Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen

by Jaroslav Rudiš

Sein Großvater war Weichensteller, sein Onkel Fahrdienstleiter und sein Cousin Lokführer. Klar, dass Jaroslav Rudiš so oft wie möglich Zug fährt. In seinem Buch begibt er sich im Takt der Schienen durch Europa: von Berlin aus bis zum Gotthardtunnel und von Sizilien bis nach Lappland; im Nachtzug durch Polen und die Ukraine sowie im Speisewagen von Hamburg nach Prag. Er widmet sich den schönsten Bahnhöfen, den Kathedralen des Verkehrs, erklärt, was Krokodile und Brigitte Bardot mit Lokomotiven zu tun haben, verwebt die Historie der Eisenbahn mit den Geschichten der Menschen, denen er begegnet, und verführt uns mit seinen brillanten und mitreißenden Erzählungen, wieder öfter und achtsamer Zug zu fahren.

Genres: Nonfiction, Travel, Czech Literature, History, German Literature, Railways

256 pages, Paperback

First published September 30, 2021

About the author

Vyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově, po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina – dějepis). Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě.
Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty (mj. pro skupiny Umakart a Lety mimo). S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG.
Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) ho proslavila. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků.
Vydal také trilogii komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech.

Reviews

[Lukáš Cabala · Rating 5 out of 5]

Návod k použití železnice som väčšinou čítal vo vlakoch a kládol som si otázku, či by ma to tak bavilo aj doma v izbe... poslednú tretinu som si teda nechal do postele a bolo to skvelé! Vôbec nevadilo, že za mojim oknom neubieha krajina, v knihe sa totiž menila každú chvíľu, na jednej strane sa stihli vystriedať viaceré nádražia.

Je to dojímavé vyznanie vlakom a železniciam (a literatúre). Mám chuť zájsť do Medzilaboriec a odtiaľ pokračovať do Poľska alebo zájsť na pivo do Jedlové, najskôr však do Veleníc, kde sa Kafka stretol s Milenou Jesenskou.

Priznám sa, že som mal pôvodne v pláne túto knižku nechať vo vlaku. Chcel som si predstavovať, ako sa ňou nadchne nejaký sprievodca. Ale nedokážem to, potrebujem ju mať navždy doma, potrebujem si ju nechať, ako si Jaroslav Rudiš necháva jízdní řády.

[Introverticheart · Rating 4 out of 5]

Nieśpieszna jak pociągi, którymi podróżuje autor opowieść, a może raczej list miłosny do kolei, przypadnie do gustu zwłaszcza Mikolom, choć zwykły śmiertelnik lubiący pociągi też odnajdzie tutaj coś dla siebie

Zdawać by się mogło, że jest to pozycja bardzo hermetyczna, dla wąskiego kręgu odbiorców, a mimo to jest to momentami fascynująca podróż pociągiem po Europie, jej burzliwej historii, po miejscach, gdzie czas się zatrzymał.

Mnie zachwycił szczególnie początek powieści, o rodzinie związanej od pokoleń z koleją, czuć tutaj mocno Hrabalem!

[blok sera szwajcarskiego · Rating 4 out of 5]

Rudiš stara się pokazać czytelnikowi nie tylko Europę z perspektywy pociągu, ale też pociąg z perspektywy Europy. W tej wyprawie nie ma celu, jest tylko podróż, a nawet dokładniej – sam środek transportu. Autora fascynuje wynalazek pociągu, oddał mu serce i duszę, choć nie udało mu sie nigdy dorobić licencji, dzięki której mógłby stanąć za sterami. Ale to, co najważniejsze, to fakt, że udaje mu się czytelnika zarazić tym kolejowym bakcylem.

Panie Rudiš, będzie mi pan za bilety płacić, zobaczy Pan.

