s vkládáním čísel do textu, v jiné například nadužívá závorky, do kterých skrývá až celé odstavce. Dalším zajímavým jevem je užívání otazníků a vykřičníků uprostřed souvětí, což mi okrajově připomnělo styl Vojtěcha Němce v knize Neokortext. Vše to ale dělá s určitou vkusností, nic se nezdá nemístné.
Po dějové stránce kniha zaostává jen v minimu. Celý příběh plyne s ladnou lehkostí, občas až moc rychle. Nejčtivější byla pasáž o kolezích vykládajících o svých manželkách, dětech a povrchních názorech na výlet do Indie. Kdybych si mohl přečíst jednu Část knihy znovu poprvé, byla by to tato. Ovšem například vzpomínka na stopování na islandu se ke konci docela vlekla. Chápu, stopovat na islandu je těžké, můžeme pokročit dál?
I přes tento nedostatek je ale kniha zatím jednou z nejlepších současných knih, které jsem četl a uznávám, že Magnesii literu vyhrála zcela oprávněně.
Již z počátku autor zaujme nezvyklým způsobem vypravování, a to v du-formě, díky čemuž čtenáře naplno vtáhne do děje a dokáže mu vnuknout myšlenku, že se to opravdu děje jemu. Čtenář má také díky využití nepřímé řeči pocit, že je to opravdu on, který se s vyprahlým hrdlem bavil s Němci v hotelové restauraci, a že nyní mu vzpomínky na tu chvíli jen probíhají hlavou. Kvůli tomu je také tak těžké knihu odložit. Je to opravdu jak číst vlastní myšlenky. Myslet přestat nejde, proto prostě musíte číst dál.
V knize jsou také v různých pasážích bourána různá pravidla, například po jednu část knihy si autor hraje s vkládáním čísel do textu, v jiné například nadužívá závorky, do kterých skrývá až celé odstavce. Dalším zajímavým jevem je užívání otazníků a vykřičníků uprostřed souvětí, což mi okrajově připomnělo styl Vojtěcha Němce v knize Neokortext. Vše to ale dělá s určitou vkusností, nic se nezdá nemístné.
Po dějové stránce kniha zaostává jen v minimu. Celý příběh plyne s ladnou lehkostí, občas až moc rychle. Nejčtivější byla pasáž o kolezích vykládajících o svých manželkách, dětech a povrchních názorech na výlet do Indie. Kdybych si mohl přečíst jednu Část knihy znovu poprvé, byla by to tato. Ovšem například vzpomínka na stopování na islandu se ke konci docela vlekla. Chápu, stopovat na islandu je těžké, můžeme pokročit dál?
I přes tento nedostatek je ale kniha zatím jednou z nejlepších současných knih, které jsem četl a uznávám, že Magnesii literu vyhrála zcela oprávněně.
July 25, 2018
Takova jednohubka o tom, jak je cesky narod xenofobni a rasisticky, protoze nasi zemi 50 let okupovali fasisti a komunisti. Kdyz se z vas pak stane globalni nomad, budete se sice v CR citit vykoreneni, nicmene uz ale nebudete rasista a xenofob. V rezenzich jsem cetla, ze roman prichazi s reflexi soucasnosti a celospolecenskych temat, a i kdyz se o to asi pokousi, tak myslim, ze jen tak klouze po povrchu. Hlavni postava mi tez moc sympaticka nebyla. Opravdu jsou muzi pri rozhovorech s zenami zamestnani hlavne pozorovanim tvaru nasich zadku ci nader?
July 17, 2018
Naprosto skvělé. Současné, poutavé, jako by se čtenář dostal do cizí hlavy a pozoroval proud cizích myšlenek, vyprávění, zážitků. Nejsem si jistá, jak ke mne bude kniha promlouvat za deset let, jestli ji ještě pochopím, ale je velice současná a já za ni děkuji.
July 16, 2019
Šialený štýl, ktorý buď príjmeš alebo knihu vyhodíš z okna.
January 7, 2020
Nevíte, jak a proč, ale ten neustávající nával slov, nepřetržitý monolog, který staví čtenáře doprostřed Bangalore, Indie, funguje. Čtete a máte pocit, že na vás někdo mluví a ne a ne přestat, ale zároveň vám nevadí ho poslouchat, protože ten příběh je komický, paradoxní, erotický, podivně modernistický, kritický a sebereflektivní, a i když máte pocit, že nekonečné věty vyprávění rychle ženou útlou knihu ke konci, alespoň vám umně navozují atmosféru života v Bangalore, Indie, který je pro vás, jako pro čtenáře přicházejícího z postkomunistické země, naprosto nepochopitelný a neúnosně nepřehledný. Jo. A s růstem průměrné světové teploty vlastně ten příběh moc společného nemá. Snad jen Bangalore, Indie.
