Plečnik v stripu zgodbo o svojem življenju pripoveduje sam ter pred bralca postavlja svoj pogled na to, kdo je bil in kaj vse je ustvaril. Čas in okolje, v katerem je živel in delal, mu je uspelo preseči s pogumnimi odločitvami in predanostjo lastnim etičnim in umetniškim načelom. Plečnik se nam tako v tem delu razkrije kot polnokrven stripovski junak mnogoplastnih osebnostnih dimenzij, »kot slehernik, kot dokaz ali obet, da je mogoče iz sivega povprečja doseči barvite višave«.
Vcera som ju zlupla na jedno posedenie, bolo to velmi zaujimave a som prekvapena, kolko toho tento architekt za svoj zivot stihol navrhnut, zrealizovat, nakreslit.... a to dokonca v Prahe a Viedni, do ktorej aj kamenom dohodime :) Pravda, jeho jedina milenka bola architektura, takze sa nenechal rozptylovat rodinou a narocnymi vztahmi, ake v rodinach byvaju. Komiks bol velmi zaujimavy, tak ako bola zaujimava jeho rozporuplna osobnost :) Musel byt vyborny ucitel tento Joze Plecnik. Jeho diela su monumentalne a zaujimave, s presahom do minulosti, ktora zase az taka minula nie je :) Vyborny je aj doslov. Nenechala som sa od komiksu velmi rozptylovat, az potom dodatocne som si pozerala fotky stavieb, ktore navrhol. Da sa to samozrejme robit aj popri citani, ale potom to nezlupnete ako ja, ze jedno poobedie ;)
Umelecké dielo, ktoré formou komiksu zachytáva nie úplne jednoducho uchopiteľnú osobnosť, akou Josip Plečnik bez pochyby bol. Kniha je vyrozprávaná v prvej osobe. Plečnik hovorí o sebe a svojich dielach, dáva nám z časti nahliadnuť aj do svojho osobného života. Umelec, architekt, pedagóg, vizionár. Človek s vlastnou predstavou, v dobe, ktorá už bola v architektúre pripravená na iné výzvy a iné ponímanie.
Veľmi pekný suvenír z Ľubľany, po ktorom by som určite nesiahla nebyť odporúčaní. Rovnako by som ale asi nesiahla ani po klasickej biografii. Netradične komiksové spracovanie ale dostupne a umelecky priblížilo život a prácu tohto zaujímavého človeka aj niekomu, kto sa inak o architektúru prakticky vôbec nezaujíma. Ostáva mi len otázka - bol Plečnik na spektre? 🤔
Veľmi pekne spravený komiks o architektovi Plečnikovi, ktorý pretvoril Ljubljanu, ale aj Viedeň a Pražský hrad. Pár komických prvkov bolo jemne vsadených do príbehu, opäť sa mi o dosť rozšírila mapa miest, kam sa chcem pozrieť. Kľudne aj znovu Ljubljanu, teraz už s novým pohľadom.
A dense read, with a very interesting subject. The comic succeeds in depicting Plečnik as a very human character and a very dedicated architect with an incredibly ample body of work that spans decades and many changes of regime and zeitgeist. The many works depicted, as well as the idea of how much his work transformed Ljubljana makes me want to visit the city and see some of them live, as well as learn about the way they were changed in the later years after his death. I hope to see more stories like these about people and architects from all over the world in the coming years, as we learn to look back into history more, relate to the ones who came before us and learn from them.
Minljiv si, le tvoja dela so tvoj spomin (c) Ти швидкоплинний, лише твої твори - це твоя пам'ять
Прочитала ще один комікс про ще одного іконічного словенця — Йоже Плечніка (Jože Plečnik). Архітектора, без якого Любляна не мала б свого нинішнього вигляду. Здається, що у місті на кожному кроці творіння, спроєктовані ним, або учнями під керівництвом майстра. Деякі з них - Потрійний міст, Народна та університетська бібліотека, цвинтар Жале - широко відомі. Інші, як, наприклад стадіон Бежіград (про нього трохи згодом) чи семінарія Бараго, скромно стоять збоку. Ніколи б не подумала, що вони теж належать майстру.
Плечнік народився 23 січня 1872 року в Любляні, прожив 84 роки й помер 7 січня 1957-го. Достатньо довго, щоб пережити дві війни, розпад Австро-Угорської імперії, створення Республіки Югославія та з пана Плечніка перетворитися на товариша Плечніка. Він ніколи не був одружений і не прагнув жіночого товариства. Усім і завжди наголошував, що його перша й єдина любов - архітектура.
Батько Андрей був столяром і з перемінним успіхом навчав сина ремесла. Після смерті батька родина вирішила, що Йоже ще надто малий, аби перебрати на себе майстерню. На цьому його меблярство закінчилося і почався великий шлях. Завдяки хисту до малювання, наполегливості та знайомству з Отто Вагнером, Плечнік таки вступає на кафедру архітектури у Відні. Успішно її закінчує і, навіть, отримує як винагороду за свою дипломну роботу поїздку до Італії. Не уявляю, з чим сьогодні це можна порівняти.
