První věc, co se cítím povinna sdílet, je naprosto děsivý stav překladu. Pochopím pár překlepů v čárkách či tečkách, to se může stát v každém překladu, ale používání anglických výrazů přestože by se dost hodil český ekvivalent, špatný výběr a překlad slov, špatná gramatika a skloňování. Vím, že asi nemůžu kritizovat a předstírat, jako bych to udělala lépe, ale některé pasáže mě opravdu bolely. Za poslední rok, co jsem strávila na univerzitě a studovala anglickou filologii a překladatelství, jsem se něco stačila naučit. A pochytila jsem dost na to, abych věděla, že tento překlad mohl dopadnou o moc, o moc lépe.
Jako snad u všech povídkových sbírek, i tato v sobě obsahovala dobré i špatné.
Ty nejkratší mě nijak neoslovily. Vyprávění o autě, ve kterém se skrývá celý dům i s garáží - zarážející a, alespoň pro mou mysl, bez pointy.
Dům nebo kolonáda odporující zákonům fyziky - mírně zajímavé, ale nedostačující. Nevadí mi otevřené konce, ale příběh, který je utnutý po několika stranách je jen plýtvání potenciálem.
Povídka o živých, pohybujících se domech - příliš sci-fi na můj vkus.
Tím se dostáváme ke 4 zbylým povídkám, které byly zajímavé a některé dokonce i jistým způsobem fascinující:
DLOUHÉ CESTY CÍL, o psychopatickém muži bez svědomí a citů, pracujícím jen pro svůj vlastní zisk - ziskem jest posedlost podivným obrazem a místem, které na něm bylo vyobrazeno.
"Jak si můžeme být jisti, že jsme nevznikli teprve dnes ráno, před hodinou, před okamžikem, s hotovou vzpomínkou na třicet, sto nebo tisíc let? Nemáme jistotu, nebo nevíme, co vzpomínka vůbec je a odkud se bere."
Bylo zajímavé Cyrila nenávidět a přesto jakýmsi způsobem litovat. Podtext, který se snažil vysvětlit realitu od představ, šílence od génia, byl občas velmi zmatený, ale stálo za to si nad ním popřemýšlet.
KATAKOMBY MISRAIMU, trochu pozměněné převyprávění Platónovy Jeskyně. Čekala jsem poněkud jiné vyústění, nějaký výraznější odklon od filosofie Platóna a mrzelo mě, že nic takového jsem nedostala.
"Pokud čas znamená změnu, říkal si, vlastně zde vůbec neexistuje, je tu jen ustavičné opakování jednoho a téhož, nepřetržité amorfní teď."
"Já myslím, že hlad po dokonalé moci je sám jistým druhem bolesti, kterou lze tišit jen utrpením druhých."
Přesto mě velmi fascinuje a baví přemýšlet o individualismu, touze nejít s proudem a díky tomu objevit něco nového. Být průkopníkem, hledačem svobody, snaha mít kontrolu nad svým vlastním tělem a myšlenkami, to je pro mě důležité. Otázka, jestli je lepší být immunní k bolesti a negativním pocitům, ale tím pádem zratit svou svobodu a možnost myslet a žít, nebo cítit všechnu bolest a utrpení a hlad, ale být svobodný a vidět svět takový jaký je v realitě. Velmi dobré. Mám ráda příběh o Platónově Jeskyni, takže můj názor na tuto povídku je založený na tom.
VĚZENÍ SVOBODY, o muži, který se nedokáže rozhodnout, protože jeho rozhodnutí je naprosto svobodné. Tento příběh mě frustroval, hlavní hrdina mě frustroval, ale myslím, že i to bylo nějakým způsobem to, čeho chtěl autor docílit. Jako ateista mě jeho nerozhodnost zabíjela, ale na druhou stranu dokážu pochopit proč lidé chtějí být zbaveni své svobody. Proč chtějí věřit v někoho všemocného, ke komu se modlit, koho vinit, komu se klanět. I já jsem radši ovládána pravidly než odkázána sama na sebe a na svůj mozek. Ale pokud čelím rozhodnutí, musím se rozhodnout. Každá cesta mě učí novým věcem. Proto nestojím na místě, jako hlavní hrdina tohoto příběhu. Proto volím.
"Člověk je slepý a všechno jeho konání směřuje do temnoty."
LEGENDA O UKAZATELI [...] byla pravděpodobně tou nejlepší. Otázka jestli věřit v zázraky nebo se smířit s realitou. Byla mi blízká pravděpodobně právě proto, že tak ráda čtu knihy, abych se mohla podívat do jiných světů, hrozných světů, často horších než je tento v realitě, ale přesto jiných, ve kterých má autor kontrolu nad tím co se stane.