Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli... Po čertech ďáblech hledat prameny, „jako by hluchý kladl prsty na flétnu“. Bárt se vyhýbá zhovadilé popisnosti, jíž by jeho underground dýchal kyselostí ostravského piva a kýchal bohémskou nakvašeností Brna. Důležitější je, co se neopakuje, střízlivost ve světě, kde poezie nasedá do vlaků, které neřídí grafikon dopravy, a kde se současná básnická generace „stala nezávislou na poezii“. Bártovy verše pro kluky a holky střeží tajemství prožitků, deníkových iniciací a pozorování, nenesou ale jmenovky na zvoncích, cosi suchého a nezamilovaného tam praská, když „z prostoru vybírá prostotu“.
Spodoba je o souzvuku, o podobnosti v nesourodosti. Značí porozumění, naslouchání, souhru, potažmo vyslyšení druhého, komunikování. Ve své prvotině Dominik Bárt demonstruje proměnlivost náhledu, minulost konfrontuje se současností a dokumentuje nevyřčené. Sdílí zkušenosti, postřehy a vrací se k obrazům z dětství, které připodobňuje těm ze současnosti. Spodoby pohledem nekonvenčním vypovídají o všedním nevšedním.
Spodoby Dominik Bárt: Spodoby. Větrné mlýny, Brno 2021, 72 s.
Spodoby zachycují prosté chvíle. V básni „až ta chvíle přijde“ je to nalézání místa na lavičce k usednutí „večerní vlahý vzduch vysedává na všech lavičkách ve městě / … // zatím jsem nenašel lavičku / na kterou bych si mohl / sednout“ (str. 6). Básník vypraví obrazy, sdílí dojmy a připodobňuje. Ze střípků všedního skládá mozaiku. Spodobení se odehrávají v neutuchajícím švitoření. Představme si naše počínání bez toho, abychom jej nalézali. Jsme provázeni parky, nádražími, hospodami, obydlími a ulicemi. Spodoby jsou putováním nevšedním. Obraz reálného je vykreslován barvitě a důvtipně tak, jak jej básník vnímá. Básně předávají mnohonásobné nazírání na skutečnost, a i když výklad může být mnohdy nejasný vypovídají také o svérázném vhledu. Číší z nich náhled na realitu. S vyjádřeným se snadno ztotožňuje, působí na dojmy a burcuje. Dominik Bárt ve verších odkazuje na ostravskou realitu, svou domovinu, kde se děj často odehrává. Děj hraje významnou roli, i když přes všudypřítomné lyrično by se mohl zdát upozaděn. Zážitku je přisuzován punc neskutečna. Dominik Bárt apeluje na pocity, hýří poznatky a v tom neustává. V jednotlivostech se básně prolínají, i když pojetí chvíle může nabývat různých povah. Jde o to, jak pohlížíme na realitu okolo. Básník připodobňuje k nevyřčenému jako například v básni pohled „když jsi odjížděla / jako sdělení na které se / nelze zeptat“ na straně 49 a podtrhuje kouzlo momentu. Dominik Bárt ilustruje, své obrazy zdobí prostotou a zakomponovává iluzorní: „se hvězdy nad Brnem / rozutekly / zpátky do tvých vlasů“ (str. 25). K vyprávění přistupuje úsporně, šetří slovem i metrem, jak je příkladné v jedno strofové básni „čas je jenom prostor a pohyb“ „proto vedle tebe ležím / skrčeně a nepohnutě“ (str. 44). Do zlatova laděné grafické zpracování edice Mlat, kde sbírka vychází již podruhé, je střídmě ozdobené a k přírodě šetrné, je z recyklovaného papíru. Užívané výrazové prostředky jako metafora „kroky jako morseova abeceda“, metonymie a aliterace „večerní vzduch vysedává“ jsou sbírce příznačné. Dominik Bárt jimi dokresluje vyprávění a vybavuje dojmy. Vládne spontaneitou. Básně jsou prostoupeny autentickými postřehy „jen zaujímáme postoje / abychom nemuseli stát“ a složeny s nebývalou pečlivostí. Významy se vrství nejen v básni brání mi přijít „k ní / k němu / k sobě“ na straně 63. Je zde prostor k interpretaci. Básně mají více úrovní. Důraz je kladen spíše na obsah sdělení nežli na formu. Ze sbírky flagrantně vystupuje svobodomyslnost. Básně jsou ve verši volném ne sylabotónickém a hexametru. Ojediněle se objevují rýmy. Není zde jednota časoprostoru, jako by se jednalo o výseče zažitého. Dominik Bárt vypovídá o Ostravské realitě. Jako by jí naslouchal. Podává obraz nevšední, ukazuje realitu, jak ji neznáme a vnáší idylično. Svébytná lyriko-epika má co říci a nadchne. Dominik Bárt užívá paradoxů. Se čtenářem udržuje dialog „vágnost interpretace“. Sbírka je určena širokému publiku zejména pro kluky a holky a dala by se označit za výpověď současné básnické generace. V kontrastu s tím, co bychom si mohli myslet v zakončení nastává obrácení situace. Návratem na začátek k „dnes“ již vyprázdněným lavičkám Dominik Bárt dojme a sbírku v kruhu uzavírá: „večerní vlahý vzduch prochází kolem / jako starý známý pokyvuje hlavou a odchází / město i lavičky jsou dnes prázdné / zapaluju si / místo něj“ (str. 70). Otázka zní: kam se bude vypravovat dál?
Líbilo se mi, že v anotaci je hned na začátku tohle dvouvětí: "Poezii zdobí kdeco. Málokdo v ní však hledá poctivost." Měl jsem za to, že s tím naprosto souzním (protože slovní hračičkovství předkládané jako poezie mě nebaví a v drtivé většině české poezie nacházím jen právě to slovní hračičkovství a nějaké lidství a tak tam hledám dost marně) a že jsem ready zamilovat se tu, což se ovšem nekonalo. Byly tam zajímavé momenty, ale pro mě nic zapamatovatelného, no a nakonec se nám to stejně těžce zvrtávalo v nějaké pro mě ne úplně zajímavé slovní hračičkovství, které poezii jistě zdobit může, ale nemá to podle mě být její (hlavní nebo nedejbože jediný) smysl (samoúčelné aliterace, ponurý únor / se vynořil u nor / do úmoru zmořeného ledna, krapet v duchu autorova básně se ztrácejí / v eufonických hříčkách / když není co říct). A takové pé es: Přítomnou (možná nechtěnou) transfobii (ta žena z druhé strany světa jenom chce / ať o ní mluvíš v mužském rodě) asi netřeba dál komentovat.