Básnická sbírka Po nás ať přijde potopa je jedno z nejznámějších děl českého spisovatele Františka Gellnera, které bylo vydáno roku 1901, a zároveň je autorovým debutem.
František Gellner was a Czech poet, short story writer, artist and anarchist. His first poems are full of irony in Heinrich Heine's style. In 1901 he published his first collection called Po nás ať přijde potopa! (After Us Let the Floods Come!) in which he used especially sexual motifs without any embellishments. The next collection Radosti života (Joys of Life) shifted the point of view from subject to object and throws the disbelief more on society. The rhythm of the poems is close to vaudeville verses or chansons. Nové verše (New Verses, published posthumously in 1919) are not so pathetic as if seen from a distance with a lot of nonchalance. He also wrote satirical poems in Karel Havlíček Borovský's style which were published mostly in papers and journals.
I have no idea if this was translated into English if not I think it's a great pity. This one is probably my favourite Czech poetry. It's called After Us Let the Floods Come! and I need to share my favourite verses from it.
My little darling, don't you cry! Don't try the life to modify. Today let's passionately meet on our creasy creamy sheet. Morrow, what's morrow? May one say? Morrow in coffins we shall lay.
Original: Fakticky supr. Páni, ještě jsem v šoku, určitě doporučuji :) Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veseli na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví.
Není divu, že se tahle sbírka drží na maturitních seznamech kdejaké střední, protože z poezie 19. století je to asi nejpřístupnější a nejbližší (i když dnes už to bude tím, že se kdekdo rád stylizuje do role bohéma a bojovníka proti konvencím, jenže je v tom spíš jen póza). Každopádně jo – je to psáno věcně, jednoduše, žádné zakroucené ornamenty, zpěvnost, až to občas hraničí s ledabylostí. Nezaměnitelný je způsobem, jak na skutečnosti Gellner pohlíží: s cynismem, sarkasmem, bědováním, výsměchem a ironií k čemukoliv přesahujícímu, k čemukoliv vyššímu. Jenže to by bylo moc jednoduché. Vypravěč svým výsměchem čemukoliv sám zakrývá zoufalý smutek a touhu po citu, kdejaký nadřazený posměšek vyrovnává sebeironií. I subjekt je nedokonalý a ubohý, však jen lozí po hospodách a veřejných domech. Touha po prožitku a vášni a žití okamžikem je zde protkáno deziluzí, osamělostí a nenaplněností. V kontextu doby asi nevídaná provokace, dnes (i přes nenafoukanou sebeironii) asi nic zvláštního. Navíc to je i přes svou útlost celkem monotónní sbírka – postoje a názory subjektu odhadnete po pár básních, některé motivy (sexuální láska) jsou navíc variovány až do vyprázdnění (to stejné se ostatně děje s tou láskou). Navíc si nejsem úplně jist, jestli se Gellner nějak trápil s kompozicí. Zatímco první básně jsou hloubavější a rozjímavější, postupně dochází spíš k degradaci a ledabylosti, až k aforistické jednoduchosti. Ostatně i to může korespondovat s postupnou rezignací a deziluzí, ale nevím. Stejně si dokážu představit, že to je pěkně pružný odrazový můstek k poezii. A na nic si to nehraje!
Perspektiva
Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veseli na naší bílé posteli!
Zejtra, zejtra co? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví.
Já nevím no, asi mě to mělo zaujmout víc, ale nějak se nepovedlo. Některé básně se mi líbily, bylo to místy fajn počtení. Ale jindy jsem měla pocit, že pořád dokola omílá to samé, že se postupně ztrácí ta počáteční zamyšlenost veršů a působilo to až tak ledabyle. Možná že právě to se mi mělo líbit a já věřím, že hodně lidem se to líbit bude, ale mě osobně to moc neoslovilo. Motivy básní mě nijak nezaujaly, nějak jsem se do toho nedokázala vžít. Moje oblíbená báseň byla asi Bezcestí - přišlo mi to takové krátké, úderné. Bylo to přesně to, co jsem od sbírky čekala. Ale nevím no, ten zbytek mě zas tolik neoslovil. (Omlouvám se tímto mé učitelce češtiny ze střední, jelikož je Gellner její oblíbený básník...ale pro mě to asi není.)
Napsáno jednoduše, takže se tomu dá rozumnět, což je u poezie docela vzácný :) moc se mi to líbilo <3 byl tam cynismus,ironie,sarkasmus a je prostě poznat, že byl buřič :D
This entire review has been hidden because of spoilers.
