Čistý, skromný život

by Viktor Špaček

Povídky vymodelované citlivýma rukama sochaře

Muž, který jednou večer v pantoflích otevře dveře a zjistí, že za nimi je milenec jeho manželky a s ním vše, co se snaží sám před sebou skrýt. Zapřisáhlý starý mládenec, který se honosí svou vyrovnaností, a přitom v kapse ohmatává lahvičku se sebevražedným prostředkem. Čtyřicetiletá účetní s domovem jako klícka — nebo je to vlastně klec?

Přestože spisovatel a výtvarník Viktor Špaček umí napsat živé postavy, jaké známe z vlastního života, v těchto povídkách-portrétech nejde pouze o podobizny. Jejich ambicí je zároveň ztvárnit určitý postoj, jaký lidé zaujímají v té které životní situaci. Postavy jsou zachycovány většinou zevnitř, z okruhu svých myšlenek, v nichž problémy a traumata úspěšně či neúspěšně zpracovávají. To, že si přitom často nevidí dál než na špičku nosu, jim přirozeně vůbec nebrání v přesvědčení o své pravdě. Řešení, která nakonec volí, bývají logická a dalo by se říct „normální“. Normální však je i to, že šílenství není daleko.

Genres: Czech Literature

182 pages, Paperback

First published January 1, 2022

Reviews

[Ondřej · Rating 3 out of 5]

Nevím. V něčem mi to připadá ohromně přesné a dobře napsané. V něčem plné klišé, která jsou asi použitá schválně, ale ne vždycky fungují. Nevím. Ale taky to asi může sloužit jako další kapitola v dějinách českýho chcípáctví.

[Tereza Pešáková · Rating 3 out of 5]

ztracení muži a životní cíle, čekala jsem Balabána, ale nebyl tam, kromě jeho zmínění

[Petra | LooneyCZ · Rating 2 out of 5]

Sbírka zvadlejch chlapů.
První povídka mě bavila, ale pak to šlo prudce dolů. Jedna marná existence za druhou. Vůbec jsem nechápala. Nebylo to pro mě ani tak depresivní, jako nudné a jaksi zbytečné...

