Utočište

by Jana Šrámková

„Utočište“ je svojevrsna pohvala detinjstvu. Ovo je priča o odrastanju u ženskom telu i o devojčicama u nama koje opstaju uprkos okolnostima i godinama starosti.
Evocirajući uspomenu na baku u najvažnijim trenucima svog života, naratorka pokušava da stvori celovitu sliku o sebi. Zato u uspomenama rekreira njen životni put, i u sebi, krhkoj i anksioznoj intelektualki, traži istu snagu volje koja je baki pomogla da preživi nedaće i postane utočište.
Bogatstvom detalja i pomalo detinjastim tonom, Jana Šramkova čini da ovu knjigu doživimo kao iskrenu ličnu ispovest.

Genres: Czech Literature, Fiction

117 pages, Paperback

First published January 1, 2013

About the author

There are more authors of this name on goodreads.
Narozena r. 1982 ve Vysokém Mýtě. Vystudovala Evangelikální teologický seminář a tvůrčí psaní a redakční práci na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde později vyučovala. Je doktorandkou scénické tvorby na DAMU. Významně na sebe upozornila svou prvotinou, novelou Hruškadóttir, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena (2009). Její druhá próza se jmenuje Zázemí. Mezitím jí v Raketě vyšla knížka pro děti Putování žabáka Filemona o cestě tří plyšových přátel Podkrkonoším do továrny na hračky, kde žabák doufá najít svůj skutečný domov.

Reviews

[Prerazmišljavanje - Katarina Kostić · Rating 5 out of 5]

Možda 4,5. Verovatnije 5, jer se čitajući nisam plašila za tekst, nego za sebe, što bi Jana Šramkova rekla o Olgi Tokarčuk.

Potvrđujem utisak s trećine knjige, da je ovo zimska sestra Andree Popov Miletić.

[Anja Karenjina · Rating 3 out of 5]

Bilo je jako lepih delova ali je većinom bilo "ja ne znam kako ovu knjigu da napišem pa ću da se žalim" delova. Sve je ovo previše nabacano za moj ukus iskreno i premalo je rečeno. Ne poričem doduše da je stil jako lep, knjiga je nežna i atmosferična. Prvi put sam savremenog češkog pisca pa su mi delovi opisivanja Češke isto bili zabavni, ali sve u svemu malo iznad proseka

[Edna Nová · Rating 5 out of 5]

Poetické, drsné, zábavné. Proste něco, co byste chtěli taky sami napsat :D.

[Milan Trpkovic · Rating 3 out of 5]

Utočište predstavlja mesto na kome možemo da očekujemo veći stepen sigurnosti i kao takvo je potrebno svima nama. Kažem potrebno jer smatram da smo svi mi ranjivi, a naročito u nekim fazama života...

Tako mlada spisateljica Jana Šramkova svoje „utočišteˮ traži i pronalazi u sećanjima na svoju baku, koja joj je „sidroˮ sa kojim se pričvršćuje u nemirnim vodama života. Ona u svojoj zbirci priča koja odiše nežnom atmosferom, poetski svedoči o svojim živim sećanjima na ženu koja je ostavila snažan trag na nju i otkriva nam kako i na koji način jedna devojka vremenom postaje žena i majka. Otvoreno i slikovito, autorka nam prenosi svoju intimu pristojno i na nenametljiv način.

Dimenzije nedostajanja i nostalgije su ovde i više nego očigledne. To je okosnica priče. Naročito se može primetiti u situacijama kada autorka prolazi kroz neke životne faze u kojima bi joj tople reči, snalažljivost i neizmerna pomoć njene bake dobro došli. I tok sam čitao te redove, kroz glavu su mi prolazile misli na majku moga oca – dragu baka Veru, koja više nije sa nama, a koja je ostavila važan pečat i na moj život. Valjda ovakve priče i knjige služe da nas podstaknu da iznova razmislišljamo o onima koji nam nedostaju.

Za moj potpuni užitak je tu falilo još nešto... Knjiga ima lep potencijal, ali nisu sve priče imale podjednako dobar kvalitet. Ipak, u njoj sam pronašao neke stvari koje su mi bile.

3+⭐

[Marijana☕✨ · Rating 4 out of 5]

3.5* jer sam očekivala da će me više dotaći. Ipak, Šramkova jako lepo piše. Ušuškano i nostalgično.

