Čech, který jede na Ukrajinu najít své jiné já. Banda dětí bez domova, jež válka vyžene ze sklepa, protože ten teď využívají nájemníci jako kryt. Německý pár, který si na Ukrajině „pronajal dělohu“, ale jejich dítě po porodu uvízlo v Kyjevě. Výrostek, který v obléhaném Mariupolu společně s přidělenou valkýrou rozváží lavaš a váhá, kdy zmizet, až už je pozdě. Ruská akademička, která se uprostřed Moskvy rozhodne protestovat v kostýmu z Labutího jezera… Ne, postavami této povídkové knihy nejsou vojáci na frontě; ani tito lidé však už nikdy nebudou stejní jako před válkou.
Po Možnostech milostného románu napsal Jan Němec prózu, která je zase úplně jiná, až na to, co se nemění: nepíše o „tématech“, píše jen o tom, na čem v životě opravdu záleží.
* Byt. Román ve dvou (spoluautorka Jana Šrámková; Brno: Host, 2025) * Lilliputin (Brno: Host, 2022) * Znamení neznámého. Rozhovory o spiritualitě (spoluautor Petr Vizina; Brno: Host, 2021) * Možnosti milostného románu (Brno: Host, 2019) *Dějiny světla. Román o fotografovi Františku Drtikolovi (Brno: Host, 2013) *Hra pro čtyři ruce. Málem milostné povídky (Brno: Druhé město, 2009)
Studoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii. Spolupracoval s časopisem Respekt, Českou televizí, Českým rozhlasem nebo Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. V současnosti je šéfredaktorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jeho knihy byly přeloženy do patnácti jazyků.
ne, tohle se opravdu nedá, nedočítám. trefná je recenze Kateřiny Čopjakové (https://www.novinky.cz/clanek/kultura...), i ta je ale na autora ještě hodná. jestli je něco projevem povýšenosti a blahosklonnosti části české literatury, pak tenhle styl psaní a obalování novinových titulků plant-based masem.
Hned v úvodní povídce si postava stěžuje, že jen co začala válka na Ukrajině, kolegové z práce si na Facebooku do profilové fotky přidali rámeček s modrožlutou vlajkou. Pasovali se tak na správnou stranu a měli hotovo. Němcova sbírka povídek je jen sofistikovanější totéž. Autor bez odstupu, jak všude zdůrazňuje, napsal ze vzteku pět povídek. A přesně tak ty povídky vypadají: nehotový výkřik českého intelektuála, který se svým gestem jen postavil na správnou stranu barikády. Dokud píše z perspektivy západních lidí (povídky Sabotér a Zoe), dá se to ještě číst a objevovat zajímavé postřehy. Ale jakmile píše z pohledu Ukrajinců, jeho snaha o autentičnost lidí, kterým nerozumí a ani nemá čas jim porozumět ("bez odstupu"), působí trapně až parodicky. Především povídka Lepidlo je z tohoto pohledu utrpení, aneb jak si jeden český čtyřicátník představuje ukrajinskou mládež. Sumec sumárum je tak knížka pouhým prázdným gestem, za jehož parametry (cca 150stran nevalné kvality) si žádat 399kč je, pokud výdělek nejde na nákup ukrajinských dronů, nehoráznost.
Četla jsem teď odborná zvěrstva o dětech s problémy. Takže jsem chtěla něco na oddych, takový menší relax po práci. Jako jo… Jsem debil, protože sahat po knize, která se otevřeně hlásí jako povídky o válce je prostě jasný nonsens. Ale já prostě chtěla mít splněno dalšího Němce, abych se mohla pak hádat s Mem o tom, že on prostě umí psát. Chvíli jsem se bála, že to bude sračka, co tak narychlo, ale nakonec velký dobrý.
Kéž by všechna slova mohla zůstat jen fikcí. Zhmotňují je ale reálné obrazy, které obletěly svět. A právě tyhle zdánlivě nenápadné střípky dloubají do čtenáře asi nejvíc. “Krásný, unavený příběh chodí po světě a hledá, jak by mohl dopadnout.” - snad bude mít jednou dobrý konec.