Dům o tisíci patrech

by Jan Weiss

Dům o tisíci patrech je zřejmě nejslavnějším literárním počinem Jana Weisse a zároveň jedním ze základních děl české fantastiky. Hlavní protagonista Petr Brok v něm upadá do strašlivého snu, v němž se stává detektivem v tzv. Mullerdómu, gigantickém mrakodrapu představujícím svět sám o sobě. Jeho úkolem je zachránit princeznu Tamaru, kterou unesl Ohisver Muller, neomezený a krutý vládce této fantastické stavby a jejích obyvatel. Během svého pátrání, v němž mu pomáhá i fakt, že je neviditelný, Brok postupně zjišťuje, že za nejmodernějšími vynálezy a výdobytky techniky, které se v Mullerdómu nacházejí, se ve skutečnosti skrývá absence lásky, svobodné vůle a štěstí. Proto nakonec dospěje k rozhodnutí, že kromě záchrany unesené princezny Tamary je nezbytné vypořádat se i se samotným Mullerem, a to pokud možno navždy…

Weissův román představuje dobovou alegorii na kapitalismus, ale zároveň jej můžeme směle zařadit mezi dystopie. Autor v něm silně kritizuje totalitní tendence a militantismus a podobně jako jeho současník a autor slavného Konce civilizace Aldous Huxley využívá technologie coby nejúčinnějšího prostředku vlády nad lidmi.

Genres: Czech Literature, Science Fiction, Fiction, Dystopia, Classics, Fantasy, Science Fiction Fantasy

264 pages, Hardcover

First published January 1, 1929

Reviews

[S̶e̶a̶n̶]

A detective sets off to rescue the princess from the evil clutches of a Big Brother type figure who rules over a thousand-floor 'house' navigated via stairways and lifts. It may sound like the early 80s Atari video game you always hoped to play, but is in fact a 1929 dystopian science fiction novel by Czech writer Jan Weiss. Twenty years before Orwell skewered totalitarianism in 1984, Weiss did the same with capitalism using many similar techniques. A worker revolution is raging in the lower floors even as oblivious brokers crowd the stock market above, manipulated as it is by the all-knowing Muller. Into this chaos steps Petr Brok, the aforementioned detective, suffering from a nagging identity crisis but increasingly determined to fulfill his mission as it slowly materializes out of the fog clouding his brain. Weiss adds layers to the narrative as it progresses, melding splintered moments of Brok's alternate consciousness with his dreamlike experiences in Mullerdom. The world-building here is fantastic, transcending the limitations that could easily have been imposed by a lesser writer's imagination in 1929. The book feels like it exists oddly outside of time, despite its level of detail. The one notable exception is Princess Tamara's character and her dynamic with Brok, which can read as stereotypical at times, yet ultimately even she has a heroic role to play in helping Brok fulfill his mission. Overall, though, the book holds up very well as an early example of both dystopian and general science fiction, and is actually a much more impressive work than a lot of what is churned out in those genres today. (4.5)

[Ochwey]

Už před 10 lety mě něčím zaujal jako maturitní četba, takže když jsem Dům o tisíci patrech našla mezi knihami do vlaku, měla jsem jasno. Zase mě pohltil, je to dokonalé psycho a nechápu, že bylo napsán 1929. Sice upřímně nemám moc ráda knížky se strhujícím dějem, ze kterého se nakonec vyklube sen, ale Weissovi odpouštím. Zatím nejlepší úlovek z nádraží!

[Bara]

Je tu od všeho kousek. Surrealismus, dystopie a další žánry. Zajímavá práce s typografií. Reklamní poutače jsou tištěny jiným písmem, než zbytek textu. (Hrátky s fontem mě baví všude. Ať je to tady či u Zeměplochy.)

Zase jeden z těch nečekaných pokladů povinné četby.