[Tomáš Fojtik · Rating 5 out of 5]

Jana Šrámková nemohla zklamat. Zázemí je strašně intimní a JŠ pouští čtenáře tam, kam málokterý spisovatel. Je hrozně poetická a pak vás překvapí scénou, kterou byste ani náhodou po všech těch poetických obrazech nečekali. Je to obraz, jehož součástí byste chtěli být a musím říct, že číst tuto knihu byl pro mě osobně velký zážitek a rozhodně jsem ji nečetl naposledy. Mimochodem: Poprvé lituju, že Božena Němcová napsala Babičku. Kdyby to neudělala, tahle kniha se tak mohla jmenovat a byl by to skvělý název.

[Gordana · Rating 3 out of 5]

"Utočište" je zbirka priča, fragmenata Janinog života i sećanja na Baku. Nažalost, nisam uspela da se povežem sa Janom i u pravom svetlu pojmim njene reči upućene baki, jer mi lično nisu poznate. Priče su nasumične, nepovezane, te sam često gubila tok misli, naročito u sredini ove zbirke. Ipak, stil pisanja mi se dopao - poetičan, ali ne isforsirano patetičan. Pronašla sam se u pojedinim Janinim opisima u pogledu egzistencijalne krize i one još nespoznate spoznaje.

"Zar se nikad nisi plašila da je sve loše i da traje već toliko dugo da nešto mora pući, polomiti se, zaglaviti i niko ga više neće moći pokrenuti? Da gledaš u svoj lik u ogledalu i vidiš razlivenog stranca kome neko generiše lice? Zar Te nikada nije užasavalo ono što je ispod njega? Da možda nema ničega. Čak i ako ima, niko neće doznati šta je to. Ukoliko i sazna, ili će Te osuditi, ili ga neće zanimati."

"Onda će valjda biti nešto kad napunim trideset. Kada definitivno dođe vreme da odustanem od svega, kada objektivno i očigledno za većinu stvari bude kasno, neću više moći tek tako da lutam i stalno nešto započinjem. Biće vreme da se usredsredim. Ali, na šta?"

[Aleksandra Fatic · Rating 3 out of 5]

Nijesam zamišljala ovako knjigu kad sam je uzela i čitala o čemu se radi, jer sam dobila skroz drugačiju priču od one koju sam očekivala! Umjesto topline i prisjećanja o djetinjstvu, dobila sam kuknjavu isfrustrirane osobe koja ne zna šta bi sa sobom i svojim životom! Srećom, na momente se pojavljuju i emocije koje su ispisane na koricama knjige kao srž djela, te samo zbog toga 3⭐!

[Adéla · Rating 4 out of 5]

Zázemí je jednou z těch knih, které musely být napsány, protože jejich tvůrce cítil jakousi potřebu, není to žádný kalkul s cílem prodat tisíce kusů, ale upřímné a intimní vzpomínky na autorčinu babičku. Popis míst, vzpomínek z dětství, prolínání se s přítomností, smrt… Témat je tu hodně, vše krásně provazavé, poutavé a opravdové.

[Kris · Rating 3 out of 5]

Štveš mě, Šrámková. Kladeš věty za sebe tak, aby čtenáře tísnili, nebo aby vypadaly tvé myšlenky hladově? Pár stránek, co se četlo těžce. I stejně dlouhou filosofii mám přečtenou dříve. A k čemu? Byla jsi zmatená a nevěděla, jak babičku zachytit, když už ti propadla náručí?

Nedávno jsem hledala knihy o stárnutí, o babičkách, o rodičích; zkrátka o lidech, co stárnou a umírají a nás to bolí. Protože jsem hledala něco, co by vyjádřilo moje pocit, co by mi od nich ulehčilo. Tohle dílo mi nesedlo úplně, chvílemi mě trápilo, ale aspoň jsem si mohla přečíst další příběh. Za to jsem ráda také.

[Radka · Rating 4 out of 5]

Ohledávání rodinné paměti, drsný sebezpyt, soustředěný průzkum blízkého okolí, to celé prokládané všelijakou pěnou dní – dost mi to místy připomínalo blogy citlivějších holek. Ale nemyslím to nijak zle, je pozoruhodné, jak se ty hranice stírají.

keywords: na žlutym, proutíčko, meruňky, bonbon, domů Mejto.