[Ivana Krekáňová · Rating 5 out of 5]

Toto som si šetrila na dlhšiu cestu vlakom, ktorá bola nakoniec o hodinu a pol dlhšia než byť mala, ale s touto knihou mi to vôbec nevadilo. To je niečo také krásne. Pocta všetkým železničným ľuďom, a nielen im, ale aj nočným vlakom, staničným hodinám, cestovným poriadkom, lokomotívam, jedálenským vozňom, motoráčikom, legendárnym tratiam, lesným samotám aj rušným staniciam.

Hamburg, Terst, Alois Nebel, Anotnín Dvořák, lokomotíva Bardotka, množstvo železničných literárnych aj filmových scén, impozantné mosty aj príbehy zo staničných hostincov, po stopách Švejka aj Sebalda... „Portbou na francouzsko-španělské hranici. V tomto španělském železničním městě si na útěku před nacisty vzal život zoufalý německý filozof Walter Benjamin. Vždycky si na něj vzpomenu, když čtu Sebalda a sedím ve vlaku.“ Zhodou okolností som Sebalda prednedávnom dočítala, a zhodou okolností sa mi Walter Benjamin zaryl pod kožu pri prekladaní Podzemia, a zhodou okolností Rudiš spomína aj Boschwitzov román Cestujúci, príbeh Berlínčana, ktorý sa musí vo vlastnej zemi skrývať vo vlakoch pred nacistami, a zhodou okolností tento román práve vyšiel v slovenskom preklade. Milujem tieto splývania a prepájania.

Nádherná pocta pomalému cestovaniu, čo najčastejšiemu vystupovaniu, veď vždy sa nájde vlak, ktorý vás odvezie niekam ďalej. „Existuje tolik míst. Tolik nádraží.“ Ktoré je najkrajšie? Ako sa cestuje vlakom zo Sicílie do Laponska? Ako to znie v železničnom tuneli na hranici Slovenska a Poľska? Ako vyzerá železničná mapa Európy? A čo Semmering? A Stasiukove poviedky? A lokálky proti prúdu času? A... je železnica živá bytosť? Toľko otázok, a toľko poetických odpovedí. Toto #trebacitat, lebo je to od prvej vety po poslednú obrovský zážitok. Jaroslav Rudiš napísal nemecky, do češtiny preložila Michaela Škultéty.

„Když se od Schöny blíží vlak, nejdřív si myslíte, že prijíždí z opačné, české strany řeky. Rachot se totiž odráží od vysokých skalných stěn a zaplňuje celé údolí. Jako hlasitá, strhující železniční hudba pro železniční lidi. Než projede další vlak, nastane opět neuvěřitelné ticho. Slyšíte dýchat Labe a cvrlikat ptáky.“

„Možná si každé nádraží zaslouží vlastní blues. To by bylo úžasné album: Blues z Lomnice nad Popelkou. Blues z Gare d´Austerlitz. Blues z Helsinek. Blues z Marseille-Saint-Charles. Blues z Vratislavi. Blues ze Zhořelce. Blues z Čierné nad Tisou. Blues z Portbou...“

[Thorben · Rating 4 out of 5]

Zugfahren ist keine Art der Fortbewegung, Zugfahren ist Meditation, es ist Religion. Zumindest für Jaroslav Rudiš, der mir damit etwas mitteilt, wovon ich eigentlich schon immer insgeheim überzeugt war. Und so hatte er es nicht schwer, das Fernweh in mir zu wecken, wobei „fern“ hier nicht das richtige Wort zu sein scheint. Vielmehr zeigt der Autor, wie nah Europa eigentlich ist, wenn man es nicht in Flugstunden, sondern Streckenkilometern durchmisst und dass Zugfahrten eine weitaus internationalere Art der Fortbewegung als Flugreisen sind. Dabei hebt er besonders das demokratische und verbindende Element dieses Fortbewegungsmittels hervor, überwindet man doch auf dem Weg zu seinem Ziel ganz wortwörtlich Berge, Täler und Grenzen!

