What do you think?
Rate this book
Neříkej autista, to se nehodí. Z denníku Zrzavé holky
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 2 of 2 reviews
November 29, 2022
Málokdy máte tu možnost, přečíst si knihu, kterou psal váš blízký kamarád. Knihu, ve které se objevujete vy nebo lidé, které znáte. Ale to není ten hlavní důvod, proč to miluju, až takový egoista nejsem :D
Že jsem autista jsem se dozvěděla, když mi bylo asi 21 let. Celkem podobně jako Natálie, která o tom tehdy začala psát blog zrzi.cz. Trvalo to asi dva roky, než jsem se dostala k oficiální diagnostice, která potvrdila to, co jsem ale asi celý život nějak věděla. Že jsem trochu jiná než mainstreamová většina. Že občas slyším barvy a vidím zvuky. Že mám někdy chuť tancovat na nákupu v Lidlu v uličce, kde se prodávají sýry. Že jsem občas tak strašně unavená, že brečím a dostávám se do neverbálního módu. Že ostatní lidi vidím spíš jako množiny nepochopitelných pocitů, které se zvláštně prolínají. Že když je pro mě něco důležité a baví mě to, tak tím strávím klidně dvacet hodin v kuse, v pyžamu, rozcuchaná a špinavá, zapomínající se najíst, napít, dojít si na záchod.
Když jsem si poprvé dělala test, jestli na mě sedí autistické příznaky a hledala jsem na googlu hesla jako: autistic female traits, netušila jsem, že díky tomu se mi změní celý svět. Protože konečně pochopím, že nejsem nějak špatná, kvůli tomu, že mám své specifické potřeby. To je lidské. Co je špatného na tom, když člověk začne mávat rukama, když je nadšený? Komu tím ubližuje? Na tyhle otázky jsem si po 20 letech potlačování začala odpovídat. Není na tom špatného vůbec nic.
Jednou mi můj psychiatr řekl, že procento autistických lidí je mnohem větší, než statistiky určují. (Ne každý má finance a dostupnost diagnostiky, někdo to prostě neřeší a před 20, 30, 40 lety to neřešili v Česku ani doktoři.) A že kdyby se postavilo na Václavské náměstí pod koně tisíc lidí, tak zaručeně každý třetí nebo čtvrtý bude mít chuť se točit, klepat rukama nebo si žmoulat vlasy. Není to až tak nenormální, jak se mi třeba rodiče snažili v dětství vnutit. Hezky to shrnuje pojem neurodiverzita. Každý máme trochu jiný mozek, neznamená to, že jsme nemocní nebo o něco horší.
Když jsem před těmi sedmi lety začala hledat články o autismu, narazila jsem i na Natálky blog. Kdo by tušil, že se skamarádíme a prožijeme spolu jedny z nejšílenějších momentů, jako když jsme vařily pro padesát lidí a spálily rýži (to si můžete přečíst i v knize :D) nebo když jsme v pracovní době šly běhat na trenažery v Decathlonu a dívat se na plesové šaty do Prioru nebo když jsme jely asi 8 hodin do Českých Budějovic, abychom si daly v hladovém okně Velký voči.
Jestli je pro mě něco v životě takovým pilířem, o který se můžu vždycky opřít, když už nemůžu dál, je to absurdní humor. A to je něco, co máme s Naty společné a provází vás celou knihou.
Doporučuju. Všem. (Kdo další z toho zjistíte v dospělosti, že ten důvod, proč jste trochu jiní, má název autismus?)
Že jsem autista jsem se dozvěděla, když mi bylo asi 21 let. Celkem podobně jako Natálie, která o tom tehdy začala psát blog zrzi.cz. Trvalo to asi dva roky, než jsem se dostala k oficiální diagnostice, která potvrdila to, co jsem ale asi celý život nějak věděla. Že jsem trochu jiná než mainstreamová většina. Že občas slyším barvy a vidím zvuky. Že mám někdy chuť tancovat na nákupu v Lidlu v uličce, kde se prodávají sýry. Že jsem občas tak strašně unavená, že brečím a dostávám se do neverbálního módu. Že ostatní lidi vidím spíš jako množiny nepochopitelných pocitů, které se zvláštně prolínají. Že když je pro mě něco důležité a baví mě to, tak tím strávím klidně dvacet hodin v kuse, v pyžamu, rozcuchaná a špinavá, zapomínající se najíst, napít, dojít si na záchod.
Když jsem si poprvé dělala test, jestli na mě sedí autistické příznaky a hledala jsem na googlu hesla jako: autistic female traits, netušila jsem, že díky tomu se mi změní celý svět. Protože konečně pochopím, že nejsem nějak špatná, kvůli tomu, že mám své specifické potřeby. To je lidské. Co je špatného na tom, když člověk začne mávat rukama, když je nadšený? Komu tím ubližuje? Na tyhle otázky jsem si po 20 letech potlačování začala odpovídat. Není na tom špatného vůbec nic.
Jednou mi můj psychiatr řekl, že procento autistických lidí je mnohem větší, než statistiky určují. (Ne každý má finance a dostupnost diagnostiky, někdo to prostě neřeší a před 20, 30, 40 lety to neřešili v Česku ani doktoři.) A že kdyby se postavilo na Václavské náměstí pod koně tisíc lidí, tak zaručeně každý třetí nebo čtvrtý bude mít chuť se točit, klepat rukama nebo si žmoulat vlasy. Není to až tak nenormální, jak se mi třeba rodiče snažili v dětství vnutit. Hezky to shrnuje pojem neurodiverzita. Každý máme trochu jiný mozek, neznamená to, že jsme nemocní nebo o něco horší.
Když jsem před těmi sedmi lety začala hledat články o autismu, narazila jsem i na Natálky blog. Kdo by tušil, že se skamarádíme a prožijeme spolu jedny z nejšílenějších momentů, jako když jsme vařily pro padesát lidí a spálily rýži (to si můžete přečíst i v knize :D) nebo když jsme v pracovní době šly běhat na trenažery v Decathlonu a dívat se na plesové šaty do Prioru nebo když jsme jely asi 8 hodin do Českých Budějovic, abychom si daly v hladovém okně Velký voči.
Jestli je pro mě něco v životě takovým pilířem, o který se můžu vždycky opřít, když už nemůžu dál, je to absurdní humor. A to je něco, co máme s Naty společné a provází vás celou knihou.
Doporučuju. Všem. (Kdo další z toho zjistíte v dospělosti, že ten důvod, proč jste trochu jiní, má název autismus?)
September 5, 2023
Dokonalá knizka kterou by si určitě měli přečíst všichni s někým známým na spektru.
Displaying 1 - 2 of 2 reviews