Výborná publikace o poslední fungující továrně Bati v Česku a o lidech, kteří v ní pracují.
Ačkoliv se v porovnání s baťovskými továrnami v Indii či Bangladéši jedná v zásadě o ztrátovou pobočku, centrála ve Švýcarsku se jí v dohledné době neplánuje zbavovat, protože umožňuje, aby se tu Baťovy boty inzerovaly jako produkt vyráběný v Česku (ačkoliv naprostá většina téhle obuvi je dovážená z Asie a Afriky). Stejný přístup volí i Vasky, které se prezentují jako firma se zlínskými kořeny, ačkoliv nikdy nevlastnili vlastní výrobnu a svoje boty si nechávají ušít u jiných výrobců – jako třeba právě u Bati v Dolním Němčí.
Továrna v Česku ale reálně nemůže konkurovat zemím, kde se dělnicím a dělníkům vyplácí dva dolary za den, z čehož vyplývá pravidelný výrobní skluz a permanentní tlak na výkon. Docela mě udivilo, s jakým smířením pak zaměstnanci akceptují NEPLACENÉ VÍKENDOVÉ SMĚNY, nonšalantně oznámené vzkazem na papíru vyslaným na výrobní pás: MILÁČCI, ZÍTRA MÁME PRACOVNÍ SOBOTU OD 5:25 - 11:25 hodin. DĚKUJI.
Tohle přejímání odpovědnosti dělnictva za nedostatečnou organizaci práce a absenci strukturní podpory od vedení firmy Nedbálková označuje za jednu z charakteristik současného dělnictví. Dělnictví pro ni také znamená zvyk na nepohodlí a hrdost na práci odvozenou od schopnosti jedince dlouhodobě dřít. Dále také nízké společenské i ekonomické ohodnocení, které se v době výzkumu (2018–2021?) u mnohých dělnic pohybovalo kolem 15200 Kč hrubého.
V rozhovorech se zaměstnanci pravidelně zaznívá lítost nad úpadkem společenské prestiže ševcovské profese, doprovázená pocitem odlišnosti od “vysokoškoláků”, se kterýma by si nikdy nesedli ke stolu, protože by si s nimi neměli co říct. (Přičemž Zemanovo vítězství v prezidentských volbách v roce 2018 tu někdo komentuje výrokem To jsem měl volit nějakého profesora?)
Nedbálková touhle knihou vykopává pojem dělnictví ze sklepa českého podvědomí a připomíná nutnost strukturního zabezpečení důstojných podmínek práce, včetně spravedlivého finančního ohodnocení.