What do you think?
Rate this book
Zvuk slunečních hodin
Román přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů – Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl. Autorka zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku.
299 pages, Hardcover
First published January 1, 2001
20 people are currently reading
674 people want to read
About the author
Hana Andronikova
11 books19 followersHana Andronikova byla česká spisovatelka.
Vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory angličtina a čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnovala se literatuře.
Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V březnu 2008 plánovala vydat nový román s pracovním názvem Blues v nakladatelství Odeon. Nakonec v roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno a v roce 2011 za tuto knihu obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera 2011.
Napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, spolu s Janou Svobodovou), Pakosti a drabanti (2010) a Šašci, špioni a prezidenti (2010).
Dne 20. prosince 2011 podlehla rakovině.
Vystudovala gymnázium ve Zlíně, pak Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory angličtina a čeština. Po ukončení studia pracovala jako personální manažerka v zahraničních i českých firmách. V roce 1999 odešla z podnikatelské sféry a věnovala se literatuře.
Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2001 Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku. V březnu 2008 plánovala vydat nový román s pracovním názvem Blues v nakladatelství Odeon. Nakonec v roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno a v roce 2011 za tuto knihu obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera 2011.
Napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, spolu s Janou Svobodovou), Pakosti a drabanti (2010) a Šašci, špioni a prezidenti (2010).
Dne 20. prosince 2011 podlehla rakovině.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 78 reviews
December 6, 2020
Ova divna knjiga duboko me potresla. Iako sam puno čula,čitala,gledala dokumentarce ili filmove na temu Drugog svjetskog rata i logorima,uvijek me iznova sablazni ta okrutnost i dirne hrabrost te želja za opstankom.
Ovo je priča o maloj obitelji koja je gorko osjetila posljedice svjetskih zbivanja. Za dlaku im je izmakla blistava budućnost,sigurno djetinjstvo,Novi svijet.
Daniel,dječak iz priče,a sad već djed , provodi novogodišnje praznike sa svojom obitelji na skijanju u Coloradu.Vlasnica pansiona češkog je porijekla i on u neformalnom časkanju ,otkrije da imaju neke bliske poveznice iz prošlosti.
Komadić po komadić,slušajući pripovijedanje stare gospođe,Daniel slaže slagalicu svog tužnog djetinjstva.
Iznimna priča,tužna,a opet puna pripovjedačke ljepote.Dirljivo. Baš sam pogodila izborom.
Čitajte :)
Ovo je priča o maloj obitelji koja je gorko osjetila posljedice svjetskih zbivanja. Za dlaku im je izmakla blistava budućnost,sigurno djetinjstvo,Novi svijet.
Daniel,dječak iz priče,a sad već djed , provodi novogodišnje praznike sa svojom obitelji na skijanju u Coloradu.Vlasnica pansiona češkog je porijekla i on u neformalnom časkanju ,otkrije da imaju neke bliske poveznice iz prošlosti.
Komadić po komadić,slušajući pripovijedanje stare gospođe,Daniel slaže slagalicu svog tužnog djetinjstva.
Iznimna priča,tužna,a opet puna pripovjedačke ljepote.Dirljivo. Baš sam pogodila izborom.
Čitajte :)
January 2, 2021
Jedna od najljepših, najdubljih i najdirljivijih knjiga koje sam pročitala u zadnje vrijeme. Hana Andronikova bila je čarobnica. Još jest, iako je nema već devet godina.
"Zvuk sunčanog sata" je knjiga-blago. Takav divan, vješt i umješan način pisanja rijetko se sreće. Velika pohvala i za sjajnu prevoditeljicu Suzanu Kos.
Zapravo sam htjela napisati malo više o ovoj knjizi, ali nemam pravih riječi. Sve što bih rekla bio bi samo pokušaj opisivanja nečega što to nije zaslužilo. Ova se knjiga ne opisuje, ona se čita, upija, s njom se smije i plače. I na kraju, kad se zaklope korice, uzme ju se i zagrli.
"Zvuk sunčanog sata" je knjiga-blago. Takav divan, vješt i umješan način pisanja rijetko se sreće. Velika pohvala i za sjajnu prevoditeljicu Suzanu Kos.