Upřímně, na to, že mi básně obvykle moc nesednou, Gellner mě překvapil. Jeho básně jsou povětšinou krátké, s krátkými verši, jednoduché až téměř písňového charakteru. Pojmenování bývá přesné, nevyužívá mnoho složitých metafor, najdeme zde i nepoetické a neformální výrazy i vulgarismy, kterými se snaží šokovat uhlazené měšťanstvo. Najdeme zde i "jazyk hospod a kaváren" a další různé hovorové prvky.
Abych se opakovala, podobně jak Radosti života je tato sbírka plná krásných a syrových básní. Tato je v něčem ještě syrovější; jde z ní cítit vzpoura a vášeň mládí.
Asi nejvíc zajímavé je, jak přesně Gellner zachycuje svoje celkové rozpoložení, s minimem slov dělá pointy a mně se to většinou dost líbilo. Je v tom vše, co k mladickému rozpoložení patří... přesto bude jeho čtení lidi lámat na tábory, které si básně budou romantizovat (odstup času... ti stejní lidi, co ho dnes hodnotí jako autora kontrastů a rozebírají to tady jak u maturity, jak mu rozumí, ti samí by ho před sto lety pranýřovali; ženušky svých manžílků by tvrdili, že Franta spí s děvkama a je amorál a na tajňačku by si pak představovaly, jak od něj dostávají anál, rozteklý jak zmrzlina, s ksichtem do ruda... a "Pepo, dnes to bylo úžasný" - ironií je, že proti přesně téhle pokrytecké sortě lidí Gellner verše míří) i navzdory chmurnému podtónu a koncům, které značí. Ale o tom je život, takové texty mluví nejsilněji, ty, co žijí v momentu a pravdě a nestarají se o to, co bude dál, neomlouvají se, nectí a nedodržují směšná, trapná společenská dogmata a pravidla, co bylo před sto lety, co bude za sto let... když jsou lidi ještě mladí a nemají potřebu hrát to společenské divadlo, můžou ještě pořád žít syrovou upřímností.
Co k tomu dodat, autor se holt řadí k anarchistickým buřičům. Většina básní byla na můj vkus moc nihilisticky smýšlející. Líbil se mi epilog, poslední báseň sbírky, asi hlavně tím, že v něm ještě zůstává naděje. Ale taky mi přišlo, že vyjádřené problémy mnohdy stále platí i v dnešní době.
"Namísto vzdoru ohněm planoucího i zvonů v bázni hřmících na poplach viděl jsem skleslost davu stupidního, žvýkajícího novinářský tlach.
Z divadel dvorních nuda vyhnala mne, z promenád žebrající mrzáci. Z chansonet laxních bída řvala na mne a z grimas duše, která krvácí. ... Naděje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a již se zříci ho přec nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje."
♥♥♥ Co dodat? Jestli je nějaký básník, který mi dokázal, že bych na poezii neměla zanevřít, ale že bych naopak měla hledat tu, která mě pohltí, byť jí třeba nebudu plně rozumět, je to František Gellner. Jeho verše jsou plné reálného života - jsou takové, jaký je sám život, surové, na nic si nehrají a každý si v nich může najít to, co zrovna hledá. A úplně nejlepší je se k nim stále vracet a objevovat dosud neobjevené.
Zjistila jsem, že se mi líbí i poezie. Knížku jsem přečetla za jednu cestu autobusem, přesto jsem si z ní ale moc neodnesla a některé básně mi přišly moc pochmurné. Název se mi sice hrozně líbí, ale sama knížka tak dramatická není. Tohle asi zatím není můj šálek kávy.
Poezie sice není úplně můj šálek kafe, ale i tak se mi zde nějaké básně líbily. Jen nemám tušení jak z toho udělám strukturu a pokud si jí se svým štěstím u maturity vytáhnu tak to asi můžu vzdát 😂.
Krásná sbírka, čtivá, zároveň plná surového života. Básně jsou kratší, ale trefné, tématikou blízké spíše mladší generaci. Přesto však v člověku zanechají spoustu pocitů.
Jedná se o velmi vydařenou básnickou sbírku, která je čtivá. Básník své problémy řeší za pomoci alkoholu a prostitutek, což si myslím, že by mohlo zaujmou i mladší generace. Nejedná se o rozsáhlou a složitou básnickou sbírku, proto čtenáři jsou jasná pomalu hned veškerá fakta o kterých se dozvídá. Jednoznačně doporučuji přečíst.
Jednotlivé básničky se četly rychle, ale nějak mi ve mně nic moc nezanechaly... Tím nechci popírat básníkovo umění, jen to prostě nebyl můj šálek kávy.