Válka přichází k hranicím Delavy. Nepřátelé pochodují zemí, plení a pálí, co jim přijde do cesty, a město Dussu může zachránit jen opravdový hrdina z písní, drakobijce Cuchenan. Jenže ten není k nalezení. Lesem, kde zmizel, se ozývají písně divoženek, koruny stromů mlčí a ve vzduchu páchne smrt. K tomu, aby zjistil, co se stalo, bude muset bard Minangar vystrčit hlavu zpod ženských sukní a udělat to, co nikdy předtím – vzít místo harfy do ruky meč. Nebo alespoň pěstní dýku… Fantasy dobrodružství vrcholí. Vydejte se do světa, kde praskají štíty i dámské živůtky a krev teče tak snadno jako víno!
I když má konec sílu jednoho rozebrat, stejně mnou asi víc prostupuje celkový zklamání. A ta trojka je stejně pochroumaná jako Cu skrz na skrz Písní války.
Píseň války, slovutné zakončení s příslibem zase o něco temnější artmošky, s příslibem vyvrcholení a zakončení něčeho, co bylo moc fajn záležitostí.
Jediný, co jsem cítila byla velká míra apatičnosti a setrvačnosti. V postavách, interakcích i příběhu. Ta potřeba něco zakončit vedla k neustálému se točení v kruhu, nejen dějově, ale také frázově, k uměle nafouklým situacím, které zbytečně prodlužovaly děj. Chvilku jsme na jedné straně, aby se pak příběh nahnul tak, aby šel líp vyřešit …
Míša Merglová umí psát a já jsem zvědavá, co má ještě v rukávu .. Ale vrchol pro mě byl na severu.
Uf, no to byla teda nálož emocí. Stejně jako předchozí díl, i tady jsem dala přednost audiopodobě v podání Jana Meduny a nelituju. Veškerému humoru odzvonilo, od prvních stránek na člověka dýchne ponurá atmosféra blížící se války, která na oba hlavní hrdiny spadne jako těžký balvan. Postavy umírají nelítostně hlava nehlava - od těch, co vám je jedno a říkáte si, že si takový osud "zasloužili" až po ty, kteří si u čtenářů mohli získat značnou oblibu. A ano, jedna taková postava padla i mě, což autorce jen tak neodpustím - nečekala bych úplný happy end, ale tohle byla teda kudla do žeber :D Z celé série mě jednoznačně bavil nejvíc druhý díl, přestože mu trojka silně šlape na paty, od atmosféry po skvěle popsané bojové scény až k samotnému uzavření osudu jednotlivých postav, které jsme měli tu čest za celou trilogii poznat. Proroctví byla naplněna, válka dobojována, snad se v Dussu začne blýskat na lepší časy. Já jsem si tuhle sérii nadmíru užila.
Je nesmírně těžké hodnotit tuto knihu. Autorka se rozhodně vyzná, má bohatou slovní zásobu, velikou představivost a krásně píše. Nicméně, tato kniha je pro mě spíše takovým zklamáním, těžkým oříškem k rozlousknutí.
Příběh je dost nesouměrně vyvážený. Dá se rozdělit na takové pomyslné tři části. V té první se děj neskutečně vleče. Cu je s pár lidmi pryč, ale dlouho se nevrací a tak ho Minangar jde hledat s dalšími vojáky. Tohle mi nějak nepřišlo zásadní a důležité pro děj a přesto se to vleklo přes sto stránek.
V další části přichází mračna a blíží se válka. Vše k tomu směřuje a paradoxně je to odbito na minimu stránek jen proto, aby se otevřel prostor pro třetí a závěrečnou část, kde dochází k nejdelší bitvě, kterou jsem snad kdy četla. Modlila jsem se za konec, protože to bylo neskutečně dlouhé. A čím déle to trvalo, moje nadšení klesalo. Vykreslené to bylo na jedničku, člověk to měl přímo před očima jako film a byl na místě s postavami. Ale bylo toho moc.
Bohužel tentokrát nepomohla knize ani celková atmosféra. Veškerý humor a přetahování je fuč, žádná pozitivní nálada neexistuje. Řeší se jen všudypřítomný zmar, utrpení, temnota, bolest a smrt. Chápu, že ústředním tématem poslední knihy je válka, což není legrace, ale čeho je moc, toho je moc. Celá kniha je vystavěna na smrti, krvi, bolesti, smradu, vnitřnostech, hnisu, usekaných částech těl. Nekonečném přísunu mrtvých. Pro mě hodně velká deprivace. A ani poslední stránky příliš radosti nepřinesly. Škoda.
Třetí kniha s bojovníkem Cuchenanem a bardem Minangarem. Tohle už nejsou jejich někdejší relativně bezstarostná dobrodružství, kdy přemohou nějakou nestvůru nebo bandu lapků. Do jejich země přišla válka a nic nebude tak jako dřív. Moc pěkné zakončení téhle série.
Po pravdě jsem se docela bála, co na konci autorka provede postavám... a jak se ukázalo, obávala jsem se oprávněně. Takřka beze zbytku je pryč pošťuchování mezi Cuchenanem a Minangarem a celá kniha se nese v hodně ponurém duchu, což po prvním dílu asi nikdo tak úplně nečekal... Jenže ono to k tomu sedí. Ztráta jisté odlehčenosti mě sice mrzí, ale rozhodně to nevnímám tak, že by šla dolů kvalita. Knihu jsem poslouchala jako audio, protože jsem poslouchala i oba předchozí díly (i když mám doma i tištěné knihy) a myslím, že hlas Jana Meduny tomu přidal ještě víc emocí, než když bych to četla. Ačkoliv mi při poslechu nebylo úplně lehko, čekala jsem, že mě ten konec vezme víc. , ale přistihla jsem se, že pofňukávám vlastně jen jednou. Celou sérii jsem si užila a myslím, že je to jedna z těch sérií, která má šanci, že se k ní někdy vrátím :)
- poslech přes audiotéku, byť mám v knihovničce i tištěnou verzi - spíše shrnuji celou trilogii, nejen tento díl
Jan Meduna coby mluvčí předvádí velmi dobrou práci s hlasem. Dává do toho intonaci, emoce, barvu... jen v některých pasážích trilogie mi přišlo, že jeho přirozená mluva je moc měkká vůči občasné drsnosti textu.