Rudiš ist außerdem nicht nur ein Völkerverständiger, sondern auch ein Genießer. Elementar mit dem Bahnreisen verbunden scheint für ihn der Genuss deftigen Essens und Biers zu sein. Das muss man mögen und stellenweise liest sich der Text dann doch wie das, was ich mir unter seiner kürzlich erschienenen „Gebrauchsanweisung für Bier“ vorstelle. Absolut lohnenswert sind aber sicherlich seine kulinarischen Empfehlungen für die verschiedensten Speisewagen von Italien bis Finnland, die man am liebsten sofort ausprobieren möchte.

Doch zwischen all den Lobeshymnen auf das langsame und genussvolle Reisen gelingt es Rudiš auch immer wieder, die Brüche, Widersprüche und Wunden zu zeigen, die mit der Geschichte der Eisenbahn in Mitteleuropa verbunden sind: Unglücke, durch Zäune getrennte Bahnhöfe, Eisenbahngeschütze, Waggons voller Soldaten, Züge in Lager ohne Wiederkehr. Man spürt, dass das Buch unter dem Eindruck geschrieben wurde, dass auch im 21. Jahrhundert die Bahnreise durch ein friedliches Europa nicht selbstverständlich ist.

Von all diesen Dingen erzählt der selbsternannte Bahnmensch Rudiš wunderbar ziellos, oftmals abschweifend und dennoch immer mit Weitblick voranstrebend.
So wie eine Zugfahrt durch Mitteleuropa im Panoramabteil. Oder im Speisewagen.

[Marika_reads · Rating 3 out of 5]

3.5
Przyznaję, że w przypadku „Stacja Europa Centralna” poleciałam na znakomitą, przyciągająca wzrok okładkę autorstwa @piotrdeptaklesta . Bo przecież nie na pociągi, bo choć bardzo lubię ten środek transportu (precz z samochodami i samolotami), to zachwycać się nimi raczej mi się nie zdarza. Ale żeby nie było, że poleciałam tak całkowicie na ślepo - znałam wcześniej prozę Jaroslava Rudiša (ogromnie polecam „Czeski raj”!).
Autor pisze oczywiście o swojej miłości do pociągów, kolei, dworców. Miłości rodzinnej, bo zakochał się w torach dzięki dziadkowi, który był zwrotniczym, wujkowi dyżurnemu ruchu i zwiadowcy oraz kuzynowi maszyniście. Niestety Rudiš przez swoją wadę wzroku, nie mógł spełnić swojego największego marzenia by zawodowo prowadzić pociągi. Pozostało mu kochać kolej z pozycji pasażera.
I tak opowiada nam o swoim pierwszym praskim mieszkaniu z widokiem na tory, w którym wszystko sie trzęsło gdy przejeżdżał pociąg - dla większości przekleństwo, dla niego miód na serce i tylko czekał na kolejny kurs na trasie. Pisze o swoich licznych podróżach kolejowych, opowiada o znakomitym jedzeniu w wagonach restauracyjnych, pięknych dworcach i zapierających dech w piersiach widokach. Wspomina sporo o historii kolei, o literackich kolejowych nawiązaniach i przytacza masę anegdot. Rudiš ma gawędziarski talent i mimo tego, że pociągi nie są tematem moich zainteresowań, to czytało mi się to całkiem nieźle. Choć przyznaję, że zdarzały się fragmenty dla mnie nużące, ale autor dość szybko potrafił ponownie przyciągnąć moją uwage. Dla miłośników lokomotyw będzie to więc na pewno niezła gratka, dla całej reszty raczej loteria, ale warto spróbować.

[Kryštof Kavan · Rating 4 out of 5]

Mnoho detailů ze světa železnice, hodně espressa a piva. Radši než číst jsem chtěl taky sednout do vlaku. Zásadní je ale myšlenka, že cíl může být samotná cesta vlakem. A skvělej obal.