Zapravo sam htjela napisati malo više o ovoj knjizi, ali nemam pravih riječi. Sve što bih rekla bio bi samo pokušaj opisivanja nečega što to nije zaslužilo. Ova se knjiga ne opisuje, ona se čita, upija, s njom se smije i plače. I na kraju, kad se zaklope korice, uzme ju se i zagrli.
February 9, 2015
Právě jsem dočetla podruhé a podruhé to ořvala. Pro mě rozhodně nejsilnější česká kniha vzniklá po r. 2000.
September 2, 2018
Nádherná kniha!
Indie vykreslená tak, že cítíte barvy a vidíte vůně. Bolest spojená s šoa vás stáhne ke dnu a rozdrtí.
Krátké, úderné věty plné poesie a emocí.
S Hanou od Mornštajnové si na piedestalu mých srdcovek mohou podat ruce.
Indie vykreslená tak, že cítíte barvy a vidíte vůně. Bolest spojená s šoa vás stáhne ke dnu a rozdrtí.
Krátké, úderné věty plné poesie a emocí.
S Hanou od Mornštajnové si na piedestalu mých srdcovek mohou podat ruce.
October 17, 2019
To bylo něco nádherného. Měla bych pár droboulilinkých připomínek, v některých delších větách bylo těžší udržet pozornost, u přímých řečí bez uvozovek zase poznat, která postava hovoří, ale celkově - naprosto dechberoucí a společně s Děvčátko, rozdělej ohníček (zajímavé, že obě úžasné knihy jsou prvotiny) letošní knižní zážitek roku. Skláním se před úžasnou výstavbou příběhu i barvitými kulisami.
February 21, 2020
Tohle je druh knih, který dost nerada čtu - milostný příběh, do kterého zasáhne válka. Přestože jsem se většinu času cítila jako kočka, kterou někdo násilím myje, když jsem si tu mokrou srst, studenou vodu a obecné utrpení odmyslela, musela jsem ocenit více věcí - rámec příběhu, zprávu (uzdravování se skrz doplňování skládačky, skrz sdílení), vhled do psychologie postav (každá působila jako bytost z masa a kostí, jen si sáhnout), to, že ústřední milostný příběh byl realistický, a přitom měl romantický punc jako mýty a legendy, a taky tu tunu rešerše, která musela být investovaná do každého historického detailu. To vše v lehce úsporném, ale bohatém a poetickém jazyce. Nepůsobilo to jako citové vydírání skrz laciné prostředky, což většina podobných knih dělá. Jediná slabina byl vypravěč - Daniel. Na to, jak skvěle byly vykreslené všechny ostatní postavy, jsem se o Danielovi v podstatě nic nedozvěděla, hlavně potom, co byl větší. Možná by tu pomohla spíše er-forma. Ke konci už mě taky unavovalo střídání perspektiv a skákání v čase. Každopádně vynikající debut.
July 18, 2023
Jako sam se namučila uz ovu knjigu. Sve sam razumjela, dobila sam emociju u odnosima između roditelja, roditelja i sina, Indiju sam mogla skoro pa osjetiti... Ali, meni je (bez obzira na temu i sve u priči) ovaj roman bio dosadan, a to mi je kod čitanja najgore. Sigurna sam da je do mene, jer s obzirom na žanr koji volim i cijenim, s obzirom na ocjene koje su druge cure u čitateljskom klubu davale, do mene je...
„Onaj s kojim podijeliš radost, podijelit će s tobom i tvoje brige. Podijeljena radost je dvostruka, a briga polovična.“
„Onaj s kojim podijeliš radost, podijelit će s tobom i tvoje brige. Podijeljena radost je dvostruka, a briga polovična.“
May 7, 2019
Hodně postav, různá místa v různých časech, prolínání vzpomínek a současnosti. Občas byl trochu problém udržet si v tom všem přehled. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla během pár dní, jinak bych se asi zamotala.
Jednotlivé dějové linky se postupně sbíhají, mezery ve vyprávění se zaplňují. Vše do sebe zapadne.
Jen ten jazyk mi trochu neseděl, byl místy moc "vyumělkovaný". Příběh mě ale natolik strhnul, že mi to vyloženě nevadilo.
