Magdaléna má ráda les, mech, kapradiny, různé odstíny zelené barvy, zvířecí stopy a parůžky. Nesnáší svoje nemožné jméno, chovatelský kroužek, kde „vězní“ zvířata, a přírodopisářku, protože ta její nadstandardní zájem o určité oblasti přírodopisu považuje za provokaci. A hlavně nenávidí parazity, hálky na listech stromů a raky. Proč? Protože její maminka je nemocná.
Silný příběh dívky, která se musí vyrovnávat se situací, kdy do úzkého rodinného kruhu zasáhne nemoc a otřese zdánlivými jistotami jako zemětřesení. Díky vřelému humoru a pevným vztahům mezi nejbližšími se podaří vyžehlit i Mojenčiny hodně „telecí“ nápady.
Olga Stehlíková má cit pro přesné odměření emocí, její příběh své čtenáře pevně lapí, citově zaangažuje, ale nevydírá. Navíc je tak nabitý zajímavostmi z říše zvířat, rostlin a stromů, že zatoužíte listovat encyklopediemi a bloumat lesem s očima navrch hlavy.
Poslouchala jsem audioknihu namluvenou Terezou Dočkalovou, která naprosto přesně vystihla Mojenčinu povahu, jistou zbrklost i fascinaci vším spojeným s přírodou a lesem. Téhle části moc fandím, protože ukazuje, jak je přirozené mít něco rád a zajímat se o svět.
Zároveň ale úplně názorově nesouzním s některými rozhodnutími dospělých v této knížce - ať už je to způsob komunikace o nemoci, kterou trpí Mojenčina maminka (podle mě Mojenku nechávali stranou v situacích, kdy neměli), ať je to to, že maminka Mojenky ji nechala samotnou přespat v lese, o němž věděla, že jsou v něm divočáci, nebo ať je to častý vznik tajemství rodiče s dítětem před tím druhým rodičem. Byly to drobnosti, které se nasčítaly. Uvědomuji si, že je to subjektivní, ale zkrátka nesouzním. :)
Jak mluvit s dítětem, když jeden z jeho rodičů smrtelně onemocní? Co mu říct? Co vynechat? Být upřímný? Mírnit bolest, i když sami horko těžko kráčíte dál? Na to vám asi nikdo žádný recept nedá. Každá rodina je jiná, každé dítě je jiné. Mojenka je nádherně propojená s koloběhem života v přírodě, se stromy a jeleny, mravenci a divočáky. Nádherně z ní sálá láska k přírodě a pochody, které jsou aplikovatelné i na život lidský. Neberte Mojenku jako návod na to, jak mluvit o nemoci. Berte ji jako příběh z mnoha, klidně i příběh, kde se to ve vašich očích nemuselo úplně povést.
Majda je dítě velice zvídavé až otravné. Takovým tím nepříjemným, přechytralým způsobem. Subjektivně si myslím, že se s ní o nemoci mohlo mluvit víc. Bylo tam pár momentů, kdy jsem si říkala jauvajs. Třeba, když maminka poslala Majdu samotnou nocovat do lesa plného divočáků.
Nakonec jsme si s Mojenkou moc nesedli. Ale svoje místo určitě má.
Příběh o desetileté Mojence, kterou maminka zasvěcuje do tajemství přírody. Ze společných rozhovorů a četby se tak čtenář dozví mnoho zajímavostí ze světa rostlin a živočichů. Kniha je krásná a velmi smutná. Závěr mě dojal.
Magdalenka, desetiletá slečna, která miluje přírodu, stromy i zvířátka a také svou rodinu. Do jejich poklidného života však vstoupí nemoc, která s sebou přináší strach a bolest. Knížka primárně určená pro děti, kterou však velmi ocení i dospělí.
Tato knížka nám ukazuje svět dětskýma očima, co je pro děti důležité, jak vnímají radosti i strasti. Tím, že knihu vypráví malá slečna, nám umocní celý zážitek. V některých výrazech jsem úplně slyšela mou dcerku, když používá stejné věty.
