What do you think?
Rate this book
Čtyřnohá vrána
Absurdní povídky, scénické skeče, úvahy, verše a modlitby ruského spisovatele, básníka, mystifikátora Daniila Charmse tvoří pestrou mozaiku příběhů, nálad, motivů a emocí, která otevírá bránu do fantasmagorické říše jeho geniálních provokací, černého humoru nejhrubšího zrna, milostného třeštění a halucinogenních přeludů.
210 pages, Hardcover
Published January 1, 1998
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 1 of 1 review
October 7, 2026
„Našemu srdci jsou milé pouze nesmyslné činy.“ (s. 370–371)
„Ano, jedině já jsem všecko viděl a slyšel. Ale bohužel nic nepochopil, no a jakou cenu to pak má, že jsem jedině já všecko viděl a slyšel?“ (s. 457)
Tato knížka je ale podivuhodný literární zjev! O co vůbec jde? Daniil Charms, občanským jménem Daniil Ivanovič Juvačov, byl ruský básník a prozaik surrealistického ladění, jeden ze zakladatelů avantgardního uskupení OBERIU, oběť stalinistického režimu a mimo jiné autor dětských textů, který nesnášel děti... I tento výčet stačí k tomu, aby si čtenář uvědomil, že se mu do rukou dostalo vydání próz někoho jedinečného.
A přesto, že jím opovrhoval, rozuměl autor dětskému světu víc než většina dospělých. O tom svědčí například skutečnost, že si ve svých kratičkých pracích dokázal hrát se slovy (irudice, Okuněv a Jeseter, zkurvyparchanti, kokrmúza apod.) a jaksi – jako by bezděčně – ve svém vyprávění přejímá dětskou mluvu; toto vyprávění se projevuje zejména překotným řetězením událostí (nikoliv však vždy), a to událostí zdánlivě bezvýznamných nebo logicky nesouvisejících (ve stylu „Michajl Michajlovič rád chodil po ulici a pokaždé s sebou bral velkého psa. Velký pes takhle jednoho dne zakopl a zemřel. Michajl Michajlovič byl smutný, ale pak zašel do obchodu a koupil si čtyři pěkná jablka.“).
Charmsovy příběhy jsou osobitě podivné (nebo podivně osobité?). Čekání na zázrak? Ano. Symbolika čísel? Taktéž ano. Padání z oken? Více než v naší historii. A k tomu desítky stakanů vodky. Co mě ale zaujalo nejvíc, je jakási rezignace postav na probíhající události. Tyto postavy jsou takové behavioristické, mechanické skřínky, které na podmět strojově zareagují, ale většinou se moc nepodivují nad její příčinou/existencí. Mrazí mě z vědomí, že tyto texty mohly do určité míry odrážet stav tehdejší sovětské společnosti, snad podobně lhostejné vůči dění kolem. Ono už jenom to „čekání na zázrak“ (doslov překladatele) v sobě obsahuje pasivitu, zahalenou do jakési víry v zásah něčeho vnějšího, samovolného.
I samotná absurdita příběhů vyrostla podle mého mínění z absurdního světa bez jistoty. Ono zmíněné řetězení různých událostí do jednoho krátkého útvaru vnímám jako autorovu domněnku, že tato zoufalá životní situace (v SSSR) bude pokračovat ještě dlouho (o čemž svědčí také obvyklá absence nějaké výrazné pointy).
Zároveň oceňuji, že se Charms zaměřil na osudy obyčejných lidí. Opět to vnímám jako možnost vymezit se proti sovětské literatuře 20. a 30. let minulého století, která byla přehlcena popisy neuvěřitelných výkonů odhodlaných stachanovců, hrdinných úderníků a neúnavně pracujících komsomolců (budiž příkladem za všechny román Jak se kalila ocel). Na rozdíl od Ostrovského byl mi tento přístup sympatický, působil lidsky a nevtíravě.
Totéž platí o emocích – státem nucený optimismus přestává být optimismem a stává se trapností, zatímco obvyklá trapnost se stává spontánním humorem. A právě v tom se nachází jistá naděje: pokud má člověk v sobě alespoň špetku bláznovství a nadhledu, pokud si umí udělat legraci ze sebe i druhých, pak ještě není zcela zatracen. Na takového kujóna si nepřijde ani nejvyšší soudruh Generalissimus. :)
Verdikt: Jednoduše vtipné, ujeté, inteligentní a nadčasové! Bravo!
