krásnější (neefektní, neornamentální, vyváženě dávkované v jinak přímém textu) přirovnání jsem dlouho nečetl, Pujmanová ani jednou netrefí mimo. velmi rafinované nakládání s žánrem červené knihovny, které už jen názvem přivábí (nebo spíš v době vzniku přivábilo) uměleckou literaturou nezainteresované čtenářstvo. nesmírný cit pro nuancovaný popis dusných bytových atmosfér, drobných poklesků i neuvědomovaných gest (strhující tři strany zabírající listonoše přibližující se ke schránce). o deset tříd pozoruhodnější Pýcha a předsudek bez romantizujících kiksů, naopak s vypravěčskou invencí, prodírající se polopřímou řečí i ironicky gnómickými komentáři
“Karla se cítila obklopená rodinou Heglů jako něčím drahocenným, jako by jela s nákladem rádia.”
Zpočátku to vypadalo zajímavě, později už jsem se nudila a jen kroutila hlavou. Všechny postavy jsou velice nesympatické a žádná mě nezaujala, velice povrchní a Karla jako hlavní hrdinka mi byla extrémně protivná, stejně jako doktor Hegl a Jára. Druhou povídku na konci knihy už jsem ani nečetla.