Shina – Petr Vacík – Jan Pražan – Markéta Crowe – Adam Borzič – Jiří Zemánek – Alice Koubová – Jiří Hazlbauer – Denisa Červenková
Hledáme, co nelze nalézt, a ve šťastných chvílích nacházíme, co nelze hledat. Snadno by se dalo mluvit o spiritualitě, nebo dokonce o mystické zkušenosti, především jsme však sbírali příběhy vnitřní proměny. Muzikantka, kněz, malíř, překladatelka, básník, ekolog, filosofka, opat zenového kláštera a řádová sestra, ti všichni zde hovoří o tom, o čem se nejprve musí dlouho mlčet – a to může být trauma i tajemství, skutečnost před slovy i za nimi. Jaké to je, když člověk hledá sám sebe a najde něco daleko víc? Devět rozhovorů o vnitřním životě, devět příběhů o tom, na co jsme zapomněli, devět svědectví o znameních neznámého mezi námi.
* Na solar. Nejlepší české povídky po roce 1989 (Brno: Host, 2025) * Byt. Román ve dvou (spoluautorka Jana Šrámková; Brno: Host, 2025) * Lilliputin (Brno: Host, 2022) * Znamení neznámého. Rozhovory o spiritualitě (spoluautor Petr Vizina; Brno: Host, 2021) * Možnosti milostného románu (Brno: Host, 2019) *Dějiny světla. Román o fotografovi Františku Drtikolovi (Brno: Host, 2013) *Hra pro čtyři ruce. Málem milostné povídky (Brno: Druhé město, 2009)
Studoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii. Spolupracuje s časopisem Respekt, Českou televizí, Českým rozhlasem nebo Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. Je šéfredaktorem literárního měsíčníku Host. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků.
ty jo! těžký něco psát, když se mi teď chce vlastně jen dlouze mlčet. je to krásný. napěchovaný pokorou. osobně jsem šla primárně hlavně po vacíkovi, jeho názory se mnou totiž rezonovaly už v rozhovoru v hostu. to, co říkal, bylo svěží a vůbec ne zkostnatělý. a v týhle knížce je to zase právě takový. a ozývá se z ní množství dalších hlasů, jiných, ale stejně tak inspirativních. no, vážně je to fajn. parádní že to vzniklo. a to asi stačí říct. proč se taky pořád někam roztahovat, když můžeme jít do sebe, ne?
Toto dílo jsem taky dočetl před několika měsíci a to že by to mnou tak rezonovalo bohužel není důvod, že recenzi píšu až teď. Důvod je jiný. A prostý. Psal jsem recenzi klasicky na záchodě a byl jsem netradičně dřív hotovej, než jsem to stihl dopsat! Ptáte se, proč jsem nepokračoval při dalším sezení? Inu toto zůstane velké tajemství loňského roku!
Tak a teď o knize rozhovorů - i když sedím v rychlíku s další zastávkou 40 a nedávno jsem začal praktikovat jógu, tak i tak na mne toto byla moc velká Lenka Kořínková.
Líbilo, ačkoli v tom byl ranec patosu. Je to devět životních příběhů (od umělců k řádovejm sestrám), rozkrývajících odkud se bere a jak vypadá setkání s duchovnem. A vlastně, co to přesně je. Ty interpretace jsou přitom všechny dost jiný a stejný zároveň - obracej se dovnitř, ale skrze jinou zkušenost. Někdo to vnímá jako přibližování se středu, jinej jako vyprázdnění od slov, ega, výsledků, snažení, lpění na světě, představách i na sobě. Další jako pobyt s čistým vědomím, který fascinuje samo sebe a ta reflexe ji přesahuje. Další pak jako totální pozření tichem, útlum, klid a čistou přítomnost. Třídění, kontinuum, zadržení dechu, přijetí, mysticismus (rozuměj úžas ze skutečnosti, která dává nějak tajemně smysl, zapadá) a tak dál a dál, a možná taky dohromady. Ale každopádně jako něco víceméně přirozenýho a přístupnýho, hloubku, kterou máme k dispozici, ale nepoužíváme ji nebo ji něco překrejvá. Případně ji prožíváme pod nějakým běžnějším stavem třeba jako klídeček na chalupě večír, procházku se psem a jiný normální momenty, ve kterejch je člověk plně přítomnej a v sobě. Každopádně, právě pro tuhle mnohost slov cením, že jde o formu rozhovorů, ve kterejch hraje roli každej jeden kontext, dětství, jiný souvislosti a různý příčiny vztahu ke spiritualitě, který se můžou odehrávat jak na nádraží, tak v zenový zahradě. Dál taky cením, že každej z dotázanejch nakonec dospívá k závěru, že duchovní prožitek doslovnost přesahuje. Že jde sice nejspíš o nějakej ponor, schopnost roztáhnout se do smyslů a nechat se bejt (mlýnek mysli přestává mlejt), ale není ho možný zjednodušit do formule, zakonzervovat a - bacha - vlastnit. Existuje prej totiž něco jako spirituální materialismus, totiž nutkání spiritualitu konzumovat a vlastnit jako každý jiný zboží. No fuj.
Shrnu to. Jak se píše už v úvodu, vystihnout spiritualitu se podobá snaze sdělit nesdělitelný. A proto mi přijde (už fakt naposled) dobrý, že na konci knihy není člověk o nic blíž definici než byl na začátku. Mám souhlasně za to, že tak to má bejt, protože některý věci se přímým popisem buď omezej, zploštěj nebo úplně vypařej. I proto je to čtení pro někoho, kdo se chce dál topit a má čas se dojímat nad možností, že se všecko neděje mimoděk, jaký máme štěstí bejt (u toho) a uvědomovat si (to).
