Amáliina nehybnost

by Kateřina Rudčenková

Sedm let v životě ženy – redaktorky časopisu, poučené všemi druhy umění i myšlenkových konceptů, ženy, která pomalu prošvihává svou biologickou roli matky a řešení hledá v psychoterapii, miluje hory a Japonsko, a její pozorovatelský talent cílí na zpočátku zásadní, pak trapný a nakonec komický seznam mužů, z nichž ten nejdůležitější je – mrtvý.

160 pages, Hardcover

Published January 1, 2021

Reviews

[Steklina]

Žena, střední věk na krku, bez dětí, střídavě i bez partnera nebo v neuspokojivém vztahu, zato vždy v péči psychologa. Traumata z dětství, dominantní despotická matka. Asi to není úplně špatná kostra, ale mě tyhle typy moc neberou a že se s nimi teď roztrhl pytel (jako v literatuře). To by zas tak vadit nemuselo, dokážu číst i o problémech, které jsou mi relativně vzdálené. Ale zpracování tu kulhalo na obě nohy: povrchnost, zbytečnost některých pasáží (opravdu nevidím přínos v informacích, kdy a kým byla založena která zenová zahrádka, příhoda se staříkem je též drsný pokus o vtip), zase to Japonsko (aneb když nevíte, kam poslat hrdinu, Japonsko to jistí), mdlá jazyková stránka... Úplně zlá Amálie samozřejmě není, číst se dá, aniž by člověku způsobila vážnější újmu, ale k hlubšímu čtenářskému zážitku má daleko.

[Edna Nová]

Téma úplně pro mě. Hrdinka neví, co se životem. Jen tak v něm plácá, je povrchně zaujatá Japonskem, střídá chlapy, má trauma z dětství.
Jenže nějak to nefunguje, nevím přesně co, ale nakonec jsem to spíše odkládala, četla dlouho, protože to bylo moc… Asi trochu moc ufňukané. Nevím.
Nominace na Magnesii Literu.

[Ivan Loginov]

Svěží a lehká knížka, která se hodí na pláž na dovču. Neurazí, ale neoslní. Fascinace hlavní hrdinky Japonskem připomíná trochu Růže sama, ale není to tak orientalistické. Tón některých kapitol udávaly kromě názvu vybrané songy, to mám obecně u knížek rád, tady mi navíc "soundtrack" docela sednul.

[Řehoř Samsa]

Zajímavé čtení. Tahleta Amálie hraje taky takovou životní plácanou, snaží se vymotat z bludiště nešťastného dospívání, koření to vztažíky, které měla utnout po zkušební době tříměsíční, ale nějak se v nich vždycky zasekla. Co v tom je? Ta matka, jasně, ale já nevím. Tohle si v sobě nést do čtyřiceti, nebo i déle? Rozmotávat svůj vlastní život až do důchodu, kdy se pak člověk řekne, tak hurá, rozmotáno, ale pak si uvědomí, že místo toho rozmotávání měl taky žít?

Do Japonska se chci taky podívat. I trek v Japonských Alpách bych chtěl dát, ale bez mlhy.

Ale zpátky k příběhu a psaní. Je to povedené. Úsporné, věcné, nezatížené zbytečnými větami. A jsou v tom emoce. Pravdy a pozorování. Příběh, co si stojí za to přečíst. I pro pohled očima hlavní hrdinky. Teda autorky. Tedy obou…

Snažila se v paměti dopátrat okamžiku, od kterého se začal odpočítávat rozpad vztahu s M., Markem, jejím milovaným mužem, prvním, s nímž vydržela celých pět let. A byl to okamžik, v kterém se odrazila a vydala na cestu od něj, aniž by si toho v tu chvíli byla vědoma, okamžik, který v ní něco živého nadobro umrtvil. Byla si jistá, že to byl právě ten večer a jedna konkrétní věta. Zabodla se do ní bolestně, fyzicky skutečně cítila bolest v srdci, jako by jí tam vrazil něco ostrého a trhnul.
Jednoho listopadového večera jí M. u stolu v kuchyni řekl, že by se zase rád začal milovat s kondomem.

Vztahy začínají lehce, nezávazně, líbezně, milým tanečkem, letmým políbením, nevinnou otázkou a končí nějakou tupou krutostí na obou stranách v lepkavých sítích, s rozežranými vnitřnostmi.
Vy, co dnes po sobě skáčete jako říjná zvířata, se jednoho dne neodvratně nasytíte jeden druhého. K tomu vám dopomáhej bůh.

