Destrukce je realistický román z českého venkova. Klíčovou postavou je učitel, který prchá před složitostí světa na vesnici, kde chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí společenství, v němž má každý své místo, každá otázka svou odpověď a pravda je jasná a nepochybná. Že před světem neuteče, zjistí, když dětem ve třídě nedokáže zodpovědět jeden jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozdírá permanentní nejistota a úzkost. Ani vesnice mu na klidu nepřidá. Naději zpočátku upíná k autoritám obce, ale všechny se postupně drolí, stejně jako se drolí zdejší budovy. Namísto poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Namísto ráje nachází umírající přírodu a vysychající studny. Zatímco učitel sleduje katastrofu nejasného původu, všichni předstírají, že se nic zvláštního neděje, protože kdyby se dělo, dávno by už přece někdo něco udělal. Destrukce rozplétá předivo příčin, které přivedly svět až na pokraj zkázy. Zkázy, za kterou nikdo nemůže, a přece za ni nese každý osobní odpovědnost. Environmentální a existenciální román přináší navzdory všemu naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek. Že dokud se lze nadechnout, je možné takřka cokoli.
Popisuje čirou beznaděj. Chaos skrytej za fasádou klidu. Rozpad, rozklad, schnutí, pukání.
Hlavní hrdina je učitel, kterej se rozhodne přestěhovat na venkov. Doufá, že jednoduchost vesnickýho života mu poskytne mantinely, kterých se chytit. Doufá, že se konečně přestane cetit jako by padal do propasti. Na vesnici je přece svět ještě v pořádku.
Jenže není. Nic není v pořádku. Všechno se hroutí a směřuje k neodvratnýmu konci. Lidi jsou hrozný, příroda umírá, a zvířatům potácejícím se mezi mrtvejma stromama jde pěna od huby. A všichni dělaj, že to nevidí, chovaj se jako vždycky, protože “jako vždycky” je nejlíp, co to jde. Co na tom, že se děti řežou a občas se někdo zabije.
Odradila jsem vás? Pak to není kniha pro vás.
Jestli jste ale pořád se mnou, věřte, že Destrukce je zážitek. Temnej a pohlcující jako černá díra. Kniha poetická ve svým nihilismu. Svým způsobem rytmická, plná nápaditejch literárních prostředků. A místy dost černohumorná, i když já se moc nesmála.
Poselství má “Destrukce” podobný jako film “Don’t Look Up”, ale rozhodně vás míň šetří. Jsem tou knížkou unešená i znechucená. Přečtu si ji znova, to vím jistě, protože je skvělá a pochybuju že jsem na první čtení pochytila všechno.
Ale večer si pustím americkej sitcom. A budu dělat, že je všechno v pohodě. Že je možný pořád žít “jako vždycky”. Protože “jako vždycky” je nejlíp, co to jde.
Skvělý alegorický příběh o přežívání ve světě postmoderní filosofie, kvantové fyziky a pozdního kapitalismu. Ač se výšezmíněným nepříjemnostem můžeme snažit utéct, globalizovaný svět nás dožene a octneme se přímo ve víreu peněžních toků a na hranici klimatické katastrofy. Dva a dva se můžou nadále rovnat čtyřem, ovšem co z tohoto prostého výroku vyplývá, čí dvojky sčítáme, a komu patří čtyřka. Ať už nás zabijou nás politici či korporace svou bezohledností, kolabující ekosystémy, nebo se oběsíme, jisté je jen to, že tu všichni umřeme, pokud radikálně nepřepíšeme pravidla a nezavrhneme odevzdanost s níž k budoucnosti přistupujeme dnes.
Destrukce sleduje neúspěšný pokus o konformitu s vesnicí. Protagonista knihy si slibuje, že chovat se jako všichni okolo bude snazší (a mnohdy funkční), protože si na všechno nebude muset přijít sám (což je fůra práce). Zároveň ale přichází na to, že chování lidí na vesnici není nijak přirozené, ale je ustanovené dle potřeb stávajícího rozdělení moci ve společnosti, které setrvačnost veselosti a špíny konformního chování vesničanů jen pomáhá replikovat. Proto je status quo nezbytné pravidelně zpochybňovat a konstruktivně narušovat.
Slova jsou zde kladena vedle sebe nadmíru zábavným způsobem, ale podobně jako v předchozí knize Nejlepší kandidát se z nich, snad záměrně, vytratila lidskost. Umělé a abstraktní monology tady připomínají spíš scénáře divadelních her. Možná by divadelní herci nihilistický humor Destrukce skutečně pomohli oživit.
