Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají výzvám klimatické krize.
Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V „betonové džungli“, která v naší kulturní představivosti nahradila přírodu. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke zjištění, že příroda nikam nezmizela, se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stole je z náletových rostlin…
Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Osudy a přístupy se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“
Viktorie Hanišová (born 1980) debuted in 2015 with the well-received novel Anežka /Anežka, about the dysfunctional relationship of a mother and her adoptive daughter, concealed racism and stereotyping. Hanišová is a graduate in English and German from Charles University, Prague. She works as a translator and language teacher.
Viktorie Hanišová pochází z Prahy, na Univerzitě Karlově vystudovala anglistiku a germanistiku. Věnuje se překladatelství a je lektorkou cizích jazyků. Spisovatelsky debutovala v roce 2015 příznivě přijatým románem Anežka o nefunkčním vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a stereotypech. V roce 2018 následoval román Houbařka o dětském traumatu a domácím násilí. Román Rekonstrukce završuje volnou trilogii románů, jež propojuje téma mateřství.
Rozhovory s lidmi, kteří jsou průkopníky v oblastech komunitního zahradničení, bezobalových obchodů a podobných udržitelnýchj projektů jsou sice sympatické a příjemně se čtou, ale chyběl mi tam jakýkoliv společensko-politický přesah. Skoro každý respondent zdůrazňoval, že není žádný aktivista, a že je jeho iniciativa apolitická... Podle předmluvy chápu, že to je přesně to, o co autorka svou knihou usiluje, že se to má asi zalíbit lidem, kterým politika a občanská angažovanost moc nevoní a spíš se orientují na změnu vlastního spotřebitelského chování, ale mně osobně tento přístup moc nesedí, bez tlaku na stát a korporace svět nezměníme. Každopádně ale pěkný počin, jen to není něco, co by mě úplně zvedlo ze židle.
Série rozhovorů se zásadními postavami české environmentální "scény" tvoří, jak píše v doslovu Lucie Sovová, společnou fotku spíše než ucelené zamyšlení na vybrané téma. Avšak rozhovory, podobně jako jednotlivé osobnosti, do jisté míry propojeny jsou. Z většiny číší touha po apolitičnosti a snaha o optimismus tváří v tvář klimatické krizi. Musím ale říct, že mně osobně rady na environmentální žal ve stylu "radši dělejte něco prospěšného" moc nepřesvědčily, a zatvrzelé odmítaní hledání systémového řešení mírně zklamalo. I přesto určitě doporučuji všem, kdo se chce dozvědět více o zajímavých českých udržitelných projektech a lidech, kteří za nimi stojí.
Myslím, že zdrojem environmentálního žalu je bezmoc, pocit, že jedinec nic nezmůže. A to není pravda. Kdo jiný něco zmůže, než jedinci? Takhle snadno se zodpovědnosti nezbavím. Korporace a stát jsou přece taky jen sdružený jedinci. Tím samozřejmě neříkám, že to tady není všechno v prdeli a že není důvod, proč se bát devastace ekosystému, ale furt se s tím dá něco dělat.
Author approached sustainability’s a researcher - found experts in the field of best performing bottom-up initiatives and conducted interviews. Well done!
This entire review has been hidden because of spoilers.
Kniha jednoznačně nabízí pozitivní vibe, touhu “něco” dělat a stojí za přečtení. Škoda jen, že práce na ní nebyla dotažena do konce. Beton a hlína bohužel obsahuje černobílé obrázky, ze kterých někdy nelze nic rozeznat. Současně je sice dobře, že představuje řadu zajímavých alternativ, ty se ale možná trochu ztrácí mezi řádky. Snad jsem očekával více tipů do praxe než příběhů o fungování organizací, spolků či životech jednotlivců. Ale možná toho již vím příliš a kniha má oslovit jiné čtenáře. Koho ale? Pro lidi z oboru je moc obecná, a obávám se, že mimo sociální bublinu vzdělanějších lidí z měst moc čtenářů nezasáhne. To je také dáno zaměřením především na pražské a brněnské spolky a organizace. Čest výjimkám, jako je např. příborské družstvo. Zároveň bych si dovedl představit, že by knížka mohla být doplněna o rozhovory se zástupci obcí, kteří pečují o své městské části. A z rozhovorů by se současně dalo vytáhnout zajímavé sdělení na konec. I přes mé výhrady je ale kniha přínosem a zajímavým přemítáním nad udržitelností ve městě, kde mají alternativy "zezdola" své místo. Stále totiž platí to, co komentuje jeden z respondentů: veřejný prostor je u nás vnímaný jen jako přestupní místo mezi domovem a prací, kde není třeba trávit víc času. Pojďme to změnit.
5/5* Potřebuju (potřebujeme) více podobných knih! Neskutečně inspirativní, zajímavé a oči otevírající. Vůbec jsem netušila, kolik úžasných projektů v Česku máme. Uvědomila jsem si, že jsou další a další věci, které můžu pro naši planetu jakožto jedinec dělat. Především oceňuji pestrost osobností/organizací ale hlavně optimismus a nadšení, které knihou prostupují. Žádné pocity bezmoci a naštvání na lidstvo. Ne. Jen snaha a motivace něco změnit. Jediná má výtka je snad to, že bych rozhovorů v knize ocenila mnohem víc, protože Viktorie Hanišová se jich zhostila naprosto skvěle. Pokud váháte, je li Beton a hlína pro vás, tak ano, je! Já sama jsem byla na pochybách, jestli mě osloví a nakonec jsem si ji nejen užila, ale zásadně změnila můj pohled na témata jako udržitelnost, ekologie, atp.
Kniha rozhovorů s lidmi okolo udržitelného zemědělství, komunitního zahradničení a dalších projektů související s ekologií a udržitelností. Všichni zdůrazňují, že je důležité začít u sebe. Rozhovory jsou zajímavé a plné optimismu. Některé věci pro mě byly zcela nové - jako re-use business nebo TrashHero. Navíc se do nich může zapojit každý.
Napadly mě při čtení dvě otázky. Například proč nejsou komunitní zahrady na střechách paneláků nebo proč po Praze nejsou hnědé popelnice na bioodpad a hážeme tyto odpadky do směsného? Nevíte někdo?
Každý rozhovor do jednoho skvělý. Inspirující. Měla jsem z toho pocit, že bych hned zvedla zadek a šla sakra něco dělat, nečíst to u uspávaní neodlozitelneho kojence 😀 snad se k ní vrátím v lepší konstelaci
Velmi zajímavé rozhovory, ačkoliv jako člověk zajímající se o ekologii už jsem o většině projektech slyšela. I přesto jsem v knížce našla spoustu zajímavých informací a inspirace.
str. 54 Netrpíš environmentálním žalem? - "Ne, rozhodně ne. Proč? Jsem přesvědčený, že když se na něco zaměříš, tak to tvoříš. A když budu budoucnost vidět temně, tak ta budoucnost temná bude. Tak proč bych si to sám dělal? Nebudu se týrat, že nedělám dost, ani tím, co bude, dělám to nejlepší, co v dané situaci můžu a umím. Budoucnost přece neexistuje. Existuje jenom teď. Co by mi to přineslo? Beru to tak, že jsou věci, se kterými nemůžu dělat nic, tak proč se jich bát? (Jan Valeška, AMPI)