Myslím, že inspirace Zaklínačem je dost zřetelná napříč celou trilogií, byť bez tak silného důrazu na magii. A to není kritika, naopak jedna z hlavních předností. První dvě knihy Zaklínače, tj. povídkové sbírky, jsou moje nejoblíbenější a tahle série (spíše tedy první a druhý díl) se jim svým řazením, kdy je každá kapitola samostatné dobrodružství, dosti podobá.
Překvapilo mě a poněkud zklamalo, jak málo se nakonec využilo situace s legendárním mečem hlavního hrdiny. Jednou si s ním promluvil, poradil mu, jak zapíchnout draka, ale pak po zbytek série to byla vlastně jen úplně tuctová zbraň.
Naopak kvituji bardův příběh hlavně v této třetí knize, že neskončil zjevným klišoidním happyendem. Parádní vývoj postavy.
A poučení z této knihy: Zatloukej, zatloukej, zatloukej! Však z toho nějak nakonec vybruslíš.
3.5 hvězdiček za mě. Trošku se mi líbila méně, než ta předchozí. Začátek tedy byl hodně slibný, ta první část se mi velmi líbila a prišla mi i laděná do starých mýtů a bájí. A měla hodně něco do sebe. Nicméně potom hlavní část již pro mě tak zajímavá nebyla. Asi chápu, že autorka chtěla popsat válku v té nejhorší možné verzi, ale pro mě to bylo občas až strašlivě natahované a přiznám se, že ty neustálé popisy boje mě až tak moc nebraly. A skončila jsem přeskakováním. Občas. A dále mě asi zamrzel osud celé řady postav, kdy jsem si říkala, jestli je to opravdu nutné. Osobně mi to přišlo až docela dost vyhrocené. Aspoň pokud jde o to, co řadu postav potká. Co se mi naopak líbilo, bylk vývoj vztahu Eoghama a Creany, u těch dvou jsem se velmi bavila. A docela by mě zajímalo, jak by to mezi nimi bylo dál. Toto se povedlo. Celkově jsem si asi knížku užila, i když pár výhrad bych k ní měla. Ale pokud se vám serie líbila, rozhodně bych v ní pokračovala i touto knížkou.
Závěrečné dobrodružství barda a drakobijce. Tak jak Píseň oceli byla hravé vtipné dobrodružství, v Písni severu přituhovalo, tak Píseň války je temná a nelítostná. Bude se hodně umírat a nebude se vám to ani za mák líbit, protože smrt si nevybírá, kdo je dobrý a kdo zlý. Kdo si to zaslouží víc. Zemřít mohou i dobří chlapi, o čemž nás přesvědčí hned první a vlastně i poslední povídka této knihy, která navazuje na dosavadní koncept knihy. Pak už nečekejte nic jiného než velká válečná tažení, bitevní vřavy a dobývání měst. Výborné završení celého vyprávění.
A je tu konec. Po prvních dvou veselých dílech, u kterých jsem dal re-reading, jsem se vrhl na díl poslední. Píseň války mě ihned přetáhla pochmurnou atmosférou a už na straně 108 jsem se bál o svého hrdinu. Nakonec to odnesla jen ruka.
A ten konec. Ne jen, že končí vyprávění o naší bláznivé dvojce, ale i v tak smutné atmosféře.
Doufám, že Míša splní slib daný v závěrečném slovu a příběh nám ještě dovypráví. Chtělo by to nějaké povzbuzení.
Každopádně, byla to jízda přečíst najednou všech cca 1900 stran. A celá trilogie i jednotlivé díly mě hodně bavily.
Závěrečný díl série se povedl jako oba předchozí. Zazněla píseň války a přinesla našim hrdinům trpké a smutné chvíle, momenty vítězství i ztrát. Konec byl bolavý, trochu jsem se bála, že to tak pro Minangara dopadne. Ale líbí se mi, že přes všechno, co ho potkalo, zůstal bardem, a zároveň v tomto díle vyrostl v mnohem víc.
Nad Delavou se stahují černé mračna a Paní z Tunde spřádá plány, jak se zmocnit hlavního města Dussu. Raík se svými muži v Dussu chystá na nejhorší a zbrojí proti Paní z Tunde a severu. Jak bitva, která je nevyhnutelná, dopadne? Jaké budou osudy Cuchenana, Minangara a celé Delavy? Vyplní se poselství, které jim Přadlena osudů v lese sdělila?
Kniha si mě získala už od začátku, hrdinským skutkem Minangarq, který prostě udělal to, co považoval za správné. Celý děj jsem hltal plnými doušky a v druhé polovině knihy se od čtení prostě nemohl odtrhnout. V závěrečném dílu opět nechyběl humor, akce, epické scény ale tentokrát ani zoufalství či strach ze smrti. Vše do sebe hezky z předchozích dílů zapadlo a dočkal jsem se důstojného zakončení série. Pokud budu mít ještě někdy možnost se někde s hrdiny této série setkat, určitě budu rád!
Není to úplně takový zakončení série, jaký bych čekala. Jasně, je válka, bojuje se, lidi umírají. Ale i tak je to strašně depresivní a místy jsem se do čtení musela pobízet. První dva díly jsou rozhodně lepší.