[Lada Brůnová · Rating 3 out of 5]

Já vlastně nevím. Na Zázemí jsem se moc těšila (Jana Šrámková napsala velice osobní povídky o sobě, dětství, babičce), ale zatímco jsem některé povídky doslova hltala a poznávala se v nich, jiné mě rozčilovaly tak, že jsem nebyla schopná je dočíst. Jana Šrámková má velice výrazný rukopis, na který ne každý přistoupí a užije si ho. Já jsem někde na pomezí.

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

U této "rodinné" literatury se vždycky obávám, že to bude jen taková sebestředná sonda do svých záležitostí. Přestože v Zázemí najdeme mnoho velmi konkrétních informací (například střípky z literárního života), které poukazují k autobiografičnosti novely, zdaleka tu nejde jen o intimní zápisky o blízké osobě.
Evokuje to vskutku práci paměti – když vzpomínáme, není to jen tak z ničeho nic, že si člověk sedne na gauč a vzpomíná. Jde o drobné asociace, o slova, která evokují něco známého, co si ani nedokážeme racionálně vysvětlit, o předměty, které jsou napěchované událostmi a vlastními významy. Vypravěčka Zázemí naráží na minulost v regálu s čokoládovými anděly. Psaní Šrámkové tak působí spontánně, ale nikoliv lehkovážně; je to propracovaná mozaika záznamů, které se tu více, tu méně vztahují k babičce.
Celkem hojně jde také o to, jak vůbec něco takového zpracovat. Babička je pro vypravěčku pevný bod, o který se může opřít; na druhou stranu však spojitosti s ní postupně mizí a v jistých chvílích je na místě se jim i vyhnout. Nejde tu však pouze o člověka, ale také o prostor, jež daná osoba obývá. Domek ve Vysoké Mýtě nabývá se všemi těmi maličkostmi zadranými pod kůži až mytického významu. Ztráta prostoru zde působí vskutku chmurně, protože nejde jen o metry čtvereční, ale i o člověka. Text nepůsobí sentimentálně ani ve chvílích, kdy se vypravěčka na babičku obrací skoro až zoufale. Ale není to jen tak z ničeho nic, přechází se ze zdánlivých detailů a banalit do niterných proseb: "Copak bylo opravdu potřeba jezdit pro domácí slepice až na Chlum? Copak jsi sama nemívala slepice, i když jen pár? Dneska se tomu říká roadtrip, babičko. Pojď, utečeme spolu."
A jasně, nakonec je zde i obsah vzpomínek. Nejedná se však o žádné velké patetické chvíle, ale o drobnosti, na které vypravěčka naráží při chůzi po obskurních pěšinách: žlutá gaučová sestava, proutíčko, meruňky v knedlících. Šrámková kolem těchto drobností obsesivně krouží, někdy se k nim dokonce vrací v erratách, až do momentu, kdy je propojí s dalším předmětem či současnou situací (mateřství, literární provoz). A pak už nepůsobí jako prostá banalita, ale jako zásadní formující skutečnost.
Šrámková píše velmi osobitě, se spoustou poťouchlých (ale krásných) metafor, ale většinou se vyvaruje ornamentů a dalších stylistických pozlátek. Možná bych jen oželil jednu z posledních kapitol, črtu o konverzi vypravěčky – tam se už možná moc vzdaluje od "pevného bodu" a nenacházím tam spojitost se zázemím. Ale to je drobnost. I tak je pro mě tato kniha jednou z prozaických zázemí české produkce.

Když bylo ještě patro plné babiččiných věcí a já si jela vybrat knížky, už rekonstruovali přízemí. Obnažené základy domu. Podříznout. Podlahy místnosti vykopané do hloubky hrobu. Místo pokojů krátery. Potěšit... Dobře, že jsme se nepotkali. Jak mu to vysvětlit. Že se zlobím, protože izolují, protože nechtějí mít v domě vlhko, protože by rádi světlo v kuchyni, protože ji vyměnili s ložnici. Protože dostali regulérní nabídku, kterou mně nikdo nedal. Protože oni ji přijali, zatímco já bych stejně nemohla.

(s. 43)

[Šárka R · Rating 5 out of 5]

Skvělá knížka, která mnou tak rezonovala, až mě to rozbrecelo. Intimní, skromné a velmi osobní.