[Lotte · Rating 4 out of 5]

Witzig, sympathisch, auch nerdig, schreibt der Autor über seine Leidenschaft, das Zugfahren. Er beschreibt Regionen, die er bereits bereist hat, nimmt Bezug auf historische Zusammenhänge, was ich sehr interessant gefunden habe. Also auch ein bisschen Reiseführer.
Auch Selzthal, mir bekannter Bahnknotenpunkt in der Obersteiermark, erhält seinen Platz und seine Anerkennung. Und er weist auf die dortige Bahnhofsuhr hin, verrät etwas darüber, das es bei meiner nächsten Zugfahrt dorthin zu entdecken gilt. 😉
Definitiv ein Buch für Zugfahrende!

[Bosorka · Rating 5 out of 5]

Mám dojem, že leckdo při čtení Rudišova Návodu má okamžitě chuť skočit do vlaku a jet někam daleko. Cestou se občerstvit buď přímo na místě, nebo v některé z nádražek a zase jet dál. Já už tento pocit měla při čtení Winterberga, ale teď ještě o kus víc. Vlaky miluju, cestování též a Návod k použití železnice byl těmito dvěma tématy zcela prodchnut. Ještě víc miluje vlaky Jaroslav Rudiš a jeho láska je naprosto omamující a nakažlivá.

[Marta · Rating 4 out of 5]

Dla miłośników kolei pozycja obowiązkowa. Rudiš potrafi o niej pisać jak nikt inny. :-)

[Ellinor · Rating 4 out of 5]

Ich fahre eigentlich gerne Zug: im Gegensatz zu Auto oder Bus kann ich dort lesen und mich für einige Zeit entspannen. Die Betonung liegt jedoch auf eigentlich. Den zu oft gibt es Verspätungen, Zugausfälle etc. und natürlich auch anstrengende Mitreisende.
Jaroslav Rudiš ist ein begeisterter Zugreisender und Eisenbahnfan. Er studiert die Kursbücher der Eisenbahngesellschaften und fährt gerne einfach so mit dem Zug durch die Gegend. Das Ziel ist dabei (fast) egal, die Fahrt an sich ist dabei das wesentliche. Wichtig ist ihm auch nicht besonders schnell ans Ziel zu kommen, sondern die Landschaft zu genießen. Er nimmt dafür häufig auch Bummelzüge, da die Schnellzüge durch zu viele Tunnel fahren.
Seine Begeisterung steckt dabei regelrecht an. Ich interessiere mich selbst nicht sonderlich für Eisenbahnen und Züge. Doch auch ich habe Lokomotiven gegoogelt, die alle einen Spitznamen haben. Mein persönlicher Liebling war dabei das Krokodil. Nach einiger Zeit war meine Begeisterung jedoch ein bisschen geringer, das Buch hätte für meinen Geschmack auch etwas kürzer sein dürfen.
Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen ist eine liebevolle Hommage für große und kleine Zugfans und solche, die es werden wollen. Einen kleinen Fan habe ich selbst zuhause: Seine liebste Ferienbeschäftigung ist es, mit Opa mit der Straßenbahn von Endstation zu Endstation zu fahren.

[Patrick Grümbel · Rating 4 out of 5]

,,Hier fährt ohne jeden Zweifel die allerhöchste Eisenbahn der Leidenschaft vor.”

Leidenschaft für die Eisenbahn und das Bier auf ca. 250 Seiten.


Der im Buch beschriebene Alkoholismus exemplarisch zitiert von S.227-231:

,,Und natürlich Bier.”

,,Von dort dann nach Košice, wo sich allerdings jetzt im Bahnhof eine wunderbare Bahnhofsbrauerei befindet. Die Erfrischung muss sein.”

,,Sie liegen dort in einem Grab aus Licht, zwischen Erde und Himmel. Ein so trauriges Bild, dass ich danach immer ein Budweiser trinken muss.”


Macht Bock auf Pivo.

[Ola Poneta · Rating 5 out of 5]

Aż się chce pojechać w wycieczkę kolejową po Europie

[Ron Del · Rating 4 out of 5]

Autor je železničný fanda a píše o svojich zážitkoch a snoch na železnici. Je to trošku aj gastrobaedeker po jedálnych vozňoch a nádražných reštauráciach.