Dala bych klidně 4,5 hvězdy, to, co mě na knize štvalo, bylo totiž funkční. Velmi působivé absurdní drama ze světa, kde všechno schne, umírá a praská, s hrdinou, který pořád padá obličejem napřed a naučit se dát si před sebe ruce mu trvá většinu knihy. Biler napsal takové ty stereotypní vesnické charaktery, které se v beletrii o vesnici vs. městě vyskytují pořád, ale narozdíl od nepovedené karikatury to přehnal, v dobrém slova smyslu. Vesničané tu opakují tupé repliky, chtějí klid na práci, aniž by někdy reálně něco dělali, a hlavně nechtějí, aby se někdo vyděsil. Naivní učitel potřebuje jediné dvě rebelky v obci, aby si přestal nalhávat, že tu najde nějaký smysl. Pokud jde o Bilerovu tvorbu, Všichni tady umřeme mě stejně asi baví nejvíc, ale narozdíl od tohoto pořadu v Destrukci vlastně zůstává trocha naděje. Nominaci na Literu má podle mě naprosto zaslouženě.
Dávám 4 hvězdy, protože Destrukce splnila svůj záměr. Ne protože to bylo příjemné čtení. Ale to ani nikdo nečekal, že? V první třetině je Destrukce klasický Standa Biler. Nihilismus obsahový, ale velmi chytře napsaný a s tradičně velkou dávkou humoru. Ulrichův střet s vesnickými postavami a životem hraničí s absurdním dramatem. Jedním slovem LOL.
Postupně se ale humor vytrácí a přichází i nihilismus formy. Knížka vás nutí spolu s hlavním anti-hrdinou nezdravě ruminovat nad nejistotou existence ve všech rovinách. Neustále se opakují myšlenky o zbytečnosti jeho konání, pocity zbytečnosti a marnosti a pohrdání sebou samým. Ulrich se snaží za každou cenu zapadnout do okolí, které nedává smysl. Postavy ve vesnici připomínají náhodné NPCs (Non Playable Characters) z nějaké depresivní puzzle hry, kterou nedokážete spolu s Ulrichem vyřešit. Mají spoustu monologů, které budí dojem, že jsou o několik řádů nad jejich implikovaným intelektem, což úzkost z jejich existence ještě prohlubuje.
Ty ruminace a opakované motivy jsou v určitou chvíli pro čtenáře téměř bolestivé a celé je to umocněno tím, že čtenář s velkou jistotou celou dobu tuší, že v problémech bude mít prsty blízká továrna, ale ten moment ne a ne přijít. Když rozuzlení nakonec opravdu přijde, tak se sebou nepřináší žádnou úlevu nebo překvapení a to i přes to, že příběhy celé vesnice vlastně solidně gradují. Už máte ale naloženo tak, že to je už prostě všechno stejně jedno. (Stejně všichni umřeme, že?)
Když se ale odprostíte od tohoto malého a bolest působícího vesnického příběhu, tak si nakonec uvědomíte, že podobné situace prožíváme v současnosti na planetární úrovni všichni. To nelogické chování, přešlapování na místě a hledání komfortu v následování hloupého okolí hodně připomíná dnešní veřejný život a debatu. A v tom Destrukce odvedla opravdu dobrou práci.
“Známky, to je pak jiná věc, to jistě víte, trochu alchymie. Třeba tady malý Vašek. Písemku z dějin napsal bez chyby, což není možné. Jeho táta je klempíř a o matce raději ani nebudu mluvit, však víte, já mluvím o lidech jen v dobrém a žádné dítě nemůže za to, jaká kurva ho porodila. Je tedy nemožné, aby sám napsal písemku bez chyby, takže musel opisovat. Za opisování je pětka, ale Vašík je Kozoroh a ti mají k dějinám blízko. Dám mu trojku. Rodiče budou spokojení a Václav bude vědet, že si na mě nepřijde, že na každý podvod přijdu.”
Ekologický vesnický román. Váhavý městský intelektuál meets zdravý selský rozum. Trochu taky Kafkův Proces smíšený s Don´t look up. Ideální četba na vlnu veder a lesních požárů. Na mě to celé bylo trochu moc absurdní. Nakonec jsem si ale uvědomil, že ty nejabsurdnější věty vlastně často slyším ve veřejném prostoru. Takže i když je to o suchu a horku, tak vás bude nakonec trochu mrazit.
