Jsem architekt se specializací na visuté a zavěšené mostové konstrukce, podílel jsem se jako inženýr-architekt na projektech největšího visutého a nejdelšího mostu světa. Žil jsem deset let v Norsku a Austrálii. Hraju v kapele na basu, jsem horolezec a procestoval jsem po konferencích celý svět. Ženy v mém okolí se do mě bezhlavě zamilovávaly. Miluju je. Svoje přátele z doby, než jsem odcestoval a než jsem se zase vrátil. Jsem jejich bůh. A vidím, jak jsou omezení, a proto hloupí, ale zároveň jsou krásní. Jenže ani jeden z nich nic z toho netuší. A netuší ani to, že to v nich vidím. Abych v nich tohle všechno uviděl, musel jsem to uvidět nejdřív sám v sobě. A podařilo se mi to v Bergenu, ve městě, kde je pořád šero a tma, kde půl roku v kuse prší, kde o víkendu nejsou otevřené žádné obchody a kde na sebe všichni mluví jenom norsky. Ve městě, kde jsou všude kolem hory, ale nelze po nich lézt. Ve městě, kde slova samota a opuštěnost dostávají zcela nový rozměr, protože přizpůsobit se místním lidem a jejich způsobu života je takřka nadlidský úkol…
První třetinu mě to dostalo, přišel mi skvěle popsaný ten pocit vydělenosti při delším pobytu v zahraničí. Že vás překvapují a třeba i štvou odlišné přírodní jevy, chování lidí, organizace prostoru. A že i po návratu domů taky najednou nejste úplně doma. Navíc ta atmosféra temného, upršeného, uzavřeného Bergenu! Pak se to trochu nečekaně zvrtlo, chvíli jsem si říkala dobrý, tohle je divný, ale pořád mě zajímá, co se z toho vyvrbí. Jenže poslední kus už to začalo být enormně monotónní, ale ne tak zábavně jako v Láska za časů globálních klimatických změn. A pak už jsem to vlastně jen chtěla mít za sebou.
Asi v půlce jsem měla velké nutkání jí odložit, protože mě nutila číst o věcech, o kterých číst nechci. Kniha je to svým způsobem totiž krutá. Něčím je i celkem problematická, ale to mě asi nepřekvapilo. Každopádně ve mně při čtení vzbuzovala nějaké emoce (i když to byly emoce, které určitě cítit nechci) a to zní činí dobrou knihu, originálně napsanou.