Pri fotkách by sa hodili popisky.

[Kasia · Rating 4 out of 5]

Trochę chaotyczna, ale pełna fun factów. Aż się chce wskoczyć do pociągu i żeby tym razem to podróż była naszym celem.

[MaZak · Rating 2 out of 5]

Trochę nużąca była to podróż, choć momentami niezywkle interesująca. Inaczej spojrzałam na koleje i aż czuję się zachęcona do pojechania nimi w dalszą trasę.

[Adam Znasik · Rating 5 out of 5]

Ak máte aspoň mikroskopický vzťah k železnici, je to absolútny must read a určite si to užijete. Je to poetické, milé, informačne nabité, pohodové, skvelé.

[Libor · Rating 5 out of 5]

Nevím, kolikrát za život se člověku dostane do ruky kniha, která je jeho vlastní esencí. Kde nejde o příběh, kvalitu textu, šponování čtenáře nebo cokoliv jiného. Prostě jen "tohle chci". Hodně jsem o tom přemýšlel a bylo to nejkrásnější čtení v mém životě. Tečka.

[Franziska · Rating 3 out of 5]

Es war eine ganz amüsante Liebeserklärung an europäische Eisenbahnen und Regionalbahnen im Besonderen. Ich verstehe seine Liebe zu Eisenbahnen, aber es war für mich nicht interessant genug, um die Eisenbahn auch als Ziel und nicht als Mittel zum Reisen zu sehen.

[Funny Name · Rating 3 out of 5]

sympaticka knizka idealni na jizdu vlakem, i kdyz uplne nebe pod berlinem to neni, tahle je tak trochu vic "klucici", jaroslav rudis v ni uroci vsechny sve jizdy vlakem

[Evaczyk · Rating 3 out of 5]

Ich kannte den tschechischen Autor Jaroslav Rudis bisher nicht, aber ich merkte schon nach den ersten Kapiteln: Hier schreibt ein Seelenverwandter. Seine "Gebrauchsanweisung für Zugreisen ist eine Liebeserklärung an die Bahn, an Zugreisen, bei denen es nicht alleine um Pünktlichkeit und Geschwindigkeit geht, sondern um den Weg, der ebenso das Ziel ist wie die Endstation, in die der Zug dann einrollt.

Es ist wenig überraschend, dass Rudis als Kind Lokführer werden wollte. Die Begeisterung für die Bahn liegt in der Familie - der Opa war Weichensteller, ein Onkel Fahrdienstleiter, bei dem jungen Jaroslav verhinderte die schlechte Sehkraft den Traumberuf, jedenfalls in der damaligen Tschechosolwakei. Muss es ihm da wie Hohn erschienen sein, als auf einer langen Nachtfahrt ein gesprächsfreudiger Schaffner über den Personalengpass bei der Deutschen Bahn klagt und verrät "Wir nehmen jeden"? Oder sind es die unerfüllten Wünsche, die lebenslang einen besonderen Glanz bewahren?

"Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen" ist teils Eisenbahnnostalgie und technische Fachsimpelei (damit habe ich es dann weniger), vor allem aber eine Serie von Eisenbahngeschichten und -erlebnissen, in denen Bier und Speisewagen dann zur Vollendung des Glücks beitragen.

Rudis erzählt von Menschen und Schienensträngen, von Eisenbahnern und Reisenden, von Metropolen und Nebenstrecken. Mitteleuropa auf den Schienenspuren der einstigen K.u.K.-Monarchie, das heißt auch, hier schreibt einer, der nicht nur die Schönheit des Bahnhofs von Amsterdam Centraal kennt, sondern auch von Worclaw Glowny. Ob Ostende oder Przemysl, ob kurze Fahrt im Regionalexpress oder 40 Stunden-Mammuttour auf mehr als einem Dutzend Zügen - da vergeht die Lesezeit wie im Zug. Und die Kapitelhäppchen sind so gestaltet, dass sie nicht nur auf die Strecke Göttingen-Hannover passen, sondern auch zwischen Düsseldorf und Duisburg ein Kapitel zu bewältigen ist.