[Anysha · Rating 5 out of 5]

Příběh, který vlastně většina z nás zná, trochu jinak, na jiném místě. Osobní zpověď, která se zavrtá hluboko a nepustí. Každý si v sobě uchováváme něco z letních prázdnin, kdy jsme jezdili k babiččce - něco z jejích příběhů, slov, vůně a gest. Možná máme dokonce barvu jejích očí, možná je má i naše dítě. Každý v sobě máme prostor, do kterého nikoho nepouštíme, kde se skrývají bolesti dětsví i dospělosti. Třeba to, kdy rameno, o které jsme se jako děti opíraly, najednou potřebuje naopak naše objetí. Jak se vyrovnat s odchodem milovaného člověka, se "ztrátou města, domu, pokoje, gauče, kde se sedí "na žlutym"? Kde najít ten dlouho očekáváný, ale pouze abstraktní klid dospělosti? Po svatbě? Po narození dětí?

"Pořád je to nadosah. Dospělost. Samozřejmost babičinných pohybů. Jenže sedím ve Fra nad tlumeným světlem displeje, doma dvě děti, třicítka oplakaná, a pořád, pořád mi zoufale chutná cukrová vata. Pořád bych se chtěla naučit hrát na basu, odjet se svetrem a linkovaným blokem na sever, přečíst všechny klasické komiksy, chodit na box, studovat komparatistiku, kouřit hašiš, zvládnout kraula. Žít v podhůří, začít zase zpívat."

[Pavlína Konečná · Rating 5 out of 5]

Jako barevný vějíř malebných pohlednic s hřejivými obrázky, které mi navozovaly pocit útulna, bezpečí a jistoty, na mě působila tato útlá knížečka, živá, rozmanitá, plná zajímavých neotřelých slovních obratů. Malé třpytivé střípky vzpomínek skládající se do mozaiky, která i mně připomněla dětství s babičkou. Chvílemi jsem až cítila vůni lívanců, které ta moje každou neděli pekla, velké přes celý talíř a s hojnou dávkou marmelády, od které jsme pak se sestrou měly sladké pusy a maminka zase poznala, že jsme byly loudit na babičce a že doma toho už moc nesníme. Mistrně napsáno! Dobře mi bylo v Zázemí.

[Pavel · Rating 4 out of 5]

Důvěrné, až intimní vyprávění, pocity a vzpomínky. Kniha o ztrátě nebyla tak drásavá, jak jsem čekal, ale zato jsem v ní našel něco velmi blízkého, co zná asi většina z nás, ale o čem se nemluví. Ty drobné, zdánlivě nedůležité detaily, které se vynořují jako ostrovy z oceánu zapomenutého života a jsou nabité významem toho, co zůstává neuvědoměno. Ta stále přetrvávající vnitřní nejistota: “A Ty, babičko, Tys zažila někdy něco z toho, co já? Ty výčitky, pochybnosti, ten děs?” Marné čekání na dospělost: “Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně. Babičko, jak já miluju cukrovou vatu.” Ten plíživý pocit bezvýznamnosti života: “Pane Bože, kde přebýváš v takových bezbarvých chvílích? Když tě není nikde vidět, ztajeného v maloměstských kulisách, ale zas to není zlé natolik, abys byl odhalen trpící v trpících.”

[Milada Violett · Rating 3 out of 5]

Tak tady jsme se asi se Šrámkovou bohužel minuly. Nekonzistentní, repetitivní (ano, pochopili jsme, autorka ráda chodí na autorská čtení Fra) a pro mě bohužel i docela nudné. Vůbec netuším, kde se měla nacházet zmiňovaná "drásavá elegie o ztrátě města". I když měla knížečka jen něco málo přes 130 stran, měla jsem pocit, že ji čtu měsíc. Co ale musím ocenit je autorčina nádherná práce se slovy a metaforami. Čokoládoví andělé mě dostali.

[Rencca · Rating 5 out of 5]

Křehká, úsporná kniha mísící vzpomínky s dnešní realitou, kdy jsou hrozby skryté a opravdovost musíme hledat. Pro mě nové náhledy na rodinu, odvahu a domov.

[Iva · Rating 1 out of 5]

First of all ew, second of all eww

[Adela · Rating 3 out of 5]

Je možné, že mi tato próza od Šrámkové nesedla. Nebo že mě téma neoslovilo. Hezký jazyk. Ale jinak mě to popravdě nudilo.

