Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli... Po čertech ďáblech hledat prameny, „jako by hluchý kladl prsty na flétnu“. Bárt se vyhýbá zhovadilé popisnosti, jíž by jeho underground dýchal kyselostí ostravského piva a kýchal bohémskou nakvašeností Brna. Důležitější je, co se neopakuje, střízlivost ve světě, kde poezie nasedá do vlaků, které neřídí grafikon dopravy, a kde se současná básnická generace „stala nezávislou na poezii“. Bártovy verše pro kluky a holky střeží tajemství prožitků, deníkových iniciací a pozorování, nenesou ale jmenovky na zvoncích, cosi suchého a nezamilovaného tam praská, když „z prostoru vybírá prostotu“.
abych byl uprimny guys, tuhle sbirku jsem si cetl jenom kvuli dopaminovemu hitu ktery jsem doufal ze dostanu az dam teto knizce jednu hvezdu, citim se dnes trochu dole nic mi nepomaha, a nepomohla mi ani tahle recenze, nezapomente ze vas vsechny nesnasim , shorte v pekle
EDIT: ahoj omlouvam se vsem, byl jsem se projet na kole a veskera moje negativita zmizela, miluju vas vsechny, preji vam poklidny zivot
Spodoba je o souzvuku, o podobnosti v nesourodosti. Značí porozumění, naslouchání, souhru, potažmo vyslyšení druhého, komunikování. Ve své prvotině Dominik Bárt demonstruje proměnlivost náhledu, minulost konfrontuje se současností a dokumentuje nevyřčené. Sdílí zkušenosti, postřehy a vrací se k obrazům z dětství, které připodobňuje těm ze současnosti. Spodoby pohledem nekonvenčním vypovídají o všedním nevšedním.
Spodoby Dominik Bárt: Spodoby. Větrné mlýny, Brno 2021, 72 s.
Spodoby zachycují prosté chvíle. V básni „až ta chvíle přijde“ je to nalézání místa na lavičce k usednutí „večerní vlahý vzduch vysedává na všech lavičkách ve městě / … // zatím jsem nenašel lavičku / na kterou bych si mohl / sednout“ (str. 6). Básník vypraví obrazy, sdílí dojmy a připodobňuje. Ze střípků všedního skládá mozaiku. Spodobení se odehrávají v neutuchajícím švitoření. Představme si naše počínání bez toho, abychom jej nalézali. Jsme provázeni parky, nádražími, hospodami, obydlími a ulicemi. Spodoby jsou putováním nevšedním. Obraz reálného je vykreslován barvitě a důvtipně tak, jak jej básník vnímá. Básně předávají mnohonásobné nazírání na skutečnost, a i když výklad může být mnohdy nejasný vypovídají také o svérázném vhledu. Číší z nich náhled na realitu. S vyjádřeným se snadno ztotožňuje, působí na dojmy a burcuje. Dominik Bárt ve verších odkazuje na ostravskou realitu, svou domovinu, kde se děj často odehrává. Děj hraje významnou roli, i když přes všudypřítomné lyrično by se mohl zdát upozaděn. Zážitku je přisuzován punc neskutečna. Dominik Bárt apeluje na pocity, hýří poznatky a v tom neustává. V jednotlivostech se básně prolínají, i když pojetí chvíle může nabývat různých povah. Jde o to, jak pohlížíme na realitu okolo. Básník připodobňuje k nevyřčenému jako například v básni pohled „když jsi odjížděla / jako sdělení na které se / nelze zeptat“ na straně 49 a podtrhuje kouzlo momentu. Dominik Bárt ilustruje, své obrazy zdobí prostotou a zakomponovává iluzorní: „se hvězdy nad Brnem / rozutekly / zpátky do tvých vlasů“ (str. 25). K vyprávění přistupuje úsporně, šetří slovem i metrem, jak je příkladné v jedno strofové básni „čas je jenom prostor a pohyb“ „proto vedle tebe ležím / skrčeně a nepohnutě“ (str. 44). Do zlatova laděné grafické zpracování edice Mlat, kde sbírka vychází již podruhé, je střídmě ozdobené a k přírodě šetrné, je z recyklovaného papíru. Užívané výrazové prostředky jako metafora „kroky jako morseova abeceda“, metonymie a aliterace „večerní vzduch vysedává“ jsou sbírce příznačné. Dominik Bárt jimi dokresluje vyprávění a vybavuje dojmy. Vládne spontaneitou. Básně jsou prostoupeny autentickými postřehy „jen zaujímáme postoje / abychom nemuseli stát“ a složeny s nebývalou pečlivostí. Významy se vrství nejen v básni brání mi přijít „k ní / k němu / k sobě“ na straně 63. Je zde prostor k interpretaci. Básně mají více úrovní. Důraz je kladen spíše na obsah sdělení nežli na formu. Ze sbírky flagrantně vystupuje svobodomyslnost. Básně jsou ve verši volném ne sylabotónickém a hexametru. Ojediněle se objevují rýmy. Není zde jednota časoprostoru, jako by se jednalo o výseče zažitého. Dominik Bárt vypovídá o Ostravské realitě. Jako by jí naslouchal. Podává obraz nevšední, ukazuje realitu, jak ji neznáme a vnáší idylično. Svébytná lyriko-epika má co říci a nadchne. Dominik Bárt užívá paradoxů. Se čtenářem udržuje dialog „vágnost interpretace“. Sbírka je určena širokému publiku zejména pro kluky a holky a dala by se označit za výpověď současné básnické generace. V kontrastu s tím, co bychom si mohli myslet v zakončení nastává obrácení situace. Návratem na začátek k „dnes“ již vyprázdněným lavičkám Dominik Bárt dojme a sbírku v kruhu uzavírá: „večerní vlahý vzduch prochází kolem / jako starý známý pokyvuje hlavou a odchází / město i lavičky jsou dnes prázdné / zapaluju si / místo něj“ (str. 70). Otázka zní: kam se bude vypravovat dál?
Líbilo se mi, že v anotaci je hned na začátku tohle dvouvětí: "Poezii zdobí kdeco. Málokdo v ní však hledá poctivost." Měl jsem za to, že s tím naprosto souzním (protože slovní hračičkovství předkládané jako poezie mě nebaví a v drtivé většině české poezie nacházím jen právě to slovní hračičkovství a nějaké lidství a tak tam hledám dost marně) a že jsem ready zamilovat se tu, což se ovšem nekonalo. Byly tam zajímavé momenty, ale pro mě nic zapamatovatelného, no a nakonec se nám to stejně těžce zvrtávalo v nějaké pro mě ne úplně zajímavé slovní hračičkovství, které poezii jistě zdobit může, ale nemá to podle mě být její (hlavní nebo nedejbože jediný) smysl (samoúčelné aliterace, ponurý únor / se vynořil u nor / do úmoru zmořeného ledna, krapet v duchu autorova básně se ztrácejí / v eufonických hříčkách / když není co říct). A takové pé es: Přítomnou (možná nechtěnou) transfobii (ta žena z druhé strany světa jenom chce / ať o ní mluvíš v mužském rodě) asi netřeba dál komentovat.