Zugegeben, einige der bekennenden Eisenbahnfans, mit denen Rudis unterwegs sind, sind in ihrer Liebe schon ein wenig fanatisch. Das macht sie in diesem Buch allerdings eher zu liebenswerten Exzentrikern. Wer den Charme einer Bahnreise zu schätzen weiß oder aus schlechtem Umweltgewissen über die ganz persönliche Verkehrswende nachdenkt, findet hier viel Inspiration.

[Otto · Rating 5 out of 5]

Da gibt es im Piper-Verlag sichtlich eine Reihe namens „Gebrauchsanweisung“. Der tschechische Autor Jaroslav Rudiš hat eine solche eben für das Zugreisen geschrieben. Rudiš ist mir schon mal vor einiger Zeit durch seine Glosse zu seinen Zugreisen (in der Frankfurter) aufgefallen. Da schreibt ein Verliebter über seine Geliebte, die Eisenbahn, insbesonders die Eisenbahn in Europa, ganz im Speziellen wiederum die Eisenbahn im sogenannten Mitteleuropa. Und er versteht es Sehnsucht zu wecken, Sehnsucht, sich in den nächsten Zug zu setzen und loszufahren, Landschaften zu entdecken, geschichtliche Zusammenhänge, v.a. auch Eisenbahnmenschen, Bahnhofsgaststätten und Speisewagen. Gott sei Dank habe ich eine Netzkarte für Österreich, die werde ich demnächst sicher exzessiver ausnutzen, um die unterschiedlichsten Bahnlinien zu erkunden, in dem einen oder anderen Bahnhofsbeisl einzukehren und dann gibt es ja auch noch Interrail. Also 5 Sterne sind dem Buch von meiner Seite sicher. Und in der Bibliothek wird das Buch nicht verschwinden, sondern auf meinem Tisch liegen, um mir täglich Anregungen zu geben, zum Lesen von Romanen oder Erzählungen mit Bahnbezug, zum Schauen von Filmen in denen Eisenbahn eine Rolle spielt und auch zur Inspiration für die Reisen.

[Pavel Kohout · Rating 5 out of 5]

Tuto knihu buď budete milovat, nebo ji přejdete bez povšimnutí. Kniha se dá číst jako esej o kulturních dějinách Evropy, nebo jako klíč k Rudišově literární tvorbě. Nebo jako železniční průvodce.
A já četl a četl a jel vlakem a v něm zase četl a uvědomil si, že jsem na mnoha místech, o nichž autor píše, byl. Že jsem navštívil Göschenen a zdolal Semmering. Že jsem si prohlédl Train World a pak jezdil vlakem po Belgii. Že mám ze všech vagonů nejraději jídelní vozy. Že znám výhledy na pobřeží Ligurie. Že v Metropolitanu poslouchám Brahmsovy Maďarské tance a v railjetu zase Lehára. Že pro cestu z Prahy do Liberce začínám preferovat vlak, abych mohl cestou číst třeba Rotha nebo Zweiga. Že pro mě jízda vlakem má terapeutický účinek. Že z okna kupé hledám nádraží Mokré nad Soupravou. Že miluji vůni pražců a starých výtopen. Že na oběd chodím do nádražní restaurace.
Že také patřím k železničním lidem.