Příjemně mě potěšily zmínky o Olomouci. A líbily se mi mýty, které Ráchel vypráví Danovi. I vyprávění o Indii. A na druhé straně tu byly další drsné zážitky z války a hrůzy, které se odehrály v Terezíně, Osvětimi, Bergenu. V poslední době jsem toho na toto téma přečetla možná až moc.
Ale Zvuk slunečních hodin jsem si prostě chtěla přečíst taky. A nejen kvůli Čtenářské výzvě. Je to ne úplně obvyklý příběh o lásce, válce a smíření.
Jednotlivé dějové linky se postupně sbíhají, mezery ve vyprávění se zaplňují. Vše do sebe zapadne.
Jen ten jazyk mi trochu neseděl, byl místy moc "vyumělkovaný". Příběh mě ale natolik strhnul, že mi to vyloženě nevadilo.
Příjemně mě potěšily zmínky o Olomouci. A líbily se mi mýty, které Ráchel vypráví Danovi. I vyprávění o Indii. A na druhé straně tu byly další drsné zážitky z války a hrůzy, které se odehrály v Terezíně, Osvětimi, Bergenu. V poslední době jsem toho na toto téma přečetla možná až moc.
Ale Zvuk slunečních hodin jsem si prostě chtěla přečíst taky. A nejen kvůli Čtenářské výzvě. Je to ne úplně obvyklý příběh o lásce, válce a smíření.
July 25, 2017
Neskutečně silný příběh, který si opravdu na nic nehraje. Ukazuje nám hrůzy války z tolika různých úhlů - šťastná rodina, kterou válka rozdělila, vojáci umírající na frontách, lidé trpící a umírající v koncentračních táborech, lidé ztrácející své blízké... Manželé, kteří se přes všechnu víru už nikdy neuvidí. Važme si životu bez války.
December 15, 2022
Tato skvělá prvotina, vydaná před dvaceti lety, je rozhodně perlou mezi tou hromadou současné české prózy. Androniková nabídla strhující vyprávění a pěknou řádku prostředí a období, u kterých by mě nikdy nenapadlo, že by spolu mohly dobře fungovat. Ale prvky exotické Indie společně s meziválečným Československem, protektorátem, válečnou Evropou a koncentráky do sebe překvapivě perfektně zapadly. Moc se mi líbí ten kontrast nepřikrášlujícího líčení dějin minulého století a téměř snových a pohádkových pasáží, hledajících inspiraci v různých kulturách a legendách.
Dva lidé, do té doby naprostí cizinci, se setkají na samém počátku 90. let uprostřed USA a zjistí, že je nespojuje jen společná rodná zem, ale i určitá osoba, která ovlivnila oba jejich životy a před lety v nich zanechala zející rány. Právě díky tomu si mohou svěřit celé své osudy a říct si věci, které by nemohli probírat ani se svými nejbližšími.
WWII se negativně podepsala na velkém množství lidí po celém světě, ale právě tohle setkání by mohlo Danovi a Anne pomoci uzavřít to, co v nich vřelo celé dekády. Autorčino pojetí hrůz holocaustu není otřelé a příliš sentimentální, s přispěním úžasně napsaných postav a osvěžujících motivů pověstí, exotiky či rodinného pouta dokázala vytvořit čtení, které dokáže zanechat hlubokou stopu.
Dva lidé, do té doby naprostí cizinci, se setkají na samém počátku 90. let uprostřed USA a zjistí, že je nespojuje jen společná rodná zem, ale i určitá osoba, která ovlivnila oba jejich životy a před lety v nich zanechala zející rány. Právě díky tomu si mohou svěřit celé své osudy a říct si věci, které by nemohli probírat ani se svými nejbližšími.
WWII se negativně podepsala na velkém množství lidí po celém světě, ale právě tohle setkání by mohlo Danovi a Anne pomoci uzavřít to, co v nich vřelo celé dekády. Autorčino pojetí hrůz holocaustu není otřelé a příliš sentimentální, s přispěním úžasně napsaných postav a osvěžujících motivů pověstí, exotiky či rodinného pouta dokázala vytvořit čtení, které dokáže zanechat hlubokou stopu.