Хоча після землетрусу 1895 року Любляна потребувала відбудови, для Плечніка, на жаль, не знайшлося роботи вдома. Він був молодим і нікому не відомим архітектором. Максимум, що йому світило, проєктувати церковні огорожі. У Відні залишатися теж не хотілося. Тож наступним містом Плечніка стала Прага, куди його запросив приятель Ян Котера викладати. Але одним лише викладанням усе не обмежилося.
Паралельно розбудовував Любляну в міжвоєнний і повоєнний час, бо те, як виглядало місто, йому вкрай не подобалося. Плечнік вважав Любляну середземноморським містом, якому не пасувала неоготика.
У Любляні Плечнік купив будинок в Трново. Його сусідом був священник Фран Салешкі Фінжгар. Одного дня той попросив поставити нову огорожу між їхніми будинками, бо стара вже зовсім нікуди не годилася. На що Плечнік відповів, що між добрими сусідами огорожа не потрібна. — Ти ж архітектор, зроби паркан :))
Щодо Бежіградського стадіону, то я довгий час не розуміла, чому автобусна зупинка називається «Стадіон» і чому посеред вулиці стоять колони. Виявилося, що ці речі між собою пов’язані, а сам стадіон закритий і закинутий ще з 2008 року. В силу різних причин, досі не ясно, що з ним робити. Адже є новий великий стадіон Стожиці, який повністю покриває спортивні потреби міста. Цікавий факт: у 1995 році на стадіоні Бежіград грала збірна України.
Окрім будівництва, Плечнік також активно займався реконструкцією. Облаштував давньоримську стіну й зробив у ній прохід, а в одному місці над аркою встановив піраміду. Реконструював Конгресну площу та парк Звезда. Вирубка старих каштанів тоді дуже збентежила містян. Зробив набережну Любляниці частиною громадського простору. Брав участь у перенесенні в Жале старого кладовища, яке знаходилося на місці нинішнього Виставкового та конгрес-центру.
Одним із останніх проєктів майстра стало перетворення колишнього монастиря Святого Хреста — Крижанке — на літній театр. Зараз там щороку проходять події літнього Люблянського фестивалю. Дуже гарне й атмосферне місце.
І хоча одна людина не може змінити образ цілого, хай навіть і невеликого міста, все ж є люди, без яких місто не стало б самим собою. Думаю, спадщина Плечніка — не тільки й не стільки в тому, які проєкти він виконав особисто, а в тому, скількох архітекторів навчив, виховав і надихнув.
Biografija v stripu o Plečniku postavi risoroman na višji nivo. Poglobljeni detajli iz arhitektovega življenja so pospremljeni z odličnimi ilustracijami. Izvedela sem veliko novega in res sem navdušena, ker risoroman dobiva pri nas vse bolj opazno vlogo. Odlično branje!
Krásne spracovaný komiks o architektovi, o ktorom som pred otvorením tejto knihy nič nevedela. Autori sa veľmi dobre popasovali s množstvom informácií na relatívne malej ploche, aj keď občas mi chýbalo, že niektoré linky viac nerozvili. K prečítaniu plnohodnotnej biografie by som sa pravdepodobne nikdy nedostala, no aj komiksová verzia je obohacujúca (hlavne pre laika). Teším sa na najbližšiu návštevu Slovinska.
Mogla bi se učit umetnostno pa sem prišla do Plečnika in se mi je zdelo da bom ta strip zdaj z vsem znanjem umetnostne razumela drugače.Na kratko; danes nisem veliko naredila sem pa prebrala 150 strani stripa, zdi se mi da bi lahko izdala doktorat o Plečniku in še bolj ga ljubim in občudujem. Njegova močna vera v ustvarjanje mogočnih del, ki stojijo ob bok času, kar malo težko razmišljati o tem ko pomislim na funkcionalistične betonske kocke po Ljubljani, ki bi jih sovražil kot ni maral že Le Courbusierja, ki ga je poslal marsikam. Obožujem tudi njegovo čudovito načelnost, definitivno mi bo kot neka zvezda svetil v mislih kot heroj, ki si mu želim približati s tem da tudi sama v umetnosti sledim svojim načelom in se ne podrejam smernicam, hkrati pa ostanem v stiku z moje identito in entiteto in ostanem skromna. Ti, ki živ si, mrtvim si dolžnik.
Musím říci, že se mi velmi líbilo, jak osobně je celý komiks pojatý. Obsahuje například úryvky ze skutečných dopisů, které pan Plečnik psal, ať už své rodině, či přátelům. Jože Plečnik je nepochybně ohromně zajímavá osobnost a já nechápu, jak je možné, že až do přečtení tohoto komiksu jsem o něm prakticky nic nevěděla.
