král oidipus se mi líbil víc, než tyto dvě hry. nebyly ale špatné. v antigoně je kladen důraz na to, že ten, kdo je u moci, nemá vždy pravdu, a že cena lidského života a člověka jako takového, je dražší, než kruté zákony. kreon způsobil ale docela drámo, protože to během konce bylo jedno ukončení života za druhým. až to ho teprve začalo přivádět k rozumu (ač paradoxně z těch událostí právě šílel). to zas mi přijde docela hezky ukázané, jak daleko musí nějaké situace zajít, aby si daní uvědomili ty chyby a špatné stránky.
ani élektra se neobešla bez pomsty a vraždy. cítila jsem tu její bezmoc, kdy dlouze čeká na spásu v podobě bratra, aby pomstili krutý čin spýchaný na jejich otci. jako v těch dobách to bylo hrozný, to prostě tam zaprvé byl každý s každým, a různě se tam manželsky nemanželsky zabíjeli. a pak to vytvářelo takový dráma v podobě pomsty:D. každopádně v momentě, kdy si élektra mylně myslela, že je její brácha mrtvej, tak už jsem jen čekala, že to neunese, neuvidí smysl v tom dál snášet ta utrpení a radši to skončí dřív sama, než aby čekala, až to s ní skončí ten milenec užvlastněnemilenec. naštěstí se brácha prozradil, svého tátu pomstil a oba měli veselo. tam je zase pohled na to, jak její sestra se radši podvolila a moderně řečeno skákala jak pískaj, což jí přineslo dobrého žití, než aby si způsobila špatné zacházení, číhající odpor v matce samotné a zůstala věrna otci.