Knížka je opravdu smutná, poprvé jsem brečela už na straně 14, ale autorka do knihy vkusně zasadila i humorné části, takže se stoprocentně budete i usmívat. Čeho tu je však nejvíc, tak lásky k přírodě. Malá Magdalenka a její maminka milují přírodu a autorka nám tak ukazuje její krásy. Dozvíme se zde tolik informací, pro mě i spoustu dosud neznámých, o přírodě, zvířatech, rostlinách, lesu i zahradě.
Knížku jsem prožila snad všemi emocemi, nemohla jsem ji odložit a chtěla jsem být v příběhu ukrytá, i když to někdy bolelo.
Vůbec si nedokáži představit, co této knize řeknou děti, co je v ní osloví, jak se jim bude líbit, jak to všechno pochopí. Určitě ji „otestuji“ na mé dcerce, ale ještě nějaký ten měsíc počkám, až bude malinko starší.
Rozhodně musím vyzdvihnout ilustrace Andrey Tachezy, které knížku skvěle doplňují.
Příběh pro všechny citlivé duše a milovníky přírody.
4,5* Tato knížka má tak krásný název a především se mi k ní velmi hodí i ilustrace od paní Tachezy. Na téměř úplném začátku (prvních pár stran) jsem se musela sžít s pražským dialektem, ale to opravdu trvalo jen chviličku. Také mně na začátku vyděsilo kolik přírody v knížce opravdu je. Myšleno tak, že jsem spoustu jmenovaných zvířátek neznala a především hmyz si musela dohledávat. Velmi záhy jsem se ale právě o přírodě dozvěděla mnoho zajímavého, pro mě neznámého a jsem ráda, že knížka tedy pro mě byla i poučná a s přesahem tohoto typy, to by mě předtím nenapadlo. Autorčin styl psaní mi také velmi vyhovoval, všechny postavy jsou velmi hezky vykresleny, všechny jsem si oblíbila a především s tatínkem bych byla kamarádka . Knížka by mohla mít i 2x tolik stran a já bych s radostí ve čtení pokračovala. Knížka je to krásná, jemná a velmi krásně napsaná. Rozhodně můžu doporučit.
Moje první přečtená knihy od OLGY STEHLÍKOVÉ. Kniha má 3 části. Příběh desetileté dívky Magdalény, kterou její maminka oslovuje Mojenka, což je moc pěkné oslovení. Její maminka je nemocná a my sledujeme, jak se Mojenka vyrovnává s nastalou situací..
Mojenka se zajímá o zvířata a o přírodu a díky tomu se dozvíme hodně zajímavých informací, nad kterými se můžeme zamyslet. Mojenka je chytrá dívenka, která s oblibou pročítá a listuje knihami o přírodě a o zvířatech, ale pochopitelně také dělá neuvážené kroky, o kterých se dočtete. Při četbě jsem si připomněl, jak jsem lhal babičce, když jsem se nacházel u ní. Přesvědčivě jsem tvrdil, že mě bolí zub, i když to nebyla pravda, a proto nemůžu jít do školy. Babička mi uvěřila, ale postupně mě mrzelo, že jsem babičku oklamal, nakonec jsem se přiznal. A provedl jsem řadu dalších hloupostí ve věku Mojenky.
Kniha je primárně určena pro dětské čtenáře, ale myslím si, že může oslovit také dospělé publikum. Dialogy a situace, které zažívá Mojenka, působí uvěřitelně. Mám na paměti, že dnešní doba se změnila oproti době, kdy jsem byl v dětském věku.
Oceňuji, že autorka zakomponovala do příběhu poznatky o přírodě a o zvířatech včetně ekologie. Kniha tímto způsobem může vzdělávat nejenom děti, což je fajn. Na první pohled se může zdát, že těchto informací je hodně a Mojenka toho ví přespříliš jakožto mladá dívenka, ale když si vzpomenu na mého kamaráda z dětství – Jirku, tak ten byl doslova chodící encyklopedií. Zajímal se naprosto o všechno a připomínám si, že vlastnil mimo jiné hodně knih o přírodě a o zvířatech. Navštěvoval také chovatelskou stanici s různými zvířaty v našem městě. Jednoho dne jsem byl s ním v chovateláku, ale vícekrát jsem jej nenavštívil. Bojím se pavouků a hadů! Z hadů mám obrovský strach!!
