Jsou věci, které mě baví, i když by mě, podle všeho, měli strašně štvát. A romány Kena Bruena jsou jednou z těch věcí. Všimněte si, že píšu romány, nikoliv kriminálky a už vůbec ne detektivky. I když je hrdina detektiv, tak nějaké pátrání provádí jen minimálně (obvykle spočívá v tom, že se podívá do telefonního seznamu), většinou přijdou vrazi a psychopati přímo za ním. Pokud člověk čeká dedukci, uvažování, plánování... tak ne. Tohle je spíš epileptický záchvat na podlaze hospody. Svět, ve kterém lidé jednají na základě svých nejhorších okamžitých impulzů, bez ohledu na následky. Které ostatně v tomhle světě příliš neexistují. Stejně jako policie či morálka.
Přesto mě tyhle úsečné romány, které působí dojmem, že je autor psal v kokainovém rauši a na každý odstavec padla krabička cigaret, pořád baví. Tohle je navíc ještě dynamičtější něž předchozí romány. Na začátku se hned objevuje mladá psychopatka, jejímž cílem je zničit Taylorovi život a pak ho zabít. Což je docela problém, protože po tom, co se mu všechno stalo v minulých dílech, je už skoro nemožné ho ještě něčím zasáhnout. Naštěstí se magorka obklopí dalšími podobně vyšinutými jedinci, pár z nich se během dalších kapitol zbaví, pak nabere další, občas někoho zabije, občas navštíví Taylora, občas ji zatkne policie...
Ne, tohle vážně není normální svět a autor se snaží, aby každého milovníka detektivek co nejvíc hladil proti srsti. Jediné zákony, které tady fungují, jsou zákony nočních můr. Ale pořád mě to baví. Už jen proto, abych se dozvěděl, co Taylor (čili Bruen) viděl v televizi nebo četl. A pak si to zkusil sám sehnat.