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

Ve Špačkových povídkách není příliš prostoru pro pateticky dramatické scény, i když by to vztahová tematika mohla implikovat. Postavy naopak už od všeho chtějí mít pokoj a alespoň na oko si libují ve fázi "klidu". Jenže "klidem" jsou pro protagonisty momenty, když utlumeně sledují Belmonda. Když se kompulzivně přejídají, kouří nebo si vezmou prášky na spaní. Nebo když žárlivě zvalchují domnělého oponenta a spokojeně se rozhlížejí po zneklidněném baru. Z těchto momentů pak čtenář necítí mnoho klidu, spíš vypravěčskou urputnou snahu přesvědčit o něm sebe sama, bez ohledu na to, že kýžený stav má podobu tísnivého harašení pod zdánlivě hladkou dekou.
Všechny texty mají podobu rochnivého vnitřního monologu, který protagonisté zpětně budují. Vyjevuje se tak nejen reálná proměna (ta vzhledem k ich-formové perspektivě může často zůstat skryta), ale spíš změna pojímání sebe samotného – mladý skladatel je vykolejen tím, že pro někoho "není oblíbený", tvůrce webových stránek si potvrdí svou nedostatečnost tím, že tentokrát není schopen zasáhnout lotrovinám ve veřejné dopravě. Neschopnost dostát ve vlastních představách vede k úzkostem, paranoii či k nalézání různých rituálů jako záchytných bodů – ty však nejsou katalyzátorem vykopání se z neútěšné situace, ale nakonec spíš kotvou hozenou na dno rezignované frustrace, z nějž nemají v plánu kamkoliv odplouvat. "Na řešení jsou tu odjakživa jiní lidé".
Postavy se také vyznačují neschopností vnímat svět za hranicí svého interiéru, v případě partnerských vztahů ani za hranicí své strany postele. Vidí jen něco mlhavého na obzoru, s čímž se jim nechce nic moc dělat. Vztahy i interakce jsou zde vyprázdněné a odtažité, počáteční záblesky souznění se brzy mění v napjaté ticho, lamentování i stalking, jako by i důvod sblížení byl spíš útěk od neútěšného stavu, případně k naplnění společenských konvencí. Ten druhý je pak pro protagonistu spíš prostředkem pro stimulaci štěstí, pro přesvědčení o své významnosti či pro zakrytí vlastní prázdnoty. Podrážděné a zraněné hrdiny nedovede jejich stav k prohloubení empatie – stále vidí v zrcadle jen sami sebe.
Navzdory interiérovému rázu nelze povídky jen tak odpojit od společenského kontextu, naopak se v nich odráží mnoho různých fenoménů. V povídce Notýsek můžeme nalézt kritiku kultu výkonnosti, přičemž cílevědomost a smysl pro povinnost jsou ve skutečnosti spíš přehozením plachty přes nedořešené a vymknuté rodinné vztahy a přes absenci "miniaturních plánů". Třebaže na to není v knize dáván ostentativní důraz, reflektuje kniha i dnešní podobu zdánlivě rovnějších partnerských vztahů. Ne že by se ženské protagonistky jevily méně nesnesitelně než mužští vypravěči. Ti jsou však, zdá se, z nenaplněných či očekávaných schémat mnohem více rozhozeni – působí pak vedle ženského protějšku jen jako přívažek k dítěti, vidí v něm konkurenci a vlastní neschopnost, iracionálně se mstí. Výsledkem jsou jen přidušená, nevyřčená slova, ne společný život, ale bytí vedle sebe – to nejlépe představuje poslední próza Prádelna, v níž je sice kvůli izolaci protagonisty vše domácké, ale také bloumání po stísněném interiéru vede jen k nárazům a oboustranné frustraci.
Špačkův styl je analyticky lakonický, zároveň však i lexikálně rozkročený a umanutý v detailech, které jsou v náznacích natírány a mnohdy řeknou více než rozvláčné děje. Mezi nořivými introspekcemi a občasnými dialogy se také rozprostírají pozorovatelské scény – příznačně však v tom, co vypravěč registruje, dokáže opět vidět jen sám sebe, třeba když vypravěč povídky Kostěj zpozoruje ptačí hnízdo smotané z nejrůznějších odpadků a připomene mu to stejné základy svého rodinného "hnízda". Z obraznými prostředky je to tu vcelku skromné, pouze metafory jsou zde poněkud rozcapené, ale funkčně, neotřele a přesně. Navíc si představuju, že příměrový výjev by se mohl odehrávat hned ve vedlejším bytě, či dokonce v dřívějším časové období protagonisty, čímž se ještě více dokresluje jeho osobnost: "Smrad kůže a tabáku, jenž se něho linul, úspěšně vytěsnil vůni pečiva, které jsme si s dětmi večer dělali v domácí pekárně, a já se najednou necítil jako doma, ale jako v nádražní hospodě. Ano, můj domov se vmžiku proměnil v nádražní restauraci, ve které čekám na vlak, který mě odveze do nějaké sychravé a zlověstné ciziny."
"Stačilo by jen úplně málo," ozývá se v jednom textu, zatímco zaklíněná postava nehodlá jakkoliv vystoupit ze svého stereotypu. Nejsou to osoby, s nimiž byste toužili prožít delší denní čas, ale zároveň se lehce projeví jakási obliba z lítosti – snad i díky tomu, že v některých výbojích vědomí lze náhle zahlédnout svou vlastní směšnost. Navzdory depresivnímu ladění lze povídky číst ale i více optimisticky; degradace do jakéhosi nulového bodu vede k hrouživé introspekci postav, které si konečně uvědomují vlastní ubohost – za tím lze vytušit možnost obratu, vzchopení se. Nebo taky ne, protože i tohle je nějaký život.
Na první pohled by se daly Špačkovy texty zaobalit do klišovitých schémat – nevěra, krize středního věku a další. Tyto motivy (které navíc nelze zcela odmítnout, dějí se) jsou však rozehrávány až do jemných nuancích, které z běžného vnímání šedi čtenáře vyvádějí.

V noci jsem špatně spal, ráno byl plné smutných a zlostných myšlenek. Za okny tiše a lehce uhánějícího vlaku pusté pláně Polabí, holé topoly trčely do šedivého nebe. Abych se nemusel dívat na tu šťastnou mladou rodinku o pár sedadel dál, zíral jsem z okna, pohled na krajinu mě však tížil. Zavřel jsem oči, tíseň mi ale nedovolila spát. Přirozeně jsem si uvědomoval, že za všechno můžeš ty, nebylo mi to ale nic platné. Dělal jsem v tu chvíli to, co dělám obvykle, když se chci povzbudit: listoval jsem notýskem, představoval jsem si svoji fotografii ve Stylu, přemýšlel jsem nad soutěží, kterou určitě vyhrajeme, ale nezabíralo to. Potřeboval jsem obejmout, ale věděl jsem, že si to nezasloužím – za všechno, co jsem kdy udělal, jsem si nezasloužil ani jedno objetí.