[Maryna]

Что-то определенно не так с чехами. Сначала Кафка, теперь Вайсс, что же будет дальше?
"Дом в тысячу этажей"
Это, ребята, просто чистый восторг. Очень тяжело рассуждать о книге, тут шаг влево-шаг вправо, и все. Спойлер. И книгу можно не читать. А читать ее нужно! Это не просто любопытный образец бумаги, исписанный буквами сиречь книга, а уникальное произведение. Сравнить не с чем, нужно-нужно-нужно читать.
Совершенно не соглашусь с советчиком книги на Флешмобе и с большинством советских критиков, хотя и так почти всегда с ними не согласна. Это не антиутопия, это сатира. В особенности учитывая финал книги. Это чистейший образец сатиры на капитализм - тысячеэтажный Муллер-Дом, построенный Великим Муллером, который населил этажи всяко разным сбродом - тут и целые этажи Гедонии, прекрасной страны-рая, обещающей чУдные удовольствия и счастье всем, у кого есть деньги или кого отметил Великий Муллер, и целые этажи Вест-Вестер, районов продажных убийц и мошенников, ищущих способы подзаработать, и целые этажи фабрик, что восстали против Муллера, и этажи бирж, этажи, этажи,этажи.... Но всюду Глаз Муллера, Уши Муллера, Голос Муллера. И все же до антиутопии тут далеко, маловато для этого жанра мелкого ББ в лице Муллера. Зато сатиры хоть отбавляй, прям иногда скатывающейся до гротеска и откровенной опереточности. Финал потрясает, предвидеть его невозможно. Тем интересней!

[L'encre de la magie]

Avis Lecture 🧐📖 "La Maison aux Mille Étages", Jan Weiss 🏡

Merci @hachetteheroes pour l'envoi de ce SP, une reedition d'un texte paru en 1929 et 1969 en France 🤩

Le moins que l'on puisse dire sur ce roman, c'est qu'il est particulier, déstabilisant, et extrêmement et affreusement visionnaire 😭 C'est un véritable récit d'anticipation !

Dans ce livre, nous suivons Petr Brok qui se réveille amnésique dans une tour de mille étages, sans fenêtre et sans porte. L'homme n'a donc aucun souvenir de sa vie passée, mais découvre sur lui un carnet de détective, rempli de notes.
Esclavage, contrôle et société de surveillance, capitalisme et radicalisme sont les thématiques principales de cette dystopie où Jan Weiss prédit l'horreur des chambres à gaz.

J'ai un sentiment assez mitigé sur cette lecture. Autant l'histoire de Petr ne m'a pas forcément plu, mais j'ai adoré les concepts abordés par Weiss ! C'est un roman étrange, hallucinatoire et cauchemardesque. Précurseur comme je le disais, La Maison aux Mille Étages pose les fondations d'autres récits de science fiction.
Hachette nous ressort vraiment des romans très intéressants dans leur collection "Le Rayon Imaginaire", j'en profite pour mentionner à nouveau "Analog/Virtuel", une dystopie superbement bien écrite par Lavanya Lakshminarayan et que j'ai adoooré 🇮🇳
Je pense que c'est réellement un livre à lire, surtout si on aime la science fiction, on lit ce roman pour le génie de son auteur et ce côté visionnaire.
C'est une curiosité livresque !

Et encore une cover signée @poli.and.co 🤩 qui offre à la collection Le Rayon Imaginaire, une identité très remarquable 😀🤩🤩🤩

[Martin Malík]

Zjavenie. Nevedel som do čoho idem a zrazu sa svety spojili. Weiss je rovnaká liga ako Belyj (a jeho Peterburg), Döblin so všetkými chúťkami expresionizmu,Peake a jeho Gormenghast,Kafka so všetkými labyrintmi a dverami za dverami,ktoré aj tak nikam nevedú,Stančíkom s jeho meststkými roztodivnosťami. Je tam všetko na 179 stranách. Gotický román,vojnový román,Nezvalova surealna týždňová Valéria,dokonca som si pri čítaní spomenul aj na Perecov Život. Kniha,ktorá je mojim prekvapením roka.

[Rézinka]

Jakože... hrozně napínavý a všechno, ale ten konec byl hrozně velký zklamání

[natalie]

tvá představivost stoupá a prohlubuje se s každým patrem.

[yo JP]

Horečnatý sen, roztažený do knihy. Teatrální, víc než surrealistický. A poněkud i sešlý, zastaralý text, působící dnes humorněji (Jak umučit růži), spíše jako béčko svojí doby (1929), protože to doopravdy má blíž k dobrodružným románům pro náctileté a steampunku, pohádkám (Čaroděj ze země Oz) - nepopírám dávku nápaditosti a kreativity. Ale to musí každý prostě cítit. 'Dům o tisíci patrech' se tak trochu prezentuje jako něco, čeho se vlastně jen okrajově dotýká, ale v jádru je mnohem mělčí. Třikrát jsem to odložil, než jsem to dočetl.

