Poetický cyklus Zápisky z garsonky je neskrývaně autobiografický – garsonka, kterou obývá malý chlapec spolu se svou invalidní matkou, je plná knih, gramodesek a matčiných svobodomyslných přátel. Protipól bezpečného, avšak křehkého světa panelákového bytu na libereckém kopci představuje mocný, chladný řád v domě prarodičů pod kopcem. Jednoznačný a neproblematický vesmír dítěte se postupem času smršťuje; přichází nevyhnutelný zápas o identitu a životní prostor – zprvu v náznacích, později se vší naléhavostí. Hledání rovnováhy mezi volností a disciplínou, mezi „nahoře" a „dole", mezi vášní a nadhledem a v neposlední řadě i mezi tragédií a groteskou můžeme sledovat jak v jednotlivých drobných příbězích, tak v rovině jazykové. Právě promyšlená práce s jazykem a palčivě prožitými motivy skladbu propojují v hluboký, čtivý celek.
2021: Epické vzpomínkové básně s jednoduchou stylizací, ale velmi autentické, strhující čtení (ano, přečteno jedním dechem), bez patosu, s citlivostí pro detail a vyobrazení vzájemných vztahů. Svět drobné garsonky, ve které lyrický subjekt/vypravěč sdílí s matkou, se postupně rozpíná do okolí a seznamujeme se i s dalšími podivnými postavičkami okolí, například s přísným dědkem, jenž stále dokola opakuje "ty jsi technický typ", a bohémskými kamarády matky. A to sociální prostředí je tak kontrastní k obsahu garsonky, která je napěchována kvalitní literaturou a solidními deskami. Ta socialistická atmosféra je mi velmi vzdálená – ale občas jsem se přistihnul, že vlastně postavám dané situace závidím, jako by v tom bylo něco, co už teď nemůže být. Jako bych se do té místnosti, kterou rozzvučuje vítr, i přes tu specifickou dobu a umístění, rád podíval. Silná a přístupná kniha! (Velmi mě potěšilo zjištění, že "popravy pampelišek" jsou regulérní hrou a že mé dětské konání nebylo až tak podivné! A ty dveře na obálce, ty jsou taky staré známé.)
PRIMEROS GUM
Dole u garáží stávala oloupaná stará maringotka a v ní každé pondělí Gene Hackman, ten drsňák z Francouzské spojky, vážil sběr, táhl z něj rum a cigarety. Nosil jsem mu tam kartony, které jsem lovil za sámoškou, Gene to hodil na decimálku, chvíli dělal, že jako váží, pak dělal, že jako počítá, dal mi korunu dvacet a já si takhle postupně šetřil, až jsem se jednoho letního dne vydal do sámošky a nakoupil pro sebe a pro kamaráda Fanouše dvacet nanuků Ještěd, protože tohle byl náš odvěkej sen. (s. 36, úryvek z básně)
Nejsem typ čtenáře, co by se vyžíval v poezii, ale tohle je vážně skvělý. Poutavej příběh sepsanej v básních, který mě zaujal hned na prvních stranách.
Tohle bylo skvělý. Jednoduchý na pochopení, přímočarý, rychle se to četlo. Mělo to svůj příběh a atmosféru doby, dotklo se to těch správnejch emocí, bylo to tak akorát dlouhý. Výborná knížka. 🖤
Prenadherna knizka. Velmi autenticky zachytena atmosfera dob konca minuleho storocia, ktorej zbytky si pamatam sama z detstva, tak nejak ale zili skor moji rodicia a prarodicia. Vesele, obdivuhodne, fascinujuce aj smutne a uzkostne zazitky, poskladane do tenuckej knizky. Slova sa cetli ako hudba krasne zneli. A pak tym viac v par riadkoch boli schopne udriet silnou emociou, napriklad:
"Anebo ta květinová paní, co tak dlouho rozprávěla se svým stařičkým basetem, až ho jednou přivázala hluboko v lese ke stromu, a on se jí za čtrnáct dní vrátil, aby jí pošel na prahu dveří."
Zvláštní forma i obsah, ale cítím až hmatatelně všechny ty kliky, dveře, skla a výhledy z panelákový garsonky.
Zcela náhodná ukázka:
Tenhle Snížek ale nosil levný tesilky a kouřil Spartky pracoval jako noční vrátný v Sebě na flétnu hrál bídně Bláznovu ukolébavku a byl to zdaleka nejdivočejší ze všech kamarádů čert, kterej způsobil všelicos Dával lidi dohromady aby zas jiné rozděloval zanechával po sobě spoušť rozklíženejch životů, nejrůznějších strejdů, rozkradených sbírek, darovaných zvířat a ztracených otců. Tenhle Snížek chodíval vždycky s obřím kletrem, nosil v tom gramofonové singly a knihy, pořád něco přinášel a odnášel, zjevoval se nepravidelně a já věděl, že mne zas přidusí dekou, když nebudu chtít spát