Byl to ohromně skromný člověk. Za své výtvory často odmítal brát honorář, a tak, navzdory tomu, že ho všichni považovali za boháče, žil velmi střídmý život. Nerad chodil na slavnostní odhalení jeho prací, necítil se na takových akcích příjemně. Zároveň mě také fascinuje jeho citlivý přístup k samotným stavbám. Do spousty kostelů či jiných budou zapracoval symboly charakteristické pro danou lokalitu. Když už musel něco zbourat, obvykle se snažil ozdobné prvky z této budovy recyklovat a použít na budově nové. Na druhou stranu byl však také nebylo těžké ho rozzlobit. To pak dokázal dát jasně najevo, co je pod jeho úroveň, nebo co mu není po chuti.
Komiks sám o sobě je psaný velmi příjemným a srozumitelným jazykem, je přehledný, všechny zmiňované stavby si můžeme na obrázcích prohlédnout. Na konci je také velmi užitečný přehled všech staveb, které pan Plečnik navrhl, a také zajímavé doslovy obou autorů. Rozsah publikace není ani příliš zdlouhavý, ani povrchní, dostáváme přesné množství informací, které potřebujeme proto, abychom si dokázali vytvořit kompletní obrázek o jednom z nejvýznamnějších architektů Slovinska. Mohu ho tedy směle doporučit všem, které zajímá architektura či samotný pan Plečnik, ale určitě také všem, kteří třeba chtějí zjistit, co je tak skvělého na biografických komiksech.
Plečnik je nevšedním životopisem slovinského architekta. Jedná se o komiks, jenž vám umožní nahlédnout nejen do profesního, ale i do osobního života tohoto velikána, jehož dílo můžeme najít i v naší Praze. Celá kniha je zpracována velmi milým způsobem a musím říci, že bylo radostí texty číst a prohlížet si obrázky. Pro autory to jistě byla náročná práce, jež se ovšem vyplatila. Knihu bych doporučila všem milovníkům komiksů, ale i architektury. Nesmím pochopitelně zapomenout ani na žáky a studenty oboru grafický a průmyslový design či cestovní ruch. Těm by se titul mohl hodit jako studijní materiál pro dějiny výtvarné kultury.
Před otevřením knihy jsem nevěděl, kdo to ten Plečnik byl. Styl komiksu hezky jeho osobu a díla představil. Jediný problém může být, že to je poměrně útlá kniha na to, kolik toho Plečnik za život stihl. Místy jsou střihy příliš rychlé a celé to působí jako ukázka z rychlíku. Což je občas škoda, na druhou stranu bych asi tuto knihu v kilové verzi vynechal.
Jaké by to bylo spatřit město očima Jože Plečnika?
Obdivoval silné, majestátní, kamenné budovy, co přežijí samotnou věčnost. Povětšinou ctil odkaz předků a usiloval o ponechání, nebo alespoň začlenění, starých staveb do staveb nových. Tohle myšlení vyvstávalo z pevného morálního podloží, jehož základními kameny byla antická filosofie a křesťanská nauka. Věřil, že antické stavby byly krásné, účelné a věčné – ale duši lidským stavbám vdechnul až křesťanský Bůh.
Plečnikovy budovy jsou prorostlé symboly a duchovním významem. Do svatých míst kostelů a kaplí rád zasazoval nízká dveřní nadpraží, aby se člověk musel sklonit a vstupoval s pokorou. Národní knihovnu v Lublani opatřil těžkými mosaznými dveřmi s mohutnou, vysoko posazenou klikou – neboť cesta k moudrosti je obtížná, a na cestě k ní je nutné vynaložit úsilí.
(„A také tady, hned za vchodem, je tak temno.“ „Ano, jistě, to schodiště představuje vzestup z temnoty ke světlu, od nevědomosti k poznání.“)
Jakmile byl zaměstnáván jako univerzitní profesor (nejprve v Praze a pak v Lublani), nepřijímal honoráře za své architektonické návrhy. („[D]ostával jsem jeden plat a to je pro člověka dost.“) Tato morální integrita – téměř tvrdohlavost – se také projevovala ve formě pedanství, neměnnosti názorů a odmítání nového. Když jeho studenti přijeli uchvácení pařížským funkcionalismem (snad obdobně jako když mladý Plečnik byl uchvácen starověkou a renesanční architekturou na cestě Itálií), starý profesor zarytě odmítal novou formu a vztahoval se k věčnosti.
Celá řada Plečnikových uměleckých dětí byla zařazena na seznam kulturního světového dědictví. Lublaň je Plečnikovou přítomností protkaná. (Přála bych si ji spatřit.)
Komiks je nádherně zpracovaný. Byl to krásný čas se takhle s někým setkávat.
Compared to Cankar (comic written and drawn by the same duo) this book lists more facts about his work - at the same time it presents him as a human in his time. Impressive architectural drawings and Plečnik's expressions sharing his innermost feelings.