[Agata]

Dům o tisíci patrech je kniha, o které jsem neslyšela, dokud jsem ji nenalezla zastrčenou v jedné polici v antikvariátu. Po troše hledání na internetu mě překvapilo, že je kniha přirovnávána ke knize 1984, která ale vyšla téměř dvacet let po této. Narozdíl od 1984, Dům o tisíci patrech se zabývá kritikou kapitalismu velmi zajímavým způsobem. V době dvacátých let to muselo být poměrně žhavé téma, ale je škoda, že se Weissova kniha ztratila mezi dalšími futuristickými knihami tohoto období, jako je například R. U. R. V nějakých částech je kniha nudnější, v nějakých zajímavější, co člověka ale nutí číst jsou krátké kapitoly a zajímavý grafický styl. Kniha je také velmi krátká, takže je přečtená velmi rychle.

[~Calyre~]

D'accord. Je serai ce Pierre Brok, détective, jusqu'au moment où je me souviendrai... Je rechercherai la princesse. Étant sans passé, je trouverai peut-être l'avenir.

- Eh bien, Monsieur Muller, œil pour œil, piège pour piège ! Tu n'es pas venu au rendez-vous au n°99? Il a bien fallu que je vienne jusqu'à toi pour pouvoir enfin te parler.

[Ivan]

Местами книга слишком простая, а иногда кажется, что автор просто добавляет лишние слова, чтобы объем книги достиг какой-то минимально необходимой величины. В итоге все кажется сырым и недоработанным, как черновик. Сюжет весьма неплох, но стиль повествования портит всё впечатление.

[a pair of m. c. escher reading glasses]

knížku jsem dlouho sháněla. nakonec jsem ji našla v knihovním boxu na nádraží.
čekala jsem něco úplně jiného.

[Bbrown]

This work of fantasy is notable because of its creative setting, protagonist, and main villain. The plot doesn’t always make much sense, but it doesn’t have to, and it’s easy enough to just go with the flow as the story jumps around the thousand levels of Mullerdom. The question I struggle with is whether it is impressively prescient, or if it just threw so much at the wall that something was bound to stick.

Petr Brok, the hero of The House of a Thousand Floors, awakens suffering from amnesia in a windowless tower a thousand stories high—Mullerdom, named after its mysterious master Ohisver Muller. This tower of babel is simultaneously a factory extracting a rare element, a city with a large number of different districts, and the sole spaceport connecting Earth to the infinite riches of the universe. Or is it? Mullerdom is also a surveillance state, with everything observed and overheard by Muller, who the tower’s inhabitants think of as part king, part boogeyman, and part God. Muller’s ambition seems to be nothing less than world domination (along with the abduction of beautiful women the world over). The one advantage that Brok has over Muller is his invisibility—what threat are the eyes of a surveillance state if you can’t be seen? The story of The House of a Thousand Floors is essentially the battle between Brok and Muller, the invisible man versus the shadowy tyrant.

Brok’s journey takes him to various locations in Mullerdom, with his invisibility allowing him to overhear important details and to gradually get closer to discovering Muller’s location and identity. Oftentimes Brok seems to stumble upon just the information he needs by pure luck, or he is able to escape a situation that should have been hopeless, and while this would normally be an irritating reliance on coincidence it’s ultimately revealed (and obvious long before that reveal) that the events in Mullerdom are not happening in reality, but are instead a fantasy conjured up in the mind of a hospital patient who is not well. Thus, the disjointed and coincidence-reliant plot is largely forgivable. Less forgivable is the writing, which is normally serviceable, but on occasion dips below par, with dialogue being especially unrealistic and the text using excessive punctuation.

An interesting setting and main duo of characters are strong points in favor of The House of a Thousand Floors, but to me these strengths are almost entirely counterbalanced by unsatisfying writing and a story that is nothing special, even after its main weaknesses are explained away by its plot twist. There is another element worth analyzing, however, namely the degree to which The House of a Thousand Floors was predictive of the future. It’s not the first depiction of a totalitarian surveillance state, as it was preceded by Zamyatin’s We, which I believe to be a much stronger work. However, there is something prescient about the idea of a camera in every room, watched by an unknown figure far away staring at a screen. Likewise, there are little touches like the nutrient cubes that are closer to reality than you would expect from a book written in the 1920s. Overall, though, The House of a Thousand Floors is so packed with ideas, everything from religious worship to drugging the lower classes to worker revolutions to fake interstellar travel to chemical warfare to assassin guilds to personal invisibility, that I think it was bound to strike at least a chord or two that resonated into the future. I can entirely understand someone reading The House of a Thousand Floors and believing it to be a visionary work, but I personally see it as an example of an overload of ideas.