December 24, 2020
Hana Andronikova (1967. – 2011.) bila je poznata češka autorica. Sa svojim prvim romanom “Zvuk sunčanog sata” osvojila je prestižnu nagradu „Magnesia Litera“ 2002. godine. Objavila je još dvije knjige: zbirku kratkih priča “Srdce na udice” (2002.) i “Nebe nemá dno” (2010.). Nažalost, usprkos njezinoj snazi za stvaralaštvom, bolest je ipak bila jača.
“Zvuk sunčanog sata” iako prvijenac ne odaje nikakve početničke slabosti, štoviše, riječ je o kompleksnom romanu. Djelo bismo mogli nazvati obiteljskom kronologijom kroz koju se isprepliću tri paralelne priče od kojih je jedna popraćena i fiktivnim dnevničkim zapisima vojnika. Slučajni susret u jednom pansionu u SAD-u pobudit će duhove prošlosti. Iako su prošla desetljeća od Drugog svjetskog rata, dva naizgled potpuna stranca, spoznat će kako postoji snažna poveznica unutar njihovih života. Tih dvoje ljudi pobjeglih od bolnih uspomena napokon će rasvijetliti enigmu. Nekadašnji dječak Daniel Keppler napokon će saznati majčinu sudbinu. Sudbinu svojeg Sunca, za kojim su otac i on godinama tragali.
,,U Kanadi sam našao svoju sreću. Mutila ju je samo jedna stvar. Osjećaj krivnje. Gubitak. Neriješena zagonetka koja me opterećivala od vremena djetinjstva, cijeli život, sve do ovog trenutka. Majka. To je konstantna bol, ponekad skrivena, gotovo zaboravljena, a ponekad je, bez očitog uzroka, jačala. Kao fantomska bol u udu nakon amputacije. Krhotina u tijelu. Nitko je nije mogao izvući. S vremenom je urasla u meso i sve više i više postajala dio tijela. (...) Priča bez kraja kojoj sam se neprekidno vraćao. Cijeli život čeznuo sam doprijeti sve do dna. Nebrojeno puta sam svirao nezavršenu sonatu. A sada sam u rukama imao posljednju dionicu. Ispred mene je sjedila žena koja mi je pružala stranicu za stranicom, rasplitala petlje u obliku upitnika”(Andronikova, 2020: 322).
Kroz ovaj roman spisateljica nastoji približiti patnje židovskog naroda te pobuditi empatiju, međutim, ne nastoji ih idealizirati nego prikazati kao sasvim obične ljude sa svojim manama i vrlinama. Ljude poput ostalih. Osim što se prikazuju židovski običaji i kultura, spisateljica čitatelje upoznaje i s indijskom kulturom i njihovim običajima. Ta dva naizgled udaljena svijeta po nečemu su ipak slična.
Naime, s jedne strane primitivna, ali fascinantna i egzotična zemlja naspram kulturnog Zapada, a odnos prema ženama je svugdje isti. Žena je uvijek ona bez prava odlučivanja i bez mogućnosti školovanja. Rasipništvo je školovati kćer jer intelektualnost umanjuje njezinu vrijednost kao potencijalne supruge. Fizički ‘kompletna’ djevojka ne treba školovanje, štoviše, sa znanjem samo gubi priliku za dobrom udajom. Sukladno s tim, uz mušku djecu, ženska djeca su dobivale priliku za školovanjem samo ako je bilo riječ o fizički nesposobnim djevojkama odnosno ako su patile od nekog oblika invaliditeta:
,,Najstariji Erik išao je studirati jer je bio pametan i jer je bio muško. Potencijalni hranitelj obitelji. Izabrao je pravni fakultet. Tata je platio studij bez da je okom trepnuo. To je samo po sebi bilo razumljivo. S Regi je bilo drugačije. Regi je bila djevojka. U normalnim okolnostima ne bi imala šanse, ali Regi je bila iznimka. Nedostajao joj je dio lijevog stopala. (...) U uvjerenju da s takvim hendikepom ima malo šanse da nađe da pristojnog ženika, tata je s olakšanjem promatrao kako je Regi marljiva i sasvim nadarena učenica. Odlučio je da će za jadnog bogalja biti najbolje da završi neki pošteni studij kako bi se mogla realizirati drugačije nego kao supruga i majka, kao što bi se od nje u normalnim okolnostima očekivalo” (Andronikova, 2020: 159).
