Román o pomíjivosti času a neměnnosti lidských životů
Starý dům na hlavní ulici kousek pod náměstím v malém městě na Vysočině jako by měl svou vlastní paměť. Osudy jeho obyvatel se do jeho stěn zapisovaly od roku 1695 a dům má co vyprávět. A tak vypráví. Především o konci devatenáctého století, kdy v něm začala fungovat pletařská dílna, z níž později vznikla velká a dodnes fungující továrna. O odvážném mladém muži Josefu Vlkovském, který si zde roku 1925 otevřel obchod s potravinami. O prudkém vzestupu živnosti, otevření velkoobchodu, ale i o válečných omezeních, rodinné tragédii, znárodnění a konfiskaci majetku. Dům vypráví svůj vlastní příběh, prolínající se s tragickým osudem ředitele textilní továrny Knopa, a pokračuje přes nové začátky a změny v devadesátých letech až do současnosti. Čas plyne, dům s obchodem „U Vlků“ zůstává. Skrze studentku Anežku si pak současnost podá na usmířenou ruku s minulostí.
Markéta Hejkalová na pozadí vyprávění o historii jednoho domu postupně odkrývá silné osudy obyvatel kraje uprostřed naší země.
Připadalo mi zpočátku zajímavé vyprávět příběhy z pohledu domu. Ale pak se to nějak přehodilo a bylo to celkově takové spíš bez příběhu, bez chuti a zápachu.
Docela zajímavý nápad - životní příběhy lidí, obývajících jeden dům, od první písemné zmínky o něm v roce 1695 až do současnosti. Je tam ale postav jak na orloji a rychle se střídají - děti mají děti, a ty mají děti, tak se v tom člověk těžko orientoval. Příběhy z různých dob byly skoro o tomtéž - známosti, sňatky, manželské a nemanželské děti... Dočetla jsem jen ze zvědavosti, "jestli se nakonec vezmou".
Skoda zajimaveho pribehu z meho hometownu. Naratorem je dum (?), tedy do poslednich cca 50 stran, kdy pribeh zacne vypravet najednou jakasi studentka. Cele to bylo dost infantilni a vety stylu “my mestske domy pohlizime na chatky zvrchu” me dost zvedaly z kresla.
Spíš tak dvě a půl, protože jednak to bylo trošku infantilní a pak teda pardon, ale všechny ty Marcelky, Milady, Knopové, Zajícové, to fakt nešlo stíhat. Plus ta náhlá umrtí, velmi těžko uvěřitelný. Skvělý bylo sledovat osud nějakýho domu, to jo, ale toho bylo vlastně relativně málo. Ale aspoň to bylo svižné!