This is a quick read, entertaining because of its creativity, but it’s one of those books that I think you’ll enjoy more if you let it just wash over you and don’t consider it too critically. The battle of Brok and Muller is an engaging struggle that may actually stick with me, but most of the rest of the book certainly will not. 3/5.

[Hellmuth Martin]

A Masterpiece of Dream Logic.

Reading a book shouldn’t end the moment you flip the final page. Too often, readers and critics close a novel and move on without sitting with the material. True appreciation requires reflection—especially Jan Weiss’s The House of a Thousand Floors.

Many dismiss the novel's climax, arguing that the "it was all a dream" revelation is a tired cliché that ruins the experience. However, this surface-level critique entirely misses the point. When you pause to reflect, the ending doesn't ruin the book. It recontextualizes it into a masterpiece of surrealist fiction.

The genius of Weiss's work lies in how the writing itself mimics the subconscious. Throughout the story, readers navigate dense, difficult descriptions that frequently abandon traditional narrative structure to dive into pure lyricism.
The prose becomes disorienting and highly poetic, shifting away from standard reality. Why? Because the entire text is a literal dream. The surreal, shifting tone is not a flaw!

This dream framework also perfectly explains what might otherwise be viewed as narrative mistakes. In a standard science fiction novel, protagonist Peter Brok's journey would feel incredibly contrived. One has to ask:
—How does he succeed at everything he attempts?
—Why is he always in the exact right place at the exact right time?
—How does he effortlessly skip his way through the conflict?
In a physical world, these conveniences are glaring plot holes. But as the manifestation of a dream, this structure is flawlessly accurate. In dreams, we frequently teleport/phase between locations, intuitively know things without learning them, and experience nonsensical progression. Brok’s seemingly impossible luck is a brilliant mechanical representation of dream logic.

Ultimately, The House of a Thousand Floors is a fever dream—specifically, the typhus-induced hallucinations of a soldier. When viewed through this lens rather than as a traditional sci-fi narrative, the entire structure clicks into place. Every difficult explanation, bizarre setting, and impossible coincidence makes profound sense.

Despite its age, Weiss’s novel remains a breathtaking piece of literature. It is extraordinary because it delivers exactly what it promises—not at the beginning, but in its final, revelatory moments.
It is a novel that demands you finish it, close it, and then rethink everything you just read.

[eirignis]

que ça soit au cinéma, au théâtre ou au musée : j’adore les trucs bizarres. et pour le coup bizarre ça l’était donc de ce côté là j’étais servie. après peut-être que tout va très vite et vraiment dans tous les sens donc pour certaines scènes très visuelles tu n’as pas forcément le temps de te les imaginer ce qui est dommage, j’ai pas vraiment apprécié le livre dans sa narration, trop d’informations font que tu n’as pas le temps de t’attacher vraiment aux personnes ou à l’histoire mais ce n’est pas ce qu’il faut venir chercher dans ce livre. je crois que l’auteur a juste dit lets go utiliser le bizarre pour critiquer les dictatures et le capitalisme, notamment dans son exploitation des corps et pour ça je dis bravo

[Boban Lagron]

Naprosto epický příběh, Petře Broku.
Kniha napsaná v roce 1958 může směle konkurovat kdejaký Marvelovce. Každá scéna běží před očima jako film, nic zbytečně neokecává a příběh plyne jako voda.
Poslední tři strany trochu slabší, ale hvězdu neubírám s přihlédnutím ke stáří příběhu - v době, kdy byla kniha aktuální (a sci-fi, natož české sci-fi) v plenách, musela být naprostej banger.

Přečteno skoro na posezení

[misa]

3.5

[Lo]

sympa ce remake de mario mais jsuis pas assez hyped dsl

[Théo]

2,5. Mouais…ça commençait pourtant bien, on suit un gars paumé dans une maison à mille étages et à l’architecture étonnante, qui tente de retrouver la mémoire (et son chemin, au passage).

