Sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ je v jádru souborem nénií za odchodem nejbližšího člověka z tohoto světa. Verše Miloše Doležala vynikají koncizním tvarem, lapidárním výrazem, pracují s překvapivou asociativností, intertextualitou, nápovědou, zámlkou. Imaginace se tu odvíjí od nenadálého existenciálního zážitku. Zmar a beznaděj ze ztráty nejbližší jsou konfrontovány s mocností básnického slova.
Nádherná poezie. Knížku napsal autor poté co přišel o svoji ženu, kterou jak jde z knížky cítit, hluboce miloval. Knížka je smutná, smířlivá a citlivá. Je to něco, co se vás dotkne hluboko a trochu vás to sevře. Jana je v knize popisována jako citlivá duše, plná lásky, která sloužila jako srdce celé rodiny, které odešlo, ale je stále na dosah skrze malá okýnka vzpomínek, co po sobě zanechala. Nádhera a smutek v jednom.
Sbírka čtyřiceti básní je lyrická a naplňuje ji smutek z odchodu nejbližšího člověka, který je v textu doslova hmatatelný. Život člověka je přirovnáván ke krásám přírody. Sbírka je rozdělena do několika oddílů, jež vždy uvádí báseň, která má v sobě zakódovaný Janin sen. První oddíl směřuje ke konci života Jany, jsou z něj citelné projevy každodennosti, v nichž není patrný radikální životní zvrat. Druhý oddíl v sobě odráží šok z náhlého odchodu ženy, dále je zachycen její pohřeb a rozloučení s ní. Třetí díl je pak bezesporu nejlyričtější, protože v sobě odráží smutek, zoufalství, hněv, skepsi, beznaděj a stesk. Čtvrtý oddíl je nasycen již ztišením emocí, meditací a hledáním útěchy. Pátý oddíl je melancholický a vyplňují jej vzpomínky na Janu. Poslední šestý oddíl je pak spojen s nadějí, duchovní oporou víry a důvěrou v Boha. Vše je propojeno s básníkovou rodnou Vysočinou, jež se do veršů neodmyslitelně propsala. Básně jsou plné metafor, přirovnání, personifikací. Je možné si v některých povšimnout volného verše, avšak jsou tu i takové, které mají pevně zakotvenou strukturu a pravidelný rytmus. Jedná se o povedenou básnickou sbírku. Doporučuji všem milovníkům poezie.
Těžké téma. Oceňuju sentiment, rozumím terapeutickým důvodům, kvůli kterým sbírka zákonitě musela vzniknout. Pár dobrých veršů tam je, ale na Magnesii Literu moc nechápu, proč to dosáhlo. Bolest se dožaduje procítění a já respektuju, že někdy vyleze ven. Ale působí na mě dojmem šuplíkovek, které bude mít po psacích stolech rozházené kdekdo procházející si traumatem. Ale možná právě proto?
"Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, skoro všechno už mi vzal, servaná pastvina čeho bych se bál. Je blíž, než se zdá, až do rána přebývat smím v Jeho domě, kde mlčí po dlouhé, předlouhé časy."
Poezii obyčejně nečtu, ale zajímalo mě jak ta soudobá česká a nadto oceňovaná vypadá. Krátká sbírka za přečtení rozhodně stála a zapůsobila na mě – jakkoli nemohu s klidným svědomím říci, že bych všechny jinotaje mým veršům neuvyklým čtenářským okem dovedl dešifrovat. Přesto však doporučuji.
Miloše Doležala respektuju za tuto sbírku i za jiné věci, co napsal. Oceňuji to gesto, svým způsobem nápad i provedení (autorovy básně x Janiny sny). Každopádně mě dílo nakonec skrze jednotlivé básně tolik nezasáhlo, ale možná jsem měla jen vysoká očekávání.
Nejsem čtenářka básnických sbírek, ale řekla jsem si, že sbírce, která vyhrála magnesii literu dám šanci. A jsem za to ráda. Něžný líčící začátek náhle vystřídají pocity bolesti a zmaru, které jsou takřka hmatatelné. Z básní je cítit, že nevznikaly až odstupem času, nýbrž krátce poté, v citlivém období.
Měla bych jedinou výtku - na můj vkus jsou některé básně krátké až tak, že by čtenárstvo nemuselo být schopné nacítit ten okamžik. V takových případech jsem si básně četla několikrát. Nicméně sbírka ve mně zanechala takový pocit, že tento svůj lehce negativní dojem přehlédnu.