Ze stránek kape zoufalství nad absolutní apatií lidí ke světu, který je už pozdě zachraňovat. Zní to povědomě? Ti, co se hroutí, mají pravdu, ale ti ostatní mají klid a jistoty. Lidé bez páteře mají moc a žádají si, aby každý nesl osobní odpovědnost za katastrofy, které způsobili oni. Vytvořením iluze existence jakéhosi plánu se tvoří pokoj.
Jako cesta z absurdní situace je nabízeno pouze řešení radikální. Ti, co se ještě nezhroutili úplně, čekají, co zbyde ze zničeného světa do nového začátku. Můj problém asi je, že na rozdíl od autora nevěřím na nový začátek a po destrukci pro mě nepřichází optimismus, zbydou jen trosky a chvíle ticha. Praskliny v našich zdech jsou hluboké po loket a na řešení je, myslím, pozdě. Ale jak ráda bych se mýlila.
Tak tohle byl vcelku povedený mix humoru, satiry a absurdna v kafkovském stylu důkladně prošpikovaný environmentální tísní (zoufalou vesnickou atmosférou se zaručeně dobrými lidmi mi připomínal román Cestou špendlíků anebo jehel). Jakési znepokojení vyvěrá při četbě taky z poznání, že k absurdním situacím v románu bohužel dochází i v reálném světě, kde si stejně jako hlavní hrdina neuvědomujeme jejich závažnost a spoléháme se na autority, které slibují jeden zaručený plán za druhým. Hvězdičku ubírám za repetitivnost, která tu sice měla své místo, ale přece jen, opakovaný vtip přestává být vtipem.
ta kniha je tak divna pce to je cely metafora, jezisi prece. to mi doslo tak v pulce. absurdni a divny, pribeh ucitele co se prestehuje na venkov, aby zjistil ze jsou tam vsichni hrozny a nemuze zapadnout, pce nic nechape a nerozumi svetu a furt zakopava (metafora). je tam taky Tovarna (metafora) a reditel a starosta (metafory) a vsichni muzem vlastne za vsechno a nejhorsi je to od osobneni a to ze nemame zodpovednost. opakovani vet a slov ktery mam rada, tady moc nefunguje mi prijde a je to takovy nedotazeny, nevim, jakoze by to mohla bejt jen povidka.
Knihu jsem si musel dávkovat, nakonec jsem ale moc rád, že jsem ji dočetl. Během čtení mi přišlo, že by první půlka mohla být klidně o něco kratší, ale zpětně uznávám, že by pak celý text možná na čtenáře neměl takový efekt. Závěr knížky měl krásný spád, monology opilé kolegyně byly naprostý skvost. Téma jako takové není a nemělo být jednoduché. Otázka odpovědnosti za ničení přírody a světa okolo nás nemůže být jednoduché téma. Příběh se mnou zůstane dlouho, týká se totiž každého z nás. Přestože si často myslíme, že my za nic odpovědnost neneseme.
Neviem ani co napisat na tuto knihu. Zmiesane pocity. Na jednu stranu ma pribeh velmi zaujal a chcela som vediet co sa v tej dedine vlastne deje, ale ku koncu to uz na mna bolo prilis graficke a disturbing, ze som si nebola ista ci to vobec docitam.
V čase, keď začínam písať túto recenziu, sa za oknom valia chumáče dažďa so snehom uprostred nárazov vetra s rýchlosťou do 90 km/h. Včera bolo 20 stupňov Celzia, dnes je jeden. Je koniec marca.
***
V legendárnej poviedke Grahama Greena Ničitelia z roku 1954 banda mladistvých výtržníkov zničí krásny dvestoročný dom pána Thomasa, ktorý prežil nemecké bombardovanie. Prerežú káble, rozbijú vaňu, zvalia schodisko, po jednej spália bankovky skryté v matraci, dom vytopia a na záver ho s pomocou nákladného auta celý zrútia. Banda reprezentuje povojnovú generáciu, ktorá sa radikálne rozišla s hodnotami svojich predkov, ktoré viedli ku katastrofe s miliónmi obetí. Aby vybudovali nový svet, musia najprv zrútiť ten starý.
„Všetky kocky si použila na svoje stavby. Ak ich nerozoberie a nezničí, nemôže sama nič postaviť“, poučuje matka v románe Stanislava Bilera dcéru žalujúcu, že jej mladšia sestra berie hračky.