Ç’aurait pu être un bon roman dystopique si seulement il y avait eu plus de développements…je n’ai pas eu le temps de m’attacher aux personnages et à l’univers, et je pense que la longueur du texte y est pour quelque chose.

Après ce qui m’a plus fait lever les yeux au ciel, c’est l’intrigue amoureuse beaucoup trop vite balayée (et un peu ridicule), ou bien encore les petites incohérences qui traînent. Et la fin…je ne spoile rien, mais imaginez-vous un soufflé.

Ça avait le potentiel d’un bon roman dystopique, mais on est plus sur un conte des temps modernes un peu trop court, qui ne me marquera pas. Déso Jan.

Même si je n’ai pas adoré, merci aux éditions Hachette Heroes pour l’envoi de ce service presse !

[Odisseas Panagopoulos]

Ο Jan Weiss ρίχνει τη μάσκα της δομής της κοινωνίας που ζούμε, η οποία στο βιβλίο του παρουσιάζεται ως ένα τερατωδώς δομημένο κτίσμα χιλίων ορόφων. Στους εκατό τελευταίους ορόφους ζει ο παντοδύναμος παντογνωστης- ηγέτης - θεός - αρχηγός, οποία λέξη και να βάλεις μέσα είσαι, μαζί με τους αναρίθμητους θησαυρούς που έχει μαζέψει λεηλατώντας, ξεγελώντας και σκοτώνοντας οποιονδήποτε.Μας δείχνει το αληθινό πρόσωπο των διοικούντων και των υποτακτικών τους οι οποίοι κάνουν τα πάντα για να διατηρήσουν στην εξουσία το εκάστοτε αφεντικό τους και οι οποίοι αλλάζουν αμέσως αφέντη μόλις παρουσιαστεί κάποιος ισχυρότερος από τον προηγούμενο. Τα πάντα είναι εμπορευματοποιημένα, οι άνθρωποι θεωρούνται από το σύστημα απλά εργαλεία του με σκοπό την διατήρηση και την επέκτασή του. Μοναδική ελπίδα για την ανατροπή του είναι ένας απλός άνθρωπος ο οποίος δεν έχει μνήμη, δεν έχει ιδιότητα αλλά έχει ένα τρομερό προσόν. Είναι αόρατος. Έτσι ξεκινάει δειλά δειλά την περιήγησή του σε αυτόν τον χιλιόροφο δαίδαλο, πέφτει σε παγίδες,συναντά μια ομάδα επαναστατών για τους οποίους αποτελεί έμπνευση και κίνητρο για επανάσταση, ανακαλύπτει την αλήθεια σταδιακά και στο τέλος εκπληρώνει τον σκοπό του. Επαναστατεί ενάντια στο σύστημα, το αποκαθηλώνει και ξεσκεπάζει τους σάπιους διοικούντες του. Μια αφυπνιστική και ακριβής αλληγορία της κοινωνίας μας, με έντονα τα στοιχεία της επιστημονικής φαντασίας και του σουρεαλισμού. Ένα "Μάτριξ" του 1929,ένα βιβλίο αφύπνισης και συνειδητοποίσης της αλήθειας.

[Katka Kirkosová]

Fantaskní příběh, postavený na prostupování snů a reality - znejasňují se navzájem, vytvářejí nové zvláštní syntézy, splývají v „nový život nadreálný“ (slovy kritika Karla Sezimy). Proto také dvě základní roviny vyprávění - skutečnost: blouznící voják ležící s tyfovou horečkou v zajateckém táboře, sen: bloudění v domě o tisíci patrech. Rovina snová není v komparaci s realitou nijak znevažována, zlehčována; v závěrečné poznámce autor lituje, že mnozí literární kritici nepochopili jeho záměr „řešit pří-běh tak, aby skutečnost byla snem a sen skutečností“.[return]Vlastní děj se z podstatné části odehrává právě v oné závratné budově, v domě o tisíci patrech. Fantazie a imaginace v rozvíjení popisů prostoru jsou - jak nenávidím to slovo - strhující; text má obrovskou sílu halucinační :). K tomu myslím pomáhá i kombinace prvků z různých žánrů - pohádka, detektivka, sci-fi, válečný román etc.. A snad i „myšlenkových rámců“ - expresionismus, socialismus etc. - navzdory tomu ale knížka není „ideologická“, manipulující čtenáře ve prospěch nějakého přesvědčení; základním a vůdčím principem je zmiňovaná hra se snem a realitou (ve smyslu „hry doopravdy“).[return]Weiss závěrem píše: „Existuje vzájemná úmluva mezi autorem a čtenářem: Uvěř mi, na nic se neptej a poletíme!“ Tedy uvěřte, je to pravděpodobně nejlepší způsob, jak Dům o tisíci patrech číst :).

