Je vůbec možné najít dokonalost, když všechno kolem je relativní?
Když se před vámi objeví kavárna Přístav, už není třeba se trápit. Jednoduše si sednete, necháte si přinášet jeden šálek za druhým a postupně se proměňujete ve figurínu. Vaše věčnost právě začíná! Tělesnou dokonalost a nekonečný poklid mořského šumu získáte pod jedinou podmínkou: už nikdy nepromluvíte. Nabídka, která se neodmítá. Nebo snad ano?
Odpověď není ani zdaleka tak jednoznačná, alespoň z pohledu Gabriela, jednoho z návštěvníků kavárny. Oproti všem očekáváním se jednoho dne vytratí a zanechá za sebou pouze nápovědu v podobě pěti pohlednic. Ze světa věčného klidu se ho vydává hledat jeho bývalá přítelkyně. Jenže v pražských ulicích se figuríny mění k nepoznání. Morálně dokonalý svět Přístavu je ten tam a návrat na věčnost se jen tak nekoná. Filozofický román Karolíny Fílové klade otázky po hledání aristotelovského středu coby ctnosti a prozkoumává možnosti dosažení morální dokonalosti ve světě, kde je všechno jen relativní.
Moc pěkné. Bezelstný příběh umístěný mezi stěny Přístavu – prostoru, kde postavy unikají od přízemnosti reality. Popíjejí mattéčko (to si trochu vymýšlím, nevim co pijou, ale já bych si ho tam dala) s příchutí minulosti a lenoší v křesílkách. Chvílemi jsem měla chuť figurínami zacloumat a rozbít tolik hmatatelné dusno. Stylisticky s naprostou grácií. Určitě mi uniklo spoustu filozofického přesahu, ale po dočtení chci vědět víc, od výběru jmen postav po prvotní nápad.
Umím si představit, že tuhle knížku hrozně snadno nepotkáte v ten pravý čas. Pro mě přišla opravdu jako na zavolanou.
Neotřelý, výborně zpracovaný příběh vystavěný na filozofické anekdotě o Théseově lodi. Vztah dvou lidí, pojatý naprosto odzbrojujícím způsobem. Hromada témat, vrstev, myšlenek, pocitů, které jsem si během čtení a ještě dlouho po něm potřebovala zpracovat.
Debut mladé autorky, který stojí za to. Není to tak, že by mě četba této knihy úplně nadchla, ale rozhodně si pohlídám cokoliv, co Karolína Fílová napíše v budoucnosti. Uvnitř Přístavu se hledá dokonalost. A možná jde o hledání dokonalosti, ale možná jde jen o samotné hledání. Na úsporném prostoru a skrze poměrně přímočarý příběh se řeší palčivé otázky lidské existence. Na můj vkus to však bylo na většině míst až příliš doslovné.
Neskutečně čtivý a napínavý příběh. Knihu jsem přečetla za jeden den a doporučuji ji všem, kteří se zajímají o psychologii, filozofii a zároveň se nebojí ponořit do vln absurdna
Ty bohaté slovní obraty, ty krásný slovní spojení a těch skrytých myšlenek pod čarou a dvojsmyslů! Několikrát jsem při čtení knížku musela zavřít s očima navrch hlavy, abych se podívala na přebal, kde je autorčino jméno: "no teda Karolíno!", " jakože fakt Karolíno?" ," a tohle si myslela jak Karolíno?", "no to si děláš srandu Karolíno!". Long story short, skvělá knížka! Díky za ní!
Kniha oplévá řadou ladně posazených filosofických otázek, které přirozeně protékají příběhem. Příběh je od počátku do konce sepsán s hladkým, stoickým klidem. Místy budí mrazivou hrůzu, ale vzápětí zas ukolébá svojí krásou. Při čtení mě jímal pocit transu, jako bych proplouvala snem utkaným z lesklých a bezstarostných slov. Měla jsem pocit, jako bych sama umohla levitovat nad dějem a na vlastní kůži ho pozorovat.
Další zábavná prvotina, která nestaví jen na neotřelým ději, ale především na způsobu, jakým materiálně buduje vlastní svět. Jejím středem je kavárna Přístav – místo, kde se přetížený lidi postupně proměňujou ve figuríny. Nejde o kavárnu s kyselým filtrem, ale o její přesný opak: prostor, kterej se člověku otevře v momentě skutečný nouze jako sladký vysvobození. Stačí vzít za ocelovou kliku a vstoupit do prostředí bez nároků a konkrétní nálady – vyhlazenýho tak důsledně, že přestává klást jakýkoli odpor. Místa, kde neutralizace funguje jako nejžádanější kvalita.
Působení Přístavu je až sedativní. Ne omamně, ale ukolábavě. Nechce po člověku pozornost ani rozhodnutí, jen setrvání. Čím dýl v něm člověk zůstává, tím míň má důvod odejít – a tím míň si i pamatuje, proč vůbec vstoupil.
Právě v tom spočívá jeho zlověstnost. To, co se totiž zpočátku jeví jako hájemství pro vyčerpanýho člověka, je spíš plíživě se rozlívající strnulost a nehybnost. Přístav se mění v zónu suspendovanýho života - komfortní kapsu reality, která je nebezpečná právě svou nenaléhavostí a vytrvalým umrtvováním potřeby stávat se. Nenabízí únik, ale náhradu. S každým dalším vypitým douškem indigový tekutiny je tu člověk o krůček blíž dokonalý hladkosti figuríny, která má přítomnost, ale žádnej děj. Podobu, ale žádnou vůli.
Stejně jako u Theseovy lodi tak není možný přesně určit moment, kdy k proměně došlo. Figurína není někdo jinej, ale ten samej člověk, postupně zbavenej všeho, co vytvářelo jeho neklid: touhy, pochybností, paměti, očekávání, viny. Otázka po vzoru lodi tak zní: když odejde všechno, co tě tížilo a hnalo, zůstáváš to ještě ty?
Síla Fílový knihy spočívá i v tom, jak důsledně buduje skrz povrchy a textury. Architektura samotnýho Přístavu je navržená přesně tak, aby nic nedráždilo, nic neodporovalo, nic se o vás nezachytávalo. Hladkým interiérem vane mořskej vánek, kterej se nikde neodráží ani netáhne - je tak akorát, aby nerušil a zároveň zachovával minimální živost. Stejná hladkost se přenáší i na těla postav: Helena a Ludvík jsou popisovaný skrz paže a ruce, tělesně matní a křehcí, jako by se i jejich fyzická přítomnost postupně měnila v další součást interiéru. Figurínová pachuť, která se knihou táhne, se tak neustále zahušťuje.
Znepokojivost knihy nespočívá v pasti, z níž není úniku. Spočívá v nabídce komfortu, přesně kalibrovaný na unaveného člověka. Přístav není represivním prostorem, ale pečujícím systémem: zahřívá, tiší, stabilizuje. Zároveň však nenápadně přebírá funkce, který dřív náležely vnitřnímu pohybu.
Bejt figurínou tak není trest ani selhání, ale řešení. Stav, v němž člověk není zranitelnej, protože se už nemusí vztahovat. A právě proto se Ludvík ani Helena do světa nevracejí: návrat by znamenal znovu přijmout tíhu, která je do Přístavu přivedla. Je to symptomatická odpověď na civilizační únavu, v níž lze volit buď výkon, nebo úlevu – jen málokdy obojí.