Poznámka: Musím vyzdvihnout kvalitní překlad s poznámkovým aparátem a celkové zpracování kompletní sbírky.
„Ano, jedině já jsem všecko viděl a slyšel. Ale bohužel nic nepochopil, no a jakou cenu to pak má, že jsem jedině já všecko viděl a slyšel?“ (s. 457)
Tato knížka je ale podivuhodný literární zjev! O co vůbec jde? Daniil Charms, občanským jménem Daniil Ivanovič Juvačov, byl ruský básník a prozaik surrealistického ladění, jeden ze zakladatelů avantgardního uskupení OBERIU, oběť stalinistického režimu a mimo jiné autor dětských textů, který nesnášel děti... I tento výčet stačí k tomu, aby si čtenář uvědomil, že se mu do rukou dostalo vydání próz někoho jedinečného.
A přesto, že jím opovrhoval, rozuměl autor dětskému světu víc než většina dospělých. O tom svědčí například skutečnost, že si ve svých kratičkých pracích dokázal hrát se slovy (irudice, Okuněv a Jeseter, zkurvyparchanti, kokrmúza apod.) a jaksi – jako by bezděčně – ve svém vyprávění přejímá dětskou mluvu; toto vyprávění se projevuje zejména překotným řetězením událostí (nikoliv však vždy), a to událostí zdánlivě bezvýznamných nebo logicky nesouvisejících (ve stylu „Michajl Michajlovič rád chodil po ulici a pokaždé s sebou bral velkého psa. Velký pes takhle jednoho dne zakopl a zemřel. Michajl Michajlovič byl smutný, ale pak zašel do obchodu a koupil si čtyři pěkná jablka.“).
Charmsovy příběhy jsou osobitě podivné (nebo podivně osobité?). Čekání na zázrak? Ano. Symbolika čísel? Taktéž ano. Padání z oken? Více než v naší historii. A k tomu desítky stakanů vodky. Co mě ale zaujalo nejvíc, je jakási rezignace postav na probíhající události. Tyto postavy jsou takové behavioristické, mechanické skřínky, které na podmět strojově zareagují, ale většinou se moc nepodivují nad její příčinou/existencí. Mrazí mě z vědomí, že tyto texty mohly do určité míry odrážet stav tehdejší sovětské společnosti, snad podobně lhostejné vůči dění kolem. Ono už jenom to „čekání na zázrak“ (doslov překladatele) v sobě obsahuje pasivitu, zahalenou do jakési víry v zásah něčeho vnějšího, samovolného.
I samotná absurdita příběhů vyrostla podle mého mínění z absurdního světa bez jistoty. Ono zmíněné řetězení různých událostí do jednoho krátkého útvaru vnímám jako autorovu domněnku, že tato zoufalá životní situace (v SSSR) bude pokračovat ještě dlouho (o čemž svědčí také obvyklá absence nějaké výrazné pointy).
Zároveň oceňuji, že se Charms zaměřil na osudy obyčejných lidí. Opět to vnímám jako možnost vymezit se proti sovětské literatuře 20. a 30. let minulého století, která byla přehlcena popisy neuvěřitelných výkonů odhodlaných stachanovců, hrdinných úderníků a neúnavně pracujících komsomolců (budiž příkladem za všechny román Jak se kalila ocel). Na rozdíl od Ostrovského byl mi tento přístup sympatický, působil lidsky a nevtíravě.
Totéž platí o emocích – státem nucený optimismus přestává být optimismem a stává se trapností, zatímco obvyklá trapnost se stává spontánním humorem. A právě v tom se nachází jistá naděje: pokud má člověk v sobě alespoň špetku bláznovství a nadhledu, pokud si umí udělat legraci ze sebe i druhých, pak ještě není zcela zatracen. Na takového kujóna si nepřijde ani nejvyšší soudruh Generalissimus. :)
Verdikt: Jednoduše vtipné, ujeté, inteligentní a nadčasové! Bravo!
Poznámka: Musím vyzdvihnout kvalitní překlad s poznámkovým aparátem a celkové zpracování kompletní sbírky.
Displaying 1 - 1 of 1 review