No, spisateljica kritizirajući takav način promišljanja stvara kompleksani ženski lik - modernu djevojku Rachel Keppler. Ona je junakinja koja ruši sve predrasude i stereotipe vezane uz ženski spol. Rachel je školovana i samosvjesna Židovka neopterećena društvenim razlikama između ljudi. Ne boji se pokazati svoje emocije te ustraje u svojim snovima. U vrijeme između dvaju ratova, takav stav za pripadnicu ljepšeg spola nije bio poželjan jer je društvo od nje očekivalo pokoravanje roditeljima, a potom i suprugu. No, Rachel se ne pokorava društvenim pravilima. Ona uvijek traži smisao i vidi pravu ljepotu unutar ljudi. Nju ne može zaustaviti razlika u vjeri pri odabiru supružnika, ni visoke temperature u Indiji pa čak ni teški uvjeti u koncentracijskom logoru jer ona iz svega nastoji izvući najbolje, prije svega za druge, a potom i za sebe.
Ovo je roman iz kojeg se može izvući velika životna pouka. Pouka o apsurdu rata i diskriminacije. O apsurdu ideologije zbog koje su mnogi izgubili svoje živote. Ovo je roman, koji želi pobuditi ljubav prema različitosti kultura i prikazati kako su naizgled potpuno drugačije kulture ipak u nečemu slične. Treba prevladati strah od različitosti te se otvoriti prema drugim kulturama i običajima. Upoznati ih i poštovati poput one vlastite. Ovo je roman s kojim će te plakati i veseliti se. Roman koji će vas osvojiti. Djelo o snazi ljubavi i prijateljstva.
,,Mi smo priče. Mi smo mitovi i bajke. Mi smo poezija. Naši su životi knjige. Knjige pune listova ispisanih rukopisom naše sreće i tuge, naših uspjeha i poraza. Mi smo stranice ispisane ljudima i stvarima koje su nam se dogodile. Njegujemo rukopise onih koji su nas očarali ljepotom svojih tijela i duša, onih koji su nam podarili svjetlo i spoznaju, rukopise koji su grijali i hladili. Rukopise voljenih. (...) Samo što naše knjige u sebi skrivaju i listove tamnije od tiskarskog crnila. Stranice nagrizene bolom i nepravdama. (...) Mi smo knjige pune potresnih stvari, o kojima nikad nismo htjeli pisati. Okrutni mitovi i krvave balade”(Andronikova, 2020: 306).
“Zvuk sunčanog sata” iako prvijenac ne odaje nikakve početničke slabosti, štoviše, riječ je o kompleksnom romanu. Djelo bismo mogli nazvati obiteljskom kronologijom kroz koju se isprepliću tri paralelne priče od kojih je jedna popraćena i fiktivnim dnevničkim zapisima vojnika. Slučajni susret u jednom pansionu u SAD-u pobudit će duhove prošlosti. Iako su prošla desetljeća od Drugog svjetskog rata, dva naizgled potpuna stranca, spoznat će kako postoji snažna poveznica unutar njihovih života. Tih dvoje ljudi pobjeglih od bolnih uspomena napokon će rasvijetliti enigmu. Nekadašnji dječak Daniel Keppler napokon će saznati majčinu sudbinu. Sudbinu svojeg Sunca, za kojim su otac i on godinama tragali.
,,U Kanadi sam našao svoju sreću. Mutila ju je samo jedna stvar. Osjećaj krivnje. Gubitak. Neriješena zagonetka koja me opterećivala od vremena djetinjstva, cijeli život, sve do ovog trenutka. Majka. To je konstantna bol, ponekad skrivena, gotovo zaboravljena, a ponekad je, bez očitog uzroka, jačala. Kao fantomska bol u udu nakon amputacije. Krhotina u tijelu. Nitko je nije mogao izvući. S vremenom je urasla u meso i sve više i više postajala dio tijela. (...) Priča bez kraja kojoj sam se neprekidno vraćao. Cijeli život čeznuo sam doprijeti sve do dna. Nebrojeno puta sam svirao nezavršenu sonatu. A sada sam u rukama imao posljednju dionicu. Ispred mene je sjedila žena koja mi je pružala stranicu za stranicom, rasplitala petlje u obliku upitnika”(Andronikova, 2020: 322).