Bonus round.
A. Borzič: "Učit se nelpět je jedním z nejtěžších umění života. Ovšem nakonec budeme vysvlečeni ze všeho, zbaveni všeho. Takže učit se nepřipoutávat je disciplína užitečná pro život i pro smrt. To odpoutání ovšem rovněž umožňuje svobodu. Vnitřní prostor.
J. Zemánek: "My jsme dnes doslova uvězněni v honu na novoty, v našem vlastním mikrofázovém světě, který vnímáme jako námi vyrobený artefakt. V tom, co nazývám pustnutí, vidím tedy určitou šanci, jak se alespoň částečně dobrat respektu vůči mimolidskému světu a jak integrovat vědomí času, jeho houbky a mysteria do našeho života."
Odvážný počin - a za tu odvahu přidávám jednu hvězdičku. Rozhovory o spiritualitě, hledání toho něčeho/někoho, kdo nás přesahuje, kdo dává smysl našemu bytí - obdivuju respondenty i tazatele za pokus sdělit nesdělitelné. Nejvíce mě zaujal rozhovor s Petrem Vacíkem a s představeným zenového kláštera Jiřím Hazlbauerem.
Hľadáme to, čo nemožno nájsť, a v šťastných chvíľach nachádzame to, čo nemožno hľadať.
Hľadanie seba a hľadanie niečoho väčšieho sa často prelínajú a vedú k hlbokej vnútornej premene. Spiritualita je tu chápaná ako aktívny, angažovaný postoj k životu, zakorenený v uvedomovaní prítomnosti a vo vnútornej skúsenosti prežívanej v dialógu so sebou aj so svetom.
Shina opisuje skúsenosť ticha ako vedomia samotného – priestoru, kde sa končí hľadanie a kde odpovede prichádzajú bez úsilia.
Vacík ukazuje, že rôzne tradície a cesty vedú do tej istej „komnaty“ a že duchovný život je nepretržitý proces pohybu, rastu a prijímania, nie niečo viazané na inštitúciu, miesto či presnú techniku.
Crowe rozjíma o smrti ako o súčasti kontinuálneho bytia, nie ako o opaku života, a ukazuje, že jej nevyhnutnosť dáva životu hĺbku a vážnosť. Prostredníctvom osobnej skúsenosti straty a zrodu zdôrazňuje, že láska a prítomnosť smrťou nezanikajú, ale menia svoju podobu a zostávajú živé v tých, ktorí tu ostávajú.
Borzič poukazuje na to, že duchovný život nevzniká únikom z reality, ale kultiváciou úplne obyčajných chvíľ, nelipnutím na egu a citlivým, bdelým spolubytím so svetom.
Zemanek ukazuje, že putovanie, vďačnosť a umenie sú cestami späť k hlbšiemu, časovo ukotvenému a citlivejšiemu vzťahu k mimoludskému svetu.
Hazlbauer zdôrazňuje, že podstatné je neustále na sebe pracovať, dozrievať a sprístupňovať to najlepšie zo seba aj ostatným – bez ohľadu na východiskové podmienky či zvolenú cestu.
Červenková pripomína, že porozumenie druhým vyrastá z poznania vlastného vnútra a že najväčším darom, ktorý môžeme ponúknuť, je načúvajúca prítomnosť bez hodnotenia.
Na záver by som ešte dodal, že o podobnom vnútornom hlase a otvorenom vedomí hovorí aj lezec Zoltán Demján pri zostupe z Dhaulágirí.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Pro mě jedna z nejlepších knih poslední doby. Tahle kniha má schopnost otevírat dveře k jinakosti. Někomu by mohlo vadit, že je složení respondentů poněkud homogenní. Chybí lidé z hodně odlišných kultur a komunit. To je pravda. V tomhle směru beru knížku jako první vlaštovku a těším se, ze přiletí další a z jiných krajin. Já si cením na jednotlivých respondentech velké otevřenosti a pokoře ke světu. Pro mě byl obzvlášť inspirativní rozhovor s Jiřím Zemánkem, který mě pak nasměroval k další skvělé knížce a vlastně také k jeho Potulné univerzitě. Znamení neznámého jsem dal dvěma dalším lidem jako dárek a tohle obdarování pak vedlo ke spoustě rozhovorům a úvahám. Je to živá kniha. Moc doporučuji.
Základní koncept knihy - představit formou rozhovorů hledání vnitřního světa a ukázat, jak různé životní příběhy, přístupy a cesty vedou, v nitru, k podobným zjištěním. Dokázala bych si ale představit mnohem větší diverzitu tázaných. Dokázala bych si představit osoby ve výrazně jiných kulturní situacích - z romské nebo vietnamské rodiny, výrazně queer osobu (Adam Borzič se jako bisexuální muž v knize potýká se svojí sexualitou, ale to je jediný.) Myslím si, že by tím koncept knihy jen posílil. Některé rozhovory byly celkem zajímavé, ale celkově jsem čekala víc.
Čteno, když jsem byla doma sama jen s dvouletým. Klid pro knihu, protože dvouletý si hrál sám a mě nepotřeboval. Takže čtení byla svým způsobem meditace. Přiznejme si, čekala jsem více. Některé rozhovory byly zajímavé, jiné na mě až příliš “spirituální”.
Občasné názory na význam spirituality pro jednotlivce byly dost otravné, jindy super otevřené, občas lidi řeší psychadelika a všichni jsme prostě divní.