Kniha je pěkně graficky zpracovaná včetně ilustrací, které se nacházejí v knize.
"Magdaléna má ráda les, mech, kapradiny, různé odstíny zelené barvy, zvířecí stopy a parůžky. Nesnáší svoje nemožné jméno, chovatelský kroužek, kde „vězni" zvířata, a přírodopisářku, protože ta její nadstandardní zájem o určité oblasti přírodopisu považuje za provokaci. A hlavně nenávidí parazity, hálky na listech stromů a raky. Proč? Protože její maminka je nemocná."
Stret so smrťou či vyrovnávanie sa so stratou sú témy, od ktorých sa tých najmenších obvykle snažíme uchrániť - zastierame, zľahčujeme, rozptyľujeme - no hoci s ťažkým srdcom, aj ich raz musíme oboznámiť so skutočnosťou, že umieranie je neoddeliteľnou súčasťou života.
Úloha zdanlivo nepríjemná, no verte či nie, aj náročné správy možno podať s ľahkosťou, stačí sa na to správne naladiť.
Privodiť hravú atmosféru, predstaviť jedinečného ducha - príbeh plný hrejivej lásky, dobrosrdečného šibalstva či neutíchajúceho optimizmu, no i príbeh pretkaný sivastými pramienkami melancholickej clivoty.
Stehlíkovej Mojenka v sebe srdcervúcim, no predsa citlivým spôsobom prepája nedotknuteľnú, svojsky nevinnú lásku medzi rodičom a dieťaťom s postupne sa upevňujúcim vedomím blížiacej sa straty a láskou či možno skôr túžobným obdivom človeka k prírode, pričom však neprezentuje len to ťaživé a temné, práve naopak.
Akási hravá pochabosť okato sa tiahnuca v úzadí príbehu knihe, aj napriek tragickým témam, dodáva to pravé orechové a dieťaťu tak poskytuje možnosť byť aj naďalej dieťaťom. Bytostne deptá, no zároveň jemnučko tíši, nežne kolíše.
Ach, toto bolo také krásne, dojemno-depresívne čítanie ♥
S touto knížkou jsem se minula. Kupodivu nejmíň mi tam vadila příroda. Majda je přemoudřelá. Ale ne tím roztomilým způsobem jako Hrdý Budžes, ale tím otravným.
Desetileté dítě se zamyslí a vydedukuje, že nemoc = ne moct? Až tak?
Přehlídla jsem, kdy Majdě někdo řekl, že maminka má rakovinu. Mluví se o nemoci, vysvětluje se, ale že by padlo slovo rakovina? Aby se Majda mohla odrazit od slova rak...
Chybělo mi tam to pověstné světlo na konci tunelu. Něco podobného jako je v knížce „Marta si vzpomíná“. Tohle mi, při vší úctě, přišlo prvoplánově hrající na citečky a depresivní.
Nelíbí se mi ponuré ilustrace.
s. 7 Moje babička bydlí na vesnici, která se jmenuje Lhotka. s. 24 [mamka] vzpomínala jakej bejval za chalupou u ní doma ve Lhotě, kde teď bydlí už jenom babička s dědou s. 46 babička (...) odjela zpátky do Lhoty
Mojenka je holčička podle mého gusta, lesní žínka, která miluje přírodu. Popisy lesa jsou v knížce krásné. Babička a táta ale měli s Mojenkou více mluvit narovinu, ona by to unesla. Děti unesou mnohem více, než si někdy myslíme.
Obrovsky silný příběh, téma (tak vzácné v dětské literatuře), citlivě zpravované jazykem dítěte, s dávkou humoru, který umožňuje poodkrýt téma těžké nemoci v rodině dítěte, téma smrti, odkazu, posmrtného propojení. Ještě ve mně doznívá, nádherná kniha. ❤️🙏🏼