***
Bezmenný rozprávač uteká z chaotického mesta a sťahuje sa na vidiek, „kde dva plus dva sú ešte stále štyri“, aby tu ako učiteľ v základnej škole našiel v lone prírody pokoj, poriadok, hodnoty a spolupatričnosť autentických, neskazených ľudí. Nachádza však iba zadubené ignorantstvo, egoizmus a environmentálnu katastrofu. Miestni obyvatelia pília stromy v záhradách, betónujú dvory, hadicami polievajú dlažby a svoje početná autá. Do školy, do obchodu, kamkoľvek v rozsahu pätnástich minút chôdze jazdia autami. Spoza záclon sledujú susedov a „starajú sa, aby sa každý staral sám o seba“. Nikto s nikým nehovorí, ale o všetkom sa vie. O všetkom sa vie, ale nič sa nerieši. Sporadické výbuchy hnevu smerujú zásadne nesprávnym smerom: na chatárov z mesta, na mŕtveho traktoristu, na učiteľa, ktorý nevie zapadnúť. Na suchom poli nič nerastie, vietor z neho roznáša prach po celej dedine a mení vzduch na nedýchateľnú otravnú zmes. Les je suchý a mŕtvy, známky niekdajšieho života v ňom pripomínajú iba rozkladajúce sa mrciny. Na každom dome sa objavujú a zväčšujú pukliny ako symbol úpadku a deštrukcie. Obyvatelia jeden za druhým končia svoje životy samovraždou. Prioritou miestnych však zostáva neznepokojovať sa, starať sa o seba, o svoje auto, popraskaný dom a vybetónovaný dvor, a o to, aby tak robili aj všetci ostatní.
V obci chýba voda. Rieka, potoky a studne vyschli, vegetácia umrela. Stopy vedú k miestnej továrni – najväčšiemu zamestnávateľovi v obci. Kriminálna zápletka sa však nestáva centrom príbehu, iba dokresľuje atmosféru blížiacej sa ekologickej apokalypsy uprostred atomizovaných zvyškov niekdajšej spoločnosti.
Destrukce však nie je iba temným apokalyptickým vyplakávaním nad stavom sveta v neskorom kapitalizme. Kniha je napísaná živým jazykom so svojským humorom, pri ktorom som sa viackrát nezdržal hlasného smiechu, často cez slzy alebo aspoň s dlaňou na čele. Mnohé Bilerove postavičky a situácie sú totiž až príliš povedomé. V zdanlivej záplave (ako sa povie záplava bez vody?) negativizmu navyše Biler prináša nádej. Je ňou nová generácia. Deti si totiž na rozdiel od ich rodičov uvedomujú, že sa deje niečo fundamentálne zlé, nedisponujú však pojmovým aparátom, ktorými by svoje znepokojenie vyjadrili, ani možnosťami niečo zmeniť, preto sa utiekajú k plaču a sebapoškodzovaniu. Dospelí od nich chcú iba disciplínu a slušné správanie, aby sa tak stali novými poslušnými zamestnancami továrne, po víkendoch kosiacimi trávniky a leštiacimi autá. Autor neskrýva, na čej strane stojí. Vyprázdnení dospelí sú v knihe identifikovaní iba opisne – starosta, riaditeľ, účtovníčka, otec. Na meno či dokonca charakter v nich nezostali miesto. Iba niekoľko výnimočných jedincov – vyvrheľov si zaslúžilo pomenovanie aspoň iniciálou – M., T. či C. Deti však vystupujú pod svojimi menami a sú v príbehu jediní, kto si zachováva rozum a ľudskosť. Ak však ich rodičia nechajú svet uschnúť, zhorieť a rozpadnúť sa, stanú sa veľmi konkrétnymi obeťami s menami a vlastnosťami.
***
Standa Biler napísal čítavú, vtipnú, a zároveň múdru knihu s množstvom viac či menej skrytých odkazov. Miestami možno príliš dlhú, repetitívnosť a slepé uličky sú však jednoznačne autorský zámer, ktorý necháva čitateľstvo do poslednej chvíle na pochybách, či kniha v závere vygraduje ad absurdom, alebo antiklimaticky vyfučí. Zároveň napísal veľmi potrebnú knihu o svete, ktorý potrebuje viac Grét a menej starostov, riaditeľov, áut, zámkových dlažieb a šunkových salám z hydinového separátu. Dvestoročný dom pána Thomasa sa rúca sám. Zatiaľ praskliny zakrývame lepiacou páskou a padajúce steny zdobíme nápisom „Pozerajte sa niekde inde“.
Knížka o týpkovi co se přestěhuje na vesnici aby tam dělal učitele, přičemž záhy zjistí že nic není tak jak se zdá.
