Ivan M. Jirous byl nejen duchovní vůdce undergroundu, vězeň, básník a magor, ale též velký modlitebník. Z Magorovy summy jsou vybrány nejlepší básně duchovní a seřazeny shora dolů: Nejprve Bůh ve třech podobách – Stvořitel, Vykupitel a Utěšitel. Poté nebeské zástupy neboli „katolický panteon“ – andělé, Panna Maria, „svatí staří“ a „svatí noví“, nekanonizovaní (a často nekanonizovatelní). Konečně ten, kdo se modlí – zase ve třech polohách: hříšník – vzpurník – vděčník. Nejsou to jen osobní modlitby Magorovy, ale magorské modlitby. Konkrétní jména a reálie si každý modlič může nahradit svými.
Martin C. Putna o katolické literatuře, undergroundu, kontrakultuře i Magorovi psal. Netají, že s Magorem se znal.
Myslím, že nedokážu objektivně posoudit kvalitu knihy a výběr básní.
Čistě subjektivně jsem z knihy nadšený. Skvělé komentáře M. C. Putny mi dokázali rozklíčovat význam a "narážky" jednotlivých básní, které bych sám nikdy "nerozklíčoval, například proto, že reagovali na něco dobového (např. zvolení Jana Pavla II papežem).
Moc se mí líbí popis Magorova vnímání víry na konci knihy: Magorův způsob zbožnosti je samozřejmě krajně riskantní. Ne náhodou psal o „zvláštní bráně“ určené v nebi pro Plastiky a jim podobné. Magorův způsob zbožnosti je riskantní i proto, že je zdánlivě tak snadné ho napodobit co do vnějších příznaků. Věru ne každý alkoholik a rváč je však „jurodivým bláznem pro Krista“. Proč Magor a ne jiní ne? To je stejně jako s jeho básnictvím. On měl právo a povinnost chovat se jako jurodivý světec, protože jurodivým světcem ve své identitě tvůrce i člověka byl. Jak se to pozná? Přece tak, že nejenom sám doufal a věřil v onu „zvláštní bránu do nebe“ – ale „zvláštní branou“ mnohé přiváděl k nebi aspoň o krůček blíže.
Jako věřícího mě (a vlastně nevím úplně proč) hodně oslovila tahle historka. Hlavně pak její poslední věta, že prostě někdy je zapotřebí mít to zapotřebí... „Když jsme před několika dny seděli v hospodě nedaleko usedlosti, kde dnes Václav Havel žije, přišla ke stolu paní hostinská a ptala se: ‚Co je s panem Havlem? Něco jsme zaslechli, ale nic přesného nevíme.‘ Řekli jsme jí tedy, co se stalo. A ona se ptala dál: ‚A prosím vás, proč něco takovýho dělal. Vždyť to přece neměl vůbec zapotřebí.‘ – ‚Protože je to křesťan, paní.‘