Alena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.
3,75/5 Povídky mě opravdu baví, tyhle z edice Česká povídka obzvlášť! Tentokrát se v ní autoři a autorky věnují době před rokem 1989. Každý jinak, každý po svém. Je to rozmanité, ale jako vždy je zde riziko, že ne každá povídka zaujme.
Nebudu zde rozebírat každou z nich, jen vyzdvihnu moje nej: Modlitba za Anušku od Kateřiny Tučkové - rozhodně na prvním místě, nejvíce mě zasáhla, možná i proto, že jsem letos četla Bílou Vodu. Byt od Petry Soukupové - naprosto jsem propadla autorčinu stylu psaní, takže už jen ten mi stačil, téma její povídky mě ale zaujalo také a myslím si, že ho zpracovala velmi dobře. Plamen od Viktorie Hanišové - těžké téma, ale jeho zpracování působilo věcně a jakoby bez emocí, ale překvapilo mě, jak dobře to fungovalo. Magdička od Petry Dvořákové - autorka opět využívá svých znalostí z lékařství, tady mě to ale oproti jejímu románu Chirurg moc bavilo, popsala nejistotu situace naprosto věrohodně a emoce povídce rozhodně nechyběly.
Ostatní povídky už mi sedly méně, některé spíš vůbec, čímž je ale nechci nijak shazovat. Co mě zklamalo a zmínit to musím, byly chyby a překlepy. Myslím, že v povídkové knize by jich tolik být nemuselo.
Má již čtvrtá sbírka povídek z edice Česká povídka. Tentokrát se vracíme do doby před rokem 1989. Do doby, kdy “naděje byla často to jediné, k čemu se mohl člověk upínat.” Už jsem si zvykla, že jsou povídky těchto sbírek většinou melancholické, ale tenhle titul to vyšvihl úplně na jinou úroveň. . “Všichni žijeme za plotem a děláme spoustu věcí, které vlastně ani dělat nechceme, protože máme strach, aby náš život nebyl ještě horší.” . Mými favority byly povídky od Petry Dvořákové s názvem “Magdička”, jejímž tématem byla dětská leukémie a od Michaeli Klevisové s názvem “Jestli vůbec někdy”, která se odehrávala v západním Berlíně a sedí na ní motto: “Všude dobře, doma nejlíp.” Slzy v očích jsem měla při dočtení povídky od Marka Epsteina “Kulka pro kluka”.
s. 19 Měla vidět, jak byla vděčná za každé jídlo. s. 70 „... zbyly s. 105 Magdu popadla za loket jednoho z asistentů s. 119 Vinárka U raráška s. 129 Nic neřekla, Pochopil to. schůze, Nemám podrží,“ Ještě chvilku
zajímavý. nejlepší za mě byla povídka o Berlíně od Michaely Klevisové, ale i další byly fajn (třeba ta poslední od Marka Epsteina, nebo ta od Petry Dvořákové..)