Scházel se s ní celé měsíce, nechal se zahrnovat jejím obdivem, pozoroval její touhu, ale neobtěžoval se upozornit ji, že láska není a nebude opětována.
Jsme, jsme, jsme! zodpovědní za city, které ve druhých vědomě roznítíme.

[Petra | LooneyCZ]

Josef Chuchma v Respektu označil knihu za "příspěvek do dějin chcípáctví". Výstižné. Mně tyhle hysterické, traumatizované hrdinky, které neví, co se životem, prostě nesedí. Ze začátku mě to ještě celkem bavilo, ale ke konci knihy už to byla opakující se terapeutická nuda. A strana 142? WTF?
Co se jazykové stránky týče, doteď netuším jestli některé obraty autorka myslela vážně nebo ironicky.
A možná ze mě jen mluví závist, ale na to, že se o Amáliině zaměstnání mnoho nedozvíme, asi to musel být zlatý důl. Taky by se mi líbilo jen si tak zaletět do Japonska.
Po dočtení mám pocit, že ve mě příběh nezanechal vůbec nic. Poselství mi holt uniklo.

Po Bezpečně nešťastných a Hezký, ale narovnej se další ztracená kniha o ztracené generaci. Asi žiju v úplně jiné sociální bublině...

[Michaela Havranová]

Jedna hviezda navyse za odkaz na Suna no onna 😍

[Jana Hochmanka]

Miluju, když bez jakékoliv ambice rozečtete knihu, která přesně sedne. Fakt ani nevím, kde jsem k ní přišla. Najednou byla objednaná v knihovně a já ji otevřela a bavila se až do poslední stránky.
Zápletka místy až nebezpečně a´la Bára Nesvadbová dostává studeným hadrem intelektuality. Ta vzdělanost, ta analýza vlastní malosti, dezorientace a prázdnoty se taky ale nebojí samy sebe nasvítit v jakési metafrašce.
Mně tohle bylo fakt moc sympatický. Odnesla jsem si překvapivý množství citátů, ke kterým se ráda vrátím.

Když nevíte kam, tak prostě hlavně někam, byť třeba do jinýho nikam, i když někomu to může připadat chcípácký. Za mě tohle je život a dělat z něj něco víc nepotřebuju, nechci. Literatura. Miluju.

[Martina Jandová]

Knihu jsem si vyposlechla, protože jsem ji našla v repertoáru klubu na Audiotéce.

Text mi přišel poněkud roztěkaný. Autorčin záměr asi chápu, každopádně mě to nijak moc nevtáhlo a občas jsem ztrácela pozornost. Je to zkrátka takové kratší průměrné čtení, které je sice zajímavé, ale zároveň působí trochu nedotaženě. Myslím, že příběh ve mně asi nezůstane, ale to nevadí. Jsem ráda, že jsem knihu zkusila.

[Parkelj]

Krátká kniha, rychlé čtení. Líbilo se mi, jak se hlavní hrdinka snaží sama v sobě a ve svém životě vyznat a dělá nějaké kroky, které ji posouvají k většímu porozumění (různé terapie, různí muži, změna bydlení). Text zaměřený na jiná témata (např. Japonsko) mě už zaujal méně, ale číst se to stále dalo.

[Adéla]

Z knihy se dá vycítit, že autorka píše poezii, dokáže některé situace a věci vyjádřit naprosto krásnými obrazy. Ale bavilo mě jen prvních 40 stran, jakmile se začal posouvat děj, přestalo to fungovat.

[Veverka]

Influenced by Woody Allen, Sigmund Freud, Haruki Murakami,....
Vnitřní boje jedné ženské mezi 30-45. Mě to docela uteklo, ale asi každému nesedne.

[Renata Connors]

Citlivá próza o hledání sebe sama, zvláště ve vztahu k matce. Takových není nikdy dost.

[Lucie Kosová]

Well, interesting.

Therapy rules the book world these days, I think.

Couldn´t hide the fact that not for everybody it´s relatable, especially some parts. Some were briliant and enlightening.

[Antonin Sulc]

Jedna z nejzajímavějších knih na vysoce aktuální téma samoty a krize dnešních 30tníků. Kniha velice výstižně vystihuje, co se v mnohých odehrává, aniž by to vlastně vůbec tušili a donutí tak k úvaze nahlížet na věci úplně jinou optikou.