Filozofická próza průzračná jako horký středozemní den
Muž, který přišel o manželku, se vrací na místo, kde spolu trávili dovolenou. A kde také před lety ztratil iluze o vlastní bezúhonnosti. Řecko a jeho vůně, hotel a podivná netečnost hrdiny uvnitř. V jiném podnebí ho přepadají nové myšlenky a vlivem zdánlivých náhod, křivd a zrad se jeho život přetváří do zcela jiné podoby. Vypadá to, že domů už není návratu.
Jiří Maršálek napsal pro českou prózu netypický filozofický román, který se prostřednictvím milostného příběhu propadá k otázkám sebeuvědomění, k úvahám o podobě světa nebo k principům fungování mysli.
Jiří Maršálek (nar. 1991) se zabývá filozofickou a psychologickou prózou. Kromě literární činnosti se věnuje především hudbě a filmu. Jeho první kniha s názvem Večerní sláva Wiederhausera vyšla v roce 2019.
Na tuhle knihu jsem se moc těšil. Pamatuju si, jak mě před nějakým rokem nadchla autorova prvotina - byl to takový surový diamant, na který jsem tehdy narazil úplnou náhodou a o kterém si dodneška myslím, že by si zasloužil větší uznání, než se mu dostalo. Byl tu zjevný literární talent, sečtělost, myšlenková hloubka a intertextualita, kterou jsem si vyloženě užíval. Navíc se mnou v mnohém notně rezonoval, a to se současným dílům daří jen zřídka (těm českým téměř vůbec). Byl jsem proto víc než zvědavý, jak se autorova tvorba vyvine dál - tentokrát navíc pod taktovkou většího nakladatelství, což by se mělo odrazit jednak na vzhledu samotné knihy, a jednak na důkladnějších redaktorských úpravách. A obojí je tu znát. Kniha je krásná na pohled, příjemná na dotek a navíc krásně voní (ta předchozí se jí v tomhle směru nemůže rovnat, byť měla povedené ilustrace). Kdyby šlo o ženskou, byl by to věru slibný začátek, ale v obou případech nám jde především o to, co je uvnitř, že...
Žánrově je Lenost celkem podobná Wiederhauserovi, ale vypravěč je tu diametrálně odlišný, což má nemalý vliv na celkový dojem. Notně patetického Tomáše s klímovským slohem (nic proti, mně osobně to vyhovovalo) tu nahrazuje nesrovnatelně apatičtější bezejmenný vypravěč, který mi okamžitě evokoval Camusova Cizince, a tenhle dojem se mnou zůstal od začátku do konce. Nejen vypravěč, ale i ostatní postavy, prostředí, události, styl vyprávění, celková výstavba děje... Na všechny paralely mezi Leností a Cizincem by se nejspíš dala napsat celá diplomka. Je to špatně? Podle mě ne. Osobně se řadím spíš k literárním konzervativcům, kterým všechny ty (povětšinou dost chabé) pokusy vymýšlet ještě v dnešní době nové formy spíš iritují. Upevnění v něčem ověřeném tedy obecně spíš vítám. Samozřejmě i na poli epigonství bychom našli spoustu literárního odpadu, ale to se Maršálkova díla naštěstí netýká. Text je přes svou myšlenkovou hloubku nesmírně čtivý (čtenář, co bojoval s archaickým slohem Wiederhausera, to jistě okamžitě postřehne a ocení), dialogy tentokrát působí mnohem přirozeněji a převládající temné filozofično občas prosvětlí nějaká ta úsměvná pasáž (Polákova ezo manželka mě upřímně rozesmála). Formální stránce textu lze vůbec máloco vytknout. Kniha působí profesionálně, svým způsobem světově (a přitom nikoli pozérsky) a čtenář, který je zvyklý doceňovat lingvistické krásy textu, tu bude v sedmém nebi. Asi ale nutno podotknout, že stejně jako Wiederhauser je i Lenost kniha pro poměrně specifické publikum. Není to kniha na pláž. Není to kniha, u které si odpočinete. Není to kniha, kde bůhvíjak záleží na ději. A už vůbec to není kniha, po jejímž přečtení si budete připadat šťastnější. Spíš bych ji doporučil hloubavým melancholikům se zálibou v klasicích. Osamělým podivínům, co rádi sami cestují do exotických destinací. Lidem kontemplativním, spíš než činným. Lidem, co čtou, protože hledají cosi neurčitého - cosi, v co už možná ani sami dávno nevěří.