[Anna · Rating 4 out of 5]

Holka Šrámkovic mi dala pěkně zabrat! Zázemí bylo několik měsíců jediná próza mého života, a to je na takový teňoulinký svazeček teda sakra dlouho. Zpočátku jsem byla nekonečně otevřená a laskavá čtenářka. Každou neschopnost přečíst naráz víc než půl stránky jsem s omluvným úsměvem brala na sebe, dokud mě to po pár týdnech nezačalo štvát. "Tak sakra, Jano, zaplatila jsem si tě, tak mi to konečně ulehči a aspoň trochu se mi poodhal!" Jenže Zázemí jsou nějaké moje peníze docela ukradené a brání svoji intimitu před všemi, co jej chtějí zneužít na ukrácení dlouhé chvíle před spaním. Zjistila jsem, že jestli chci dosáhnout svého vytouženého splynutí s autorkou, musím jí úplně naslouchat. A když říkám naslouchat, myslím tím číst nahlas. To mě donutilo každé slovo nejen letmo a nedůsledně potěžkat, ale skutečně jej chvíli držet, zkoumat a vnímat. Až při téhle namáhavé důslednosti byl vnitřní svět knihy ochoten mě do sebe přijmout. "A budou mě tolerovat dál, ostatně tolerance je ctnost, můžou ji na mě trénovat." (Tréninku mám teda dost na dlouho dopředu, teď už dlouho jen knížky, co se dávaj samy.)

[klara fialova · Rating 5 out of 5]

Na Janu Sramkovou jsem narazila az letos na podzim. Hruskadottir mi sice utkvela v hlave jako pozustatek nejakyho seminare, ale nakonec jsem ji nasla az uplne nahodou, v policce charitativniho obchodu. Trefa do cerneho – nechtela jsem ji dat z ruky. Kdyz jsem pak rozecetla Zazemi, bylo to v dobe, kdy jsem sama intenzivne premyslela nad svoji babickou a nad silou, jakou se mi otiskla do zivota. Telefon plny nahravek babiccina hlasu a nescetne vzpominek. Zase to ve mne vsechno rozeznelo.
Cist autorcinu prvotinu bylo skvely, prociteny a niterny. Ale cist Zazemi bylo nejakym zpusobem... vysostne osobni.

[Táňa Sedláková · Rating 3 out of 5]

nestratiť aspoň kontúry spomienok na človeka, ktorý pominul. pamätať, žiť ho, byť aj ním trochu - prekonať svoju nedokonalú pamäť a nezabudnúť. popri tom žiť dni dospelého, ženy, matky a obracať sa do detstva so žltým gaučom, poschodovou tortou a prúteným kočiarom.

"Babička ve mně."

niekde tam.

[Pampeliskove Chmyri · Rating 5 out of 5]

Šrámková, to je pro mě chuť psát a vědět, že bych nemohla být spisovatelka, protože je to tak ohromně osobní. Je to úprk skrz útržky, které mě mrzí a topí a berou pod krkem. Je to útěcha, že jsem v tomhle nebyla sama a víra v to, že se budu cítit líp. Je to vděk za to, že tu tíhu Šrámková dokáže tak podmanivě sdílet.

[Marketa · Rating 3 out of 5]

There was one chapter I really liked - It was called Proutíčko. All the rest felt like a self clutter - which is not what I need from a book... I don't think it's a bad book, but I don't think it's an amazing book either.

[lanius_minor · Rating 4 out of 5]

Druhé čtení po čtyřech letech a znovu čtyři hvězdičky, takže celkem už vlastně osm :) Vyprávění je to hodně intimní a stylem hodně poetické. Básnické figury v próze v takové koncentraci na tak malém prostoru, které navíc neruší, ale spoluvytvářejí atmosféru, to se mi vážně líbilo!

[Lenka · Rating 5 out of 5]

Made me feel sorry for losing a grandma and childhood I never had.

[Ivana · Rating 4 out of 5]

Utečeme spolu a nevieme, čo je pravda a čo fikce.
Vo vlaku kvetovo voňavé babičky sa rozprávali o tom, či susedovho syna žena nie je tehotná, o kvalite kozmetických prípravkov.

[Ondřej Trhoň · Rating 4 out of 5]

Intimní, snad víc o autorce samé než o babičce. Místy skoro až lyricko-epické básně v próze, se silným jednotícím tématem, otevřenost a obraznost v nejlepší formě.