[Miroslav Juráň]

Moje vydání z roku 1964 je perfektní v tom, že na straně 183 začíná doslov Jiřího Hájka, který mi vysvětlil, co jsem právě dočetl. Díky tomu vám můžu říct - fakt zajímavá knížka :-)
Bez toho bych byl ale trochu ztracený. Spolu s neviditelným detektivem Petrem Brokem jsem se ocitl v ukázkové dystopii, kde je vše, co v takové pěkné dystopii má být. Krutý vševědoucí neomezený vládce, servilní elita, zotročovaný lid, hrdinná vzpoura. V krátkých kapitolách, které jakoby autor freneticky házel jednu na druhou, jsem navštívil všechna důležitá místa tohoto světa. Na některá nezapomenu nikdy, zejména když vím, že Dům o tisíci patrech vyšel už v roce 1929...
Někdy v knize věci nejsou logické, některé dějové posuny jsou zvláštní. Ale opět - doslov pomůže.
Výborná je typografie. Reklamní poutače, inzeráty, knihovna - všechno v knize vidíte jako v reálném světě. Navíc, když je toho hodně najednou (což často je), můžete to přeskočit.
Původně jsem chtěl dát tři hvězdy, ale nakonec dávám čtyři. Ta jedna je, jak jinak, za doslov...

[Simona]

Nepáčilo sa mi to. Vôbec som nevedela pochopiť správanie hlavného hrdinu, ani jeho protivníkov. Neviditeľný Peter Brok nevie zostať ticho, keď nechce byť prezradený, vkráča do jasných pascií, pozerá sa na ľudí, ktorých idú zabiť, ale on sa rozhodne zachrániť krásnu princeznú, ktorej zrejme podobné nebezpečenstvo nehrozí. Jeho nepriateľ všemocný Muller, nevie mať 24/7 strážcov pred dverami, aby ich nikto neviditeľný nevedel otvoriť(alebo možno kľúče a zámok), aj keď vie o neviditeľnom detektívovi v jeho dome.
Na druhú stranu sa mi páčili sociálne symboly, surealistické prostredie a scény, i celkový netradičný dojem, čo som mala z knihy.

[Katka]

Překvapivě originální styl psaní. Děj a počiny hlavního hrdiny se odvíjejí při objevování hrůzné reality tisícipatrového mullerdómu a v něm provozovaném nelidském uspořádání. Trošku mi chybělo expresivnější popis, který by mi pomohl se více vcítit do hlavního hrdiny nebo do tohoto fiktivního světa. Příběh se odvíjí rychlým velmi tempem. Autora jsem objevila teprve teď a je pro mne velkým, příjemným překvapením.

[Pavel]

Podle autora to má být alegorie na kapitalismus - podle mě je to na alegorii příliš přímočaré. Nápad, na kterém je to postavené, je výborný, ale nevyužitý. Co se mi naopak libílo je styl vyprávění - ten surrealistický sled obrazů. Byl by z toho skvělý komix, kdyby se to chytil někdo schopný.

[Jakub Adamek]

Dům o tisíci patrech je velmi čtivě napsaným sci-fi příběhem, který musel ve své době působit velmi originálně (první vydání je z roku 1929). Na druhou stranu je příběh psán i poměrně propagandistickým stylem, který z této knihy dělá tak trochu levicovou agitku.

[Luigi Peninsula]

Výborný sci-fi příběh až s prvky magického realismu. Obdivuji, s jakou velkou představivostí dokázal autor popsat prostředí Mullerdómu. Naopak popisy všech mimozemských prostředí a bytostí byly velmi zábavné. Pro mě výborné sci-fi s varovným signálem, který platí nadčasově.

[Eliška Skácelíková]

Výborná knížka.. kam se na ni hrabou američtí autoři s roboty a koncem světa.

[Vlastimil]

Duel neviditelného Petra Broka s všemocným Ohisverem Mullerem na stovkách pater Mullertonu. Solium, plyn Sio a stařeček Schwarz. Překvapivě dobré.