July 16, 2018
TL:DR: Skvělý, divný, s přesahem, o předsudcích, Bombaji a o tom, jak být socka na Islandu /// Tahle kniha mě přiměla zamyslet se nad dvěma věcmi. Nad jazykovými experimenty v próze a nad bezmocí z nepřenositelnosti zkušeností. Nad tím prvním protože mě jednoduše místy formou vytáčela. Relativně normální vyprávění, byť v du-formě (google říká, že tento pojem existuje), se střídá s vyprávěním, které svou překotností, ignorováním různých formalit a opakováním pojmů působí jako něco mezi volným proudem vědomí a slovním salátem člověka s poruchou pozornosti. To se ale k hlavní postavě - díky du-formě tak trochu k vám - výsostně hodí. Je-jste-jsem trochu labilní. Ale ty číslovky! Veškeré výrazy, obsahující čísla, jsou deliberativně napsaná jako v diktátu na vysoké škole života, za který dostal autor za jedna. Pojí se s tím přetechnizovaný nebo spíš mechanický popis i poměrně poetických věcí, který má asi naznačovat směs vědeckosti a oné lability. Ale mě to prostě rrruší! A říkám si, jestli kdyby mi někdo knihu podal se slovy “to je fakt super, jak tam prasí ty čísla a jak divně je to napsaný”, jako to lidi dělají, když doporučují ledacos od pana Kaplana po Clockwork Orange, jestli by mě to naopak coby experiment přišlo jako plus. No, to mám za to, že knihy čtu, aniž bych si o nich něco zjistila, nebo je to prostě moc nové. To druhé zamyšlení, kterým taky asi u čtení projdete, je prostě takovým smutkem - z osamění, ze vzdálenosti, z blízkosti, z jinakosti, z jejího odmítání, z toho, že každý prožitek a zážitek je úplně individuální a přitom je všechno unifikované... Prostě je to takový srdcebol se záblesky obrovské radosti způsobený dekolonializací a globálními nerovnostmi, kterému se asi nejde vyhnout, pokud pocházíte ze severní polokoule (byť té nízkorozpočtové části) a neprofukuje vám mezi ušima.
May 20, 2018
Neotřelá, autentická, syrová a velmi dobře napsaná zpověď propojující osobní deziluze s lehce cynickým popisem globálního světa plného lokálních předsudků. Zpověď ovšem značně sebestředná, natolik, že zcela odsouvá všechny vedlejší postavy do pozadí (resp. ty se odráží pouze coby hrdinovy/autorovy reflexe a vzpomínky). Nic proti, jen to potom není zas tolik literatura (oproti Hořavově Pálence však Pánek neupadá do sebedrásavé grafoterapie). A nutno přiznat, že je to v tomto ohledu rovněž zpověď poněkud mačistická. Opět nic proti, jen konstatování.
June 8, 2018
Pánkova Láska mě úplně pohltila. To, co ze začátku vypadalo jako naprostý bizár komponovaný pod vlivem psychotropních látek, se ukázalo být rafinovaným a promyšleným textem. Nenápadné narážky, postrčení, drobné příběhy, lidská setkání, to vše dohromady skládá obraz světa a společnosti, o které si myslíme, že ji důvěrně známe a máme pod kontrolou. Ne všechno je ale tak, jak se jeví na první (a bohužel také mnohdy poslední) pohled.
July 31, 2018
Čtenářský zážitek. Vyprávění v 2. osobě je naprosto nezvyklé, příběh místy rozčiluje. Je to vniknutí do mysli Čecha, který procestoval svět a najednou skončí v špinavém, nedýchatelném městečku v Indii na konferenci. Lapen předsudky, které si začne uvědomovat. Je to krátká "romantická" kniha, kterou každému doporučím.
July 10, 2024
Fenomenálně napsaná (Pánka si dávám k Vaculíkovi a Hrabalovi, naprostej král)
("A teď, kdyby na to došlo, napadne vás, např. ji políbit, jestli bych to dokázal.
A teď, kdyby na to došlo, ptáte se sám sebe, např. ji obejmout, jestli bych to dokázal."),
na českou literaturu asi (nevím) vzácná reflexe rasismu ("no doprdele" - já nejednou), privilegií, malicherností české emigrace (:)) atd.
("A teď, kdyby na to došlo, napadne vás, např. ji políbit, jestli bych to dokázal.
A teď, kdyby na to došlo, ptáte se sám sebe, např. ji obejmout, jestli bych to dokázal."),
na českou literaturu asi (nevím) vzácná reflexe rasismu ("no doprdele" - já nejednou), privilegií, malicherností české emigrace (:)) atd.
April 25, 2018
Chílemi strhující, zábavný text, chvílemi lezoucí na nervy. Sympaticko-nesympatická hlavní postava, některé pasáže jako by byly psané na efekt - plné zbytečného českého sebemrskačství. Poukazovat na to špatné v nás lze i trochu méně zjevně. Ale román měl spád a určitě nebyla chyba jej přečíst.
May 1, 2018
Objevne, nekdy mi pocitove blizke, sympaticky ztracene a zajimave exoticke. Magnesia litera zaslouzena
Displaying 1 - 30 of 75 reviews