Unikátní shrnutí prvních měsíců ruské války v deníkových zápiscích a rozhovorech s těmi, kdo tam byli. Když Rusko vpadlo na Ukrajinu, začal si Lukáš Prchal psát deník. O tom, co se dělo na frontě, v redakci, ale i v jeho nitru. Výsledkem je unikátní shrnutí prvních 75 dní války, která otřásla našimi jistotami.
Musím říci, že pro mě byla kniha opravdu zklamáním. Je rozdělena na deník Lukáše Prchala a interview s válečnými reportéry, kteří na Ukrajině opravdu byly. Část s deníkem je přitom napsaná opravdu suše, jediný plus je to, že se to tím pádem velmi rychle čte. Jinak není žádná přidaná hodnota a bohatě stačí si otevřít živé textové vysílání třeba ČT. Deník psát stylem: Rusové zaůtočily na město X; Politik A řekl XY; Je to strašné. Přitom věty jako “I v Charkově, který je většinově ruský” jsou přímo zavádějící a nepravdivé. Ruský v jakém smyslu? Ruskojazyčný ano, ruský ne - podává to potom zcela zkreslený obraz. Na druhou stranu byly rozhovory s reportéry zajímavé a obojacující. Hodně přidávají i fotky ze zasažených míst.
Název knihy je trefný. A zároveň smutný. Čím více dní uběhlo od začátku ruské války na Ukrajině, tím více zapomínáme. Zapomínáme na to, že ruští vojáci v okolí Kyjeva hromadně znásilňovali matky, jejich dcery, mladé holky. Zapomínáme, že mučili ukrajinské vojáky. Že vraždili malé dětí a bezbranné civilisty. Že útočili na civilní objekty, nemocnice a porodnice. Kniha tvořil kroniku těchto zvěrstev. Proto jsem četl - Abych nezapomněl.
Abych nezapomněl by si měl přečíst možná každý, aby si připomněl pocity z prvních dnů, kdy Rusko začalo naplno válku s Ukrajinou. Kniha vyšla před 3 lety a už tak jsem stihla zapomenou, otupit... (mimochodem skvěle zvolený název) Nevadilo mi, že kniha nemá nějaké snahy publicisticky pokrýt událost, že vlastně opravdu jen zachycuje prožitky a myšlenky Prchala z prvních dnů a to navíc zůstává v bezpečí ČR. Stejně tak i rozhovory s novináři a fotografem, co reálně v oblasti byli, jsou jen o nich, jejich prožitcích. Je to zvláštní, ale ne špatně. A na noční můry mi to úplně stačilo. Zvlášť, když vidime, jak se společnost a dějiny dál vyvíjí.
The book is very depressing in some places and covers personal feelings during the initial 75 days of the war. Why is it depressing: it exactly felt the same way (that we did not know what is going to happen even to us in Prague), and it brought those memories back. The second part provides with interviews with multiple reporters who have been in Ukraine in person.
Čtením této knihy jsem si opravdu připomněl spoustu věcí, na které jsem zapomněl. Musím ale říct, že často jsem narazil na tvrzení, která jsou dnes již nepravdivá, vyvrácená. Je to prostě deník, psaný impulzivně a pravděpodobně pod vlivem emocí a nálady oněch dní. Rozhovory na konci knihy byly skvělé.