Born Zbyněk Fišer, Bondy was a Czech philosopher, writer, and poet. In the late 1940s, he was active in a surrealist group. From 1957 to 1961, he studied philosophy and psychology at Prague's Charles University. From the 1960s, Bondy was one of the main figures of the Prague underground, writing song lyrics for The Plastic People of the Universe. His non-conformism brought him into conflict with the communist regime in occupied Czechoslovakia, and his writings were circulated only as samizdat.
něco od bondyho jsem si chtěla přečíst od tý doby, co jsem před pár lety v nočním vysílání slyšela jeho báseň o natálii. v tomhle ohledu musím říct, že jeho shitposting básničky by měly patřit do zlatého fondu český poezie. jeho próza mě ale zas tak za srdce nechytla. knížku jsem nedočetla (jako spoustu dalších tento rok), byť jen o pár stránek. celkem mě ale přišla vtipná scéna, která by jako vypadla z kafkova zámku. zatímco dva intelektuálové řeší neřešitelný a nesmyslnost lidskýho snažení se a soužení se, němý osip (pomocník jednoho z nich) neustále narušuje debatu malomyslnými výpady - přesně jako zeměměřičovi pomocníci. v tomto směru mi přijde vtipný, že bondy o sobě neměl zrovna malý mínění.
"Na život a smrt se vyser, tady leží Zbyněk Fišer."
Stěží uvěřit. Čekal jsem silný, jako břitva ostrý příběh s filosofickými akcenty, dostal jsem rozbředlou, asi záměrně, dystopickou alegorii. Taky dobrý. Na tomhletom disidentském kánonu tvořeném třeba Snářem nebo právě Sourozenci je nejtragičtější to, že jak stárne, pořád víc a víc prosvítá na povrch zatuchlá skleníková sebestřednost opozičnického etosu, který byl kdysi v devadesátých letech pro svou časovou blízkost a gloriolu triumfu tak inspirativní, a postupně z něj zůstává skanzen nebetyčné povýšenosti těch, jejichž revolta byla především trucpodnikem všech dostatečně zpohodlnělých na to, aby se mohli cítit neohroženě. Nebo takhle nějak to říkávali aparátníci.
ZF roman, ki je imel v svojem nastajanju več ducat osnutkov, še več črtanj, korigiranj in drugih cenzorskih poseganj. Češka ekvivalenca 1984, čeprav ga je članica Varšavskega pakta doživljala od 1968 do 1989. Bondy, takrat že birokratsko "invalidsko" upokojen, v Invalidna sorojenca prelije svoje življenje 600 po normalizaciji uporne članice Varšavskega pakta.
"Quel che è stato scritto, doveva essere scritto. Non so per chi è stato scritto. Ma era necessario che venisse scritto. C'è al mondo qualcosa di più, quando viene scritto bene." (p. 181)
Invalidní sourozenci je filosoficky orientovaná dystopie, která ukazuje jak by to vypadalo kdyby doba normalizace pokračovala dalších 600 let. Různé proudy undergroundu dotahuje do absurdna.
Super byly poetické popisy uměleckých děl, s aspekty science fiction. Nejslabším článkem je asi popis života “normalních” lidi a (ne)porozumění ženským postavám (vlastně je tam jen jediná).
Bála jsem se, že po těch 20 letech co jsem knihu četla poprvé, nezestárla dobře. Zestárla zajímavě. To dovedení tehdejší neoficiální kultury do extrému kriticky ukazuje i její negativa, což nám dneska ještě stále výrazně chybí - obzvlášť od někoho, kdo byl součástí undergroundu.
Jinak teda chápu, že postava Egona Bondyho je problematická a výklad téhle knihy jako manifestu československého undergroundu taky.
Zajímavý vhled do prostředí českého undergroundu - je pochopitelné, že Invalidní sourozenci jsou považovány za jakýsi manifest českého undergroundu. Bondy tu taky tvoří krásné obrazy postapokalyptického světa, i když to není hlavním motivem ani cílem knihy.