Už Před bouří se mi hodně líbilo. U druhého dílu jsem proto přímo chrochtal blahem, protože dokáže skvěle stavět na tom, co se v jedničce občas zdálo trochu chaotické.
Na Krysách je mi neuvěřitelně sympatické, jak si to nehraje na nic velkého, epického. Mám totiž pocit, že někteří spisovatelé ve fantastice k tomu tíhnou – chtějí vytvořit něco velkého a pak se jim to celé sype pod rukama. Tohle je spíš komorní fantasy "vztahovka", kde na vás tu a tam příjemně vylítne nějaký zvrat. Různá tajemství zároveň dávkuje postupně a vždy si nějaké nechá v rukávu, abyste nechtěli přestat číst. Svět je zkrátka v pokračování stále zajímavý a bude vám po přečtení dál vrtat hlavou, přestože pár odpovědí dostanete.
Navzdory většímu množství dějových linek nemáte pocit, že by byl příběh neukočírovaný. Oko bouře už navíc také propojuje některé dějové linky a utváří lepší obrázek o tom, kam by to celé mohlo směřovat. Ach, tyhle momenty v knihách s mnoha úhly pohledu vždycky stojí za to! Miluju tu širokou paletu postav, kterou Krysy nabízí, a to, jak se do příběhu všechny nějakým způsobem kloubí a vyvíjejí se.
Na postavy si v knihách dlouho zvykám a tady jsem si u některých nebyl jistý, jaký je můj vztah k nim. Naštěstí si mě knížka proklepla. Když začala některá z postav trpět nebo naopak prožívat krátkou chvíli něčeho výjimečně hezkého, cítil jsem to. (Aneb jak poznat, kterou postavu máte vlastně rádi a nevěděli jste to :D.) Koutky mi lítaly nahoru i dolů, občas jsem zaskřípal zuby a (hlavně tedy v závěru) tajil jsem dech. Jo a taky jsem si občas dost zanadával, jelikož u některých momentů to nešlo jinak. (Nejenom na konci. I když konec k tomu dost vybízí...) Zkrátka mám velkou radost, že postavy nezůstaly jenom na papíře.
Rád bych byl i trochu konkrétnější, a proto pokud jste knihu nečetli, radši přeskočte na poslední odstavec. Nechci vám kazit dojmy, přestože se snažím nic nevyzrazovat.
Zvlášť bych chtěl vypíchnout linku Arumiela. To, jak se víc a víc odhaluje jeho motivace mě strašně moc bavilo. Když přemýšlí o tom, co udělal špatně a jak se ve svých chybách dál utápí, zatímco se je snaží řešit... jo! Skvělý! (Trošku jsem tu cítil Cercei. Možná proto to nadšení.)
V souvislosti s Arumielem se také moc hezky rozebírá otázka, zda svět potřebuje bohy a zda lidé chtějí svobodu. Tohle bude asi vždycky aktuální...
(...) Lidé ve skutečnosti nechtějí svobodu, nechtějí rozhodovat sami za sebe. Jsou rádi, když za jejich činy může převzít zodpovědnost někdo jiný, když jim řekne, kudy se dát. (...)
Potom tu máme Riwa, který mi byl na začátku šumafuk. V mých očích však ve dvojce zazářil a jeho vývoj mě začal hodně zajímat. Těším se, co s ním bude dál. No a Garif s Vesper, u kterých jsem dlouho váhal, mě nakonec taky přesvědčili.
Co naopak trošku ztratilo mou pozornost byla linka Serpina a Sionary, ale troufám si odhadnout, že ve třetím díle si ji opět najde. Taky si pořád ještě nejsem úplně jistý ohledně Corva a Luciany. Ta osudovost v jejich vztahu...mnoo... uvidíme, co z toho ještě bude. V prvním díle mě bavilo o nich čist, teď už tolik ne.
V recenzích se často knihy k něčemu přirovnávají, aby měl čtenář lepší představu. Tak já to taky zkusím. Oko bouře je podle mě takový svěží letní koktejl s deštníčkem. Tím nechci říct, že by to byla nějaká míchanina všeho, na co si vzpomenete, to ne. Tohle je spíš to vychlazený pitíčko, co raz dva vyzunknete brčkem a pak si rozverně řeknete o další. Sice by vám mohli donést větší, ale vy víte, že takhle je to akorát. Jo, přesně takový to pro mě bylo! Velká mňamka! Snad nebude barmanovi ta další moc dlouho trvat! xD.