Hlavní hrdina vůbec neví která bije. Je to schválně, protože Biler se vyžívá v kritizování toho všeho, co známe z moravských vesnic. Každá fasáda jiná, před barákem pět aut, alkohol a selský rozum. Hrdinu žene ad absurdum do situací ve kterých se chová totálně iracionálně a nesnaží se ani nic změnit, ani nezměnit.
Zezačátku mě to vůbec nebavilo, ale tak na 20 % knížky to začalo být lepší (četl jsem na čtečce). Asi to bylo tím že tam pak bylo víc interakce s postavama a rozpracovávání příběhu, ten začátek působil hrozně prvoplánově.
Ta druhá část ukazuje čiré šílenství naší společnosti, která prostě vyignoruje klimatickou změnu, holocaust zvířat, porušování všeho možného až do úplného vrcholu. To sedí. Asi proto si většina knížky dobře sedla. Jo a můj tchán na vesnici skutečně jezdí autem do obchodu, je to 400m, měřil jsem to na mapách. Takže to je taky pravda.
Skoro pět. Autor však neudržel linii absurdního vyprávění až do konce, kde jakoby shodil škrabošku a vysvětlí čtenáři, co se v obci dělo a proč (hlavní postava do té doby tápe a ke konci knihy prohlédne a zjeví pravdu ostatním/čtenáři).
Nejpůsobivější je vyprávění o vesnických postavách. Jejich uvažování, jejich dialogy... to se opravdu povedlo. Nějak extra mě nezasáhl příběh hlavní postavy (důvod proč šel na vesnici), ani jeho opakované pády (ztráty vědomí?). Skvěle vykreslené jsou postavy starosty, do jisté míry ředitele továrny a výborná je i učitelka. Jak zmiňují i další recenze, svět dospělých ve vesnici je jako z Kafky.
Zajímavé bylo i to, do jaké míry byly děti jakoby viděly realitu vesnického světa a byly proto depresivní a/nebo "problematické". Na rozdíl od dospělých, kteří nic zvláštního nepozorují, protože to by se musel někdo znepokojit (nebo snad dokonce vyděsit) a příp. někdo něco udělat. Přitom jakákoli změna je nežádoucí.
Biler heidegersky destruuje hned několik věcí najednou:
- motiv vesnice v české literární tradici (ale spíše umístěním děje do tohoto prostředí, než tematizováním) - mysl a vystupování postav (hluboké úvahy hlavní postavy ve stylu "fake it till you make it", vnitřní verifikace bizarního chování a dějů) - soudobá témata klimatická jako vysychání pramenů, povodně, mizení předělů v ročních obdobích - soudobá témata společenská (zdeptané děti, nejlepší literární skupinová postava ever) - jazyk (často mi u promluv postav naskočila připomínka havlovské absurdity jazyka) - způsob vyprávění (ta formální monolitost a ústup od úzu tady vůbec nevadí!) -..
Asi je toho víc, proč čtete tohle, běžte se destruovat. Líbilo.
Destrukce člověka, destrukce společnosti, destrukce vesnice. Vzhlížíme vstříc katastrofě, ale radši nic proti tomu neděláme, protože chceme žít v pohodlí. Hlavně, aby se nikdo o nic nestaral. Jednotlivé kapitoly, náhodně očíslované, jsou čtivé, pomalu jsem se seznamoval s lyrickým subjektem, jehož jméno zazní až v poslední kapitole, pomalu jsem se seznamoval s tím, jak to v té vesnici funguje a žije. Nebo nežije. Až v poslední části to chytilo ten správnej spád, kapitola popisující znásilnění je nejsilnější. Román obsahuje několik zajímavých myšlenek a ironických podobenství, především pak v samotném závěru. Snad jako společnost nakonec neskončíme tak, jako některé postavy. Ale hovno, všichni tady umřeme.
Temný expresionisticky exitenciální román, jehož styl připomíná Kafkův Proces nebo Zámek a Beckettovo Čekání na Godota. Hrdina opustí město a přichází na vesnici učit na základní skole. Místo kořenů, stability, pokoje a smíření, nacházi jen to nejhorší, čeho je lidská společnost schopna, maskované fasádou klidu a zájmu o blaho druhých. Nikomu a ničemu nerozumí a jen bezmocně pozoruje postupnou destrukci všeho, co dříve dávalo smysl- polí, lesů, vesnice a jejích obyvatel. Jak odhaluje přičiny této destrukce, paradoxně nachází v sobě něco, čeho si dosud nebyl vědom. Esence populismu a enviromentální krize.
