Co cítíme, když se začne mluvit o sociální třídě? Rozčílení, rozpaky, stud? Máloco prozradí naši třídu tak, jako typ emoce, kterou pocítíme, když se třída objeví jako téma hovoru. Třída je vidět ve vzdělávání a zaměstnání, ale souvisí také s tím, co jíme, jakým vtipům se smějeme, jestli a kam chodíme do divadla, jestli si oblečení pořizujeme na stánku, nebo v centru města. Sociální třída souvisí s tím, jestli je naše práce dřina, a v čem přesně ta dřina spočívá. Třída má co do činění i s tím, jestli je naše práce za dřinu považována ostatními, a jak je podle toho ceněna. Na základě pozorování a rozhovorů v továrně Baťa vypovídá tato kniha o dělnících, továrně, vedení a nerovnostech mezi lidmi. Jejím cílem je vrátit pojmy, jako je třída a dělnictví zpátky do diskuse, laické i odborné.
Kto vyrába možno aj vaše topánky, ktoré si s lepším svedomím kúpite ako vyrobené v Česku? Toto je etnografia o nich, o pracujúcich v továrni na kraji Česka. Ťažko sa dostanete do pracovnej kože niekoho iného a táto kniha vám túto skúsenosť priblíži. + Nejde však len o text, táto kniha má konečne formu, ktorú si sociálne vedné texty zaslúžia (R.I.P. samostatný Slon). Problém mnohých dobrých textov z minulosti totiž nie je v jazyku ani štruktúre textu či nebodaj nezaujímavosti témy (pašovanie na hraniciach, migrácia, apod). Lenže až táto kniha sa ako objekt dobre číta, strčíte si ju do tašky, ťaháte na výlet. Už len aby knihy Kateřiny Nedbálkovej mohli mať dotlače alebo vyššie náklady než tie uvedené v tiráži...
Výborná publikace o poslední fungující továrně Bati v Česku a o lidech, kteří v ní pracují.
Ačkoliv se v porovnání s baťovskými továrnami v Indii či Bangladéši jedná v zásadě o ztrátovou pobočku, centrála ve Švýcarsku se jí v dohledné době neplánuje zbavovat, protože umožňuje, aby se tu Baťovy boty inzerovaly jako produkt vyráběný v Česku (ačkoliv naprostá většina téhle obuvi je dovážená z Asie a Afriky). Stejný přístup volí i Vasky, které se prezentují jako firma se zlínskými kořeny, ačkoliv nikdy nevlastnili vlastní výrobnu a svoje boty si nechávají ušít u jiných výrobců – jako třeba právě u Bati v Dolním Němčí.
Továrna v Česku ale reálně nemůže konkurovat zemím, kde se dělnicím a dělníkům vyplácí dva dolary za den, z čehož vyplývá pravidelný výrobní skluz a permanentní tlak na výkon. Docela mě udivilo, s jakým smířením pak zaměstnanci akceptují NEPLACENÉ VÍKENDOVÉ SMĚNY, nonšalantně oznámené vzkazem na papíru vyslaným na výrobní pás: MILÁČCI, ZÍTRA MÁME PRACOVNÍ SOBOTU OD 5:25 - 11:25 hodin. DĚKUJI.
Tohle přejímání odpovědnosti dělnictva za nedostatečnou organizaci práce a absenci strukturní podpory od vedení firmy Nedbálková označuje za jednu z charakteristik současného dělnictví. Dělnictví pro ni také znamená zvyk na nepohodlí a hrdost na práci odvozenou od schopnosti jedince dlouhodobě dřít. Dále také nízké společenské i ekonomické ohodnocení, které se v době výzkumu (2018–2021?) u mnohých dělnic pohybovalo kolem 15200 Kč hrubého.
V rozhovorech se zaměstnanci pravidelně zaznívá lítost nad úpadkem společenské prestiže ševcovské profese, doprovázená pocitem odlišnosti od “vysokoškoláků”, se kterýma by si nikdy nesedli ke stolu, protože by si s nimi neměli co říct. (Přičemž Zemanovo vítězství v prezidentských volbách v roce 2018 tu někdo komentuje výrokem To jsem měl volit nějakého profesora?)
Nedbálková touhle knihou vykopává pojem dělnictví ze sklepa českého podvědomí a připomíná nutnost strukturního zabezpečení důstojných podmínek práce, včetně spravedlivého finančního ohodnocení.
Pozoruhodná sonda mezi dělníky, tedy spíše dělnice, Baťovy obuvnické továrny na Zlínsku. Postřehy ředitelky a vedení vs pracovníci 3 provozů - aspekty finanční, gendrové, prestiže, časoprostoru, roli odborů, pojetí dřiny. Konflikt a nedorozumění tříd v 21.století vs rozdělená společnost. Bylo to krátké a intenzivní, prostě super. Život na míru v českých reáliích.