[Oscar Vitale · Rating 2 out of 5]

Avevo aspettative diverse su questo libro. Ho fatto fatica a finire la lettura del libro. L'ho trovato molto ripetitivo e noioso. Si trova qualche aneddoto e qualche riferimento storico interessante ma il resto del libro è un elenco di nomi di città, stazioni e tipologie di treni. I viaggi descritti sono tutti uguali (scende dal treno, va al bar e si prende una birra. Va nel vagone ristorante e si prende una birra...). Le stesse cose potevano essere scritte nella metà delle pagine. Mi aspettavo qualcosa di più avventuroso e romanzato. Lo trovo forse un libro più adatto ai veri appassionati di treni piuttosto che ai curiosi e agli appassionati di viaggio in genere, per il quale forse può risultare noioso. Personalmente non mi ha lasciato molto

[Wojciech Szot · Rating 4 out of 5]

Na pewno znacie kogoś takiego. To ludzie, których wypełnia żądza i pasja. Ludzie, dla których liczy się dźwięk i zapach. Fascynaci nastawnic, lokomotyw i podkładów. Miłośnicy rozkładów jazdy, dworców i szyn. Są wśród nas, a książka Jaroslava Rudiša (tłum. Małgorzata Gralińska) to wciągający esej o ich pasjach.

Ale zanim o książce to mam dla Was dwie pocztówki. Dworzec jak dworzec, choć cena na aukcji była kuriozalna - dworce są bowiem najdroższe. Druga pocztówka to zdjęcie zrobione robotnikom i robotnicom pracującym na linii kolejowej nieopodal mojej rodzinnej miejscowości. Był rok 1910 i zdjęcie wydrukowano na pocztówce, co świadczy o randze świętowanego tu wydarzenia (zapewne otwarcie przekopu nowej linii).

W tekście o "Stacji Europa Centralna" piszę wam jednak o kimś innym. O mężczyźnie, który - jak sam po latach przyzna - sprawował urząd tak ważny, że wypłata starczała mu na „herbatę i papierosy”. Jadał na kredyt w bufecie, a posadę swoją opisywał jako podłą i bez widoków na poprawę losu.

Wspominał: „Rezydowałem na linii, pomiędzy staciami, we wsi, przylegającej do plantu. I od świtu do nocy musiałem dozorować robót kolejowych. Na przerwy miałem w chłopskiej chałupie izdebkę obok chlewika i pod oknem najpiękniejszą gnojówkę w Rzeczypospolitej; miałem zawsze dziurawe buty, ubranka, pożal się Boże i nigdy nienasycony apetyt. Ale przy tem wszystkiem, miałem lat dwadzieścia, żelazne zdrowie i niezachwianą wiarę w ideały”.

Jeden z najsłynniejszych pracowników kolei w historii polskiej literatury pisywał raporty kolejowe tak kwieciście, że aż naczelnik odesłał jeden z nich, pisząc: „zwracam nowelkę, a proszę o ścisły raport o wypadku. Niech pan się lepiej zajmie służbą, a nie literackimi wypracowaniami”. Nie miały te raporty wzięcia też u literatów. „Jak na urzędnika — raport pod pieskiem; a jak na literata, nowela i owszem podła!” - powiedział mu jeden z nich. Była końcówka XIX wieku, a sprawy te działy się na linii kolei Warszawsko-Wiedeńskiej.

O kim mowa? I co to wszystko ma z książką Rudiša wspólnego?
Tutaj czytamy - https://www.empik.com/pasje/ksiazka-t...

[Jana P. · Rating 4 out of 5]

Jaroslav Rudiš je pro mne již taková stálice v tom, co ráda čtu. Pustila jsem se samozřejmě i do jeho nové knihy, byť to v tomto případě není klasický román, ale biograficky laděné vyprávění o životě na železnici a se železnicí v srdci a v duši.
V této knize spolu s autorem nasedáme do vlaku, procestujeme s ním značnou část Evropy a cestou se dozvíme leccos zajímavého. Hodně času strávíme v jídelním voze nad dobrotami, které zde cestující může ochutnat. Z okna pozorujeme krásy krajiny, která se s jednotlivými státy a regiony proměňuje. Navštívíme četná nádraží, prozkoumáme jejich zákoutí a v řadě z nich oceníme dobovou architekturu, abychom se pak v nádražkách nechali pozvat na pivo či kávu.
Cesta vlakem nás tu vrací i do historie, kdy tu autor připomíná různé dějinné události, které jsou se železnicí nějak spjaté. Vzpomíná se tu i na řadu uměleckých děl, hlavně literárních, do nichž více či méně zasáhl železniční ruch. Především tu ale autor vypráví příběhy lidí. Skutečných lidí. O životě a tom, že někdy cesta může znamenat daleko víc než samotný cíl. A že vůbec nevadí, když se do cíle nedostanete hned, protože i pomalá cesta - cesta vašeho života - vás může přivést do krásných, netušených životních stanic.
Přiznávám, že jsem se občas ztratila v technických popisech, které se železničním životem neodmyslitelně patří. Proto nedávám v hodnocení plný počet. Ale 4 hvězdy jsou určitě na místě, protože jinak to prostě bylo opět strašně krásný čtení.