Realistický román z českého venkova. Environmentální a existenciální román. Hlavní postavou je učitel, který odchází na vesnici..
Z knihy by se dalo vypsat hodně zajímavých myšlenek, ale žádné jsem si nevypisoval. Knihu jsem četl asi před 2 týdny.
Asi to nebude kniha pro každého. Myslím si, že autor má správný pohled na dnešní svět a chování některých lidí. Je to sice smutné, ale je to realita. U těchto typů románů se čtenář musí více zamyslet. Autor se točí někdy v kruhu (souhlasím s předchozím komentářem), ale celkově to nebyla špatná kniha. Hodnotím jako průměr.
Výborné. Něco tam bylo trochu přehnané nebo úplně nedávalo smysl (Hlavně ta škola mě dráždila. Je to malotřídka náhodně rozdělená do dvou tříd? Nebo jsou tam dvě třídy v jednom ročníku? Ale to by pak nebyla úplně malá škola...), ale to jsou asi všechno věci, které se dají brát jako určitá literární zkratka. Jinak mi to ale přišlo jako děsivě přesný obraz české vesnice. Velmi oceňuji, že se autor úplně vyhnul prvoplánovému škatulkování podle politických názorů a vystavěl to spíš na maličkostech typu sekání trávy a nalévání piva do skleničky.
dala bych 3,5 hvezdy kdyby to slo. zacatek me mega bavil, vtipnej a je to klasickej standa jak ho zname z všichni tady umřeme…v pulce to začne byt děsně repetetivní a mam pocit že při další větě “na zdi se objevila puklina” mi pukne hlava. ale je to vlastně smysluplný a k něčemu to vede, ale není to odpočinková kniha. člověk je celou dobu co to čte poměrně frustrovanej a z celyho pribehu, kterej dopadne presne jak ctenar ceka (a to je zamer) je mu akorat jeste vic (jak by rekla zuzana) na hovno. knizka je fakt skvela, ale nebudu to cist znovu, protoze to akorat prohloubilo moji depku.
Pri ceste vlakom naprieč Českom sa neviem ubrániť myšlienke koľko podrobných “vesníc” s vyzametanými dvormi a úzkostne čistými kulisami alkoholizmu, násilia vlak minul…
Tieto poznámky dopisujem na nádraží v Brne. Je kde je, ale malo by byt podľa niektorých inde, z presunu by sa niečo usypalo, zatial staré stromy ustúpili sklenenú prilepku, chodci musia kľučkovať pomedzi zátarasy a tak ďalej.
V niečom mi pripomina knihu Olgy Tokarczuk - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
Temná, absurdní ale,, zejména v první půli, i překvapivě humorná. Jako kdyby se Kafka potkal s Nolanem a rozhodli se napsat vesnický sci-fi thriller s filosofickým přesahem. Atmosféra připomíná sci-fi Interstellar – jen bez toho hollywoodského „všechno dobře dopadne“. Tady je happy end spíš ve stylu „možná to aspoň trochu dává smysl“. Syrovost, nihilismus, a zároveň ostrý vhled do lidské neschopnosti… výborna kniha, jen se po jejím přečtení má člověk chuť zabít
Autor má osobitý styl a jeho vyprávění dá někdy zabrat. Vypouští uvozovky, takže přímé řeči jsou součástmi vět. Používá slova, aby vysvětlila slova a na mě to mělo i podobný dopad, kdy jsem se omluvil za to, že jsem se omluvil. Je to filozofická kniha existencialismu, která je odlišná od té klasické oddychové. Logicky.
No, tak jo. Okay, wow. Tolik slov na tak málo stránkách jsem nepotkal často, vlastně asi ani nevím, co napsat, je to strhující. Je mi vlastně trochu zle. A jsem velice rád, že jsem se nenechal odradit Posledním kandidátem, Destrukce si rozhodně zaslouží větší pozornost. Snové, realistické, destrukční. A to se mnou zas tak něco nezahejbe.
Skvělá generační výpověď o enviromentálním smutku. Takový Kafka současnosti. Mělo to nápad a bylo to v současném literárním proudu dost osvěžující - pokud jste odolní vůči depresivní četbě, nemůžu než doporučit.
I to nejbizardnější, co si představíš, se opravdu může stát/dít a nejsme od toho daleko. Ani útěk na vesnici nebo do lesů tě nezachrání, prorože destrukce je všude kolem nás.