(s. 74)

[Steklina · Rating 3 out of 5]

Při četbě jsem si vybavila editorial jednoho z posledních čísel Respektu s postřehem Erika Taberyho, že vylíčit antihrdinu je snadnější a přesvědčivější. Sice to bylo v souvislosti se seriály, ale v literatuře tomu bude nejinak. S různými zoufalci (muži) se poslední dobou opravdu roztrhl pytel. Zkrátka krize bílého muže hledající své místo ve světě, kde už není automaticky pánem situace a ženy mu neleží u nohou jen proto, že je muž. Ty jsou naopak mnohdy silnější, zkušenější, odolnější, s větším nadhledem i přehledem a rozhodně se dokážou obejít bez jeho maličkosti. Ano, i takové situace má literatura ohledávat a zkoumat.
Kam ovšem dala porota při výběru prózy roku na ML oči, to tedy nechápu. Povídky jsou sice odvyprávěné vcelku slušně, že by ale stylem, atmosférou či prací s jazykem převyšovaly průměrnou tvorbu, to tedy ani náhodou. Neurazí, ale ani nenadchnou.

[Štěpán · Rating 2 out of 5]

Próza roku, to jako fakt? Prvních pár povídek ušlo, ale velmi rychle sklouzává ke stereotypu smutný muž středního věku, žena která bez něj nemůže žít a autor který se chlubí tím, kolik elitářských jmen a názvů zná. Ke konci mě až s*alo to číst. Zpětně bych postavy ani pocity nedokázal pojmenovat, zejména protože obojí bylo tak ploché, že to nepůsobilo lidsky.

+1 za příběh muže, který pozná týpka, s nímž ho manželka podvádí, jinak není co vypíchnout.

[Petra Macháčková · Rating 3 out of 5]

Moje první kniha od toho autora, příjemné překvápko. Myslím, že Špačkovi skvěle jde vcítit se do různých typů postav a bravurně popsat jejich myšlenkový pochody. Některé povídky za mne byly extra skvělý, např. Stejnojmenná jako celá sbírka, jiné povídky mne toliko neoslovili nicméně velmi příjemná, svěží ale trochu bolestná a přemýšlecí kniha, takže za mne idelám. * 3,5/5

[annie · Rating 4 out of 5]

"Nejhorší bylo poznání, že na tom ani děti nic nezmění a že čistý skromný život neexistuje, anebo existuje, ale pro mě je tak vzdálený a nepochopitelný jako Juliino světlo. Zdálo se mi, že já sám se nacházím někde mezi těmito dvěma životními možnostmi. Beztvarý prostor mé existence byl útulný asi jako propast únorové tmy - a ani umělé růžičky už tam nebyly."

[Kristýna Vondrová (Pilná) · Rating 5 out of 5]

Povídková (ale Magnesií Literou ověnčená) rychlovka na víkend. S hrdiny a jejich issues (poškrábaný sebevedomí, chybějící nebo přebývající děti v naplnění životního štěstí) jsem se moc neztotožňovala, ale sympatický čtení to bylo.

[Anita Polcarová · Rating 3 out of 5]

Celá kniha je protkána melancholií života samotného, což z ní dělá výjimečnou knihu z pohledu reálnosti povídek, bohužel musím ale konstatovat, že byly jen tři povídky, které mě zaujaly a ke kterým mi vlastně ona celková melancholičnost, smíchaná s depresí a určitým vztekem sedla.

[Michal Mazel · Rating 2 out of 5]

Klasicke české povidkové figurkaření, v hlavni roli lidi prohrávající vlastní život. Hodně umělohmotných klišé.

[Edna Nová · Rating 4 out of 5]

Svou naléhavostí aktuálností mi povídky evokují Jednorožce. Protagonisté se také hledají, jsou nespokojení a nešťastní, na hraně duševního zdraví.

[karo💌 · Rating 3 out of 5]

zajimave, kazdopadne muzou muzi nebyt psychopati