[Alexander Günther · Rating 5 out of 5]

Natürlich brauche ich keine Gebrauchsanweisung fürs Zugfahren. Ein Buch über die drittschönste Form der Fortbewegung, dazu auch noch von dem allzeit verehrten Jaroslav Rudiš dagegen schon. Daher glückseelte ich mich dann erwartungsgemäß durch diese meisterhaft erzählten Schnurren, Anekdoten und wissenswerte Fakten eines sympathischen Ferrophilen. Vieles kannte ich, ja bisweilen merkte ich überrascht auf, dass es noch jemanden auf diesem Planeten gab, der all diese Orte bereist ist und ähnliche Erfahrungen gemacht hatte. Ein großartiges Buch von einem noch großartigeren Menschen mit den großartigsten Leidenschaften.

Nur ein finsterer Wermutstropfen: Das Hörbuch strotzte von Aussprachefehlern, die mein inneres Gleisbett aufrollen ließen. Liberetsch? Nova Goritscha? Azulejos? Oder gar eine Reise nach PetJUschki?! Ju?!! Im Ernst?! In einem Eisenbahnbuch? Ich lass mir doch kein Ю für ein У vormachen! In Englisch, Französisch, ja sogar in Spanisch wären Schnitzer diesen Ausmaßes ein grasses Zeichen für Unkultiviertheit und mangelnde Bildung, aber bei den slawischen Sprachen scheint es egal zu sein...

[Adela · Rating 4 out of 5]

Kniha tak romanticky popisujúca cestovanie vlakov, že som vďaka nej úplne pochopila, čo na tom tí vlakofili vidia a v hlave sa mi vytvoril zoznam niekoľkých železničných výletov, ktoré chcem absolvovať. Cesta môže byť aj cieľ a páči sa mi, že autor opisuje aj (alebo hlavne) málo turisticky populárne miesta v Európe. Páčilo sa mi aj spojenie s gastronómiou, hudbou a dejinami. Ku koncu knihy pre mňa esejovitosť bola už možno prílišná a ocenila by som konkrétnejšie témy, ktorých by sa autor v jednotlivých kapitolách držal.

[Janusz]

Piąta książka zakończona w tym roku. Gawęda, reportaż, wspomnienia na tematy kolejowe. Podróże pociągami, zapomniane stacje, menu wagonów restauracyjnych, krajobrazy z okien wagonów, architektura kolejowa, ślady historii, hołd dla pionierów kolejnictwa, pite podczas postojów piwo i espresso, a wszystko to napisane z miłością i pasja. Autor chciał zostać maszynistą kolejowym, ale uniemożliwił mu to słaby wzrok, został więc pisarzem.

[Jędrek Persidok · Rating 5 out of 5]

Gawęda o podróżowaniu koleją po Europie Środkowej i dalej. Książka równie relaksująca jak jazda pociągiem. Z wycieczkami w stronę historii (przede wszystkim historii Austro-Węgier), ale skupiona na teraźniejszości. Przeciwieństwo „literatury zaangażowanej”. Autor nie chce naprawiać świata, nie wciska nam żadnej ideologii, po prostu daje wyraz swojej miłości do szyn, dworców, lokomotyw, nastawni, wagonów restauracyjnych, mostów i tuneli, mijanych krajobrazów i spotykanych ludzi.