Minulost naší rodiny nás ovlivňuje, i když ji neznáme Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará Škrlandová – přízrak, nebo skutečná osoba? Hledání odpovědí vede až k jednomu dávnému létu, kdy se spustil řetězec událostí, který se dosud nezastavil.
Samotářky jsou už pátou knihou spisovatelky Barbory Šťastné, kterou čtenářky a čtenáři znají jako autorku románů Hezčí svět a Láska pro samouky.
Od Barbory Šťastné jsem četla akorát Lásku pro samouky, tak jsem si nedělala velké naděje. Nakonec jsem byla příjemně překvapená. Kniha je fakt dobrá, má jenom jednu drobnou nevýhodu- téma "žen ve víru válečných/poválečných událostí" je v české literatuře psané ženami poslední dobou na můj vkus až moc frekventované (Mornštajnová, Tučková, Katalpa, Poncarová, Lednická). Ono je to samozřejmě vděčné a dá se o těch rodinných historiích a spletitých osudech psát všemožnými způsoby... ale prostě když je to už po x-té, nějak si člověk říká, jestli toho už není trochu moc. Možná měla teda Barbora Šťastná jen trochu smůlu, že se svým příběhem přišla až jako poslední v dlouhé řadě. Nicméně, musím uznat, že určitou sílu to vyprávění má. A ten aspekt generací žen doplácejících kromě nemilosrdných dějin i na špatný výběr těch, do koho se zamilují,... to je vlastně nadčasové téma.
Mornštajnová a Hanišová dohromady. Ale lepší. Aspoň co se týče příběhu a zamotanosti, což já osobně opravdu miluju.
Vůbec jsem nečekala, že si to tak užiju! Poté co jsem byla před měsícem tak zklamaná z Listopádu jsem si tímhle opravdu spravila chuť. Jasně že to je furt všechno na podobnou notu, ale tady ten příběh byl opravdu mnohem bohatší.
Šťastná by si zasloužila, aby z toho byl taky bestseller a je škoda, že se o tom málokde píše. Obálka mě taky nezaujala.
Takže kdo hledáte silný příběh, honem pro Samotářky!
Výbornou rodinnou ságu Samotářky, autorky Barbory Šťastné, raději nečtěte v době, kdy prožíváte nějaké těžké období. Není to dobrý nápad. Příběh začíná v 50. letech na malém městě a táhne se do současnosti. Během let se odvíjí životy plné zašmodrchaných rodinných tajemství, které vyvolávají otázky, co nikdy nebyly vysloveny. Samotářky je srdceryvně přesmutné vyprávění o třech generacích žen, jedna vedle druhé – podivínky. Ludmila, Matylda a Věra. A ta poslední se snaží zašmodrchané klubko alespoň trochu rozmotat a podívat se zrcadlem zpátky do minulosti. Svým bezbřehým smutkem mi Samotářky připomněly román Soběstačný, který mě ale načasováním čtení tolik nezasáhl. Opravdový a citlivě napsaný román s mnoha nečekanými zvraty, při jehož čtení jsem často měla v krku knedlík a v očích slzy.
Děj probíhá od kolektivizace zemědělství v 50. letech, až po dobu pandemie covidu (2021). Tři generace žen, každá je jiná, a přesto genetiku nezabiješ, jsou příbuzné a navzájem dost podobné, každou formovala doba trochu jinak, trochu introvertky, jakby je věci, které se kolem nich dějí, ovlivňovaly více než ty ostatní, více nad sebou přemýšlí a vyhýbají se kontaktu s druhými, protože si nejsou jisté, zda zareagují správně a zda obstojí, mají pocit, že je ostatní stále sledují a posuzují. Tím se stávají trochu divnější než ostatní. Tento pocit je stále více a více uzavírá do sebe a v některých případech nutí i po léta nevycházet z domu. Všechny tyto jejich vlastnosti ještě více zesiloval v té době probíhající nelidský komunistický režim. I když si asi každý domyslí, co se v té době dělo, děj nebyl líčen nějak naturalisticky. Faktem je, že nejdůvěryhodněji působili lidé, z kterých se nakonec vyklubali estébaci, kteří těm ostatním více či méně zničili život. Lidé si mnohdy z různých důvodů nebyli schopni některé věci vysvětlit ani se rozloučit. Je dobré, že většina tajemství nezůstala ukrytá a jsou v několika posledních kapitolách odhalena. Nakonec ti, kteří přežili si většinu věcí vysvětlili a odpustili si, a nevypadalo to ani kýčovitě, spíš roztomile a dojemně.
Za mě krásné čtení! Ano, rodinných ság a příběhu z 50. let bylo napsáno mnoho, nevěděla jsem co čekat, ale kniha mě pohltila od prvních stránek. Silný příběh několika žen, smutný příběh nevyplněné lásky, život zmařen, ale kniha konci nějakou naději na nový život. Krásný jazyk, moc dobre se to četlo.
Nejprve se mi do osudů těchto tří extra introvertek začítalo hrozně špatně, ale závěr jsem úplně hltala. Moc oceňuju, že ne vše bylo vyřčeno a dořešeno… že někdy tajemství zůstanou tajemstvími a že všechny postavy jsou tragické a zároveň žijí vlastně životy kterých musely být stovky…
This entire review has been hidden because of spoilers.
rodinná kronika. aj ked to najskor tak nevyzerá, postupne sa rozpletajú nitky a zbiehajú sa do jednej rodiny. osud ľudí v časoch združstevňovania mňa zaujal, nakoľko mám podobné príklady aj v mojej rodine. mne sa kniha páčila, barbora to napísala pútavo a veľmi dobre.
Krásná kniha, krásně napsaná. Prolínání postav, situací a časů, popis charakteru a doby, to vše je úžasné. Je vidět, že autorku práce pro Paměť národa baví, ostatně patří tam v nejlepším editorům pamětníků.