Kroz ovaj roman spisateljica nastoji približiti patnje židovskog naroda te pobuditi empatiju, međutim, ne nastoji ih idealizirati nego prikazati kao sasvim obične ljude sa svojim manama i vrlinama. Ljude poput ostalih. Osim što se prikazuju židovski običaji i kultura, spisateljica čitatelje upoznaje i s indijskom kulturom i njihovim običajima. Ta dva naizgled udaljena svijeta po nečemu su ipak slična.
Naime, s jedne strane primitivna, ali fascinantna i egzotična zemlja naspram kulturnog Zapada, a odnos prema ženama je svugdje isti. Žena je uvijek ona bez prava odlučivanja i bez mogućnosti školovanja. Rasipništvo je školovati kćer jer intelektualnost umanjuje njezinu vrijednost kao potencijalne supruge. Fizički ‘kompletna’ djevojka ne treba školovanje, štoviše, sa znanjem samo gubi priliku za dobrom udajom. Sukladno s tim, uz mušku djecu, ženska djeca su dobivale priliku za školovanjem samo ako je bilo riječ o fizički nesposobnim djevojkama odnosno ako su patile od nekog oblika invaliditeta:
,,Najstariji Erik išao je studirati jer je bio pametan i jer je bio muško. Potencijalni hranitelj obitelji. Izabrao je pravni fakultet. Tata je platio studij bez da je okom trepnuo. To je samo po sebi bilo razumljivo. S Regi je bilo drugačije. Regi je bila djevojka. U normalnim okolnostima ne bi imala šanse, ali Regi je bila iznimka. Nedostajao joj je dio lijevog stopala. (...) U uvjerenju da s takvim hendikepom ima malo šanse da nađe da pristojnog ženika, tata je s olakšanjem promatrao kako je Regi marljiva i sasvim nadarena učenica. Odlučio je da će za jadnog bogalja biti najbolje da završi neki pošteni studij kako bi se mogla realizirati drugačije nego kao supruga i majka, kao što bi se od nje u normalnim okolnostima očekivalo” (Andronikova, 2020: 159).
No, spisateljica kritizirajući takav način promišljanja stvara kompleksani ženski lik - modernu djevojku Rachel Keppler. Ona je junakinja koja ruši sve predrasude i stereotipe vezane uz ženski spol. Rachel je školovana i samosvjesna Židovka neopterećena društvenim razlikama između ljudi. Ne boji se pokazati svoje emocije te ustraje u svojim snovima. U vrijeme između dvaju ratova, takav stav za pripadnicu ljepšeg spola nije bio poželjan jer je društvo od nje očekivalo pokoravanje roditeljima, a potom i suprugu. No, Rachel se ne pokorava društvenim pravilima. Ona uvijek traži smisao i vidi pravu ljepotu unutar ljudi. Nju ne može zaustaviti razlika u vjeri pri odabiru supružnika, ni visoke temperature u Indiji pa čak ni teški uvjeti u koncentracijskom logoru jer ona iz svega nastoji izvući najbolje, prije svega za druge, a potom i za sebe.
Ovo je roman iz kojeg se može izvući velika životna pouka. Pouka o apsurdu rata i diskriminacije. O apsurdu ideologije zbog koje su mnogi izgubili svoje živote. Ovo je roman, koji želi pobuditi ljubav prema različitosti kultura i prikazati kako su naizgled potpuno drugačije kulture ipak u nečemu slične. Treba prevladati strah od različitosti te se otvoriti prema drugim kulturama i običajima. Upoznati ih i poštovati poput one vlastite. Ovo je roman s kojim će te plakati i veseliti se. Roman koji će vas osvojiti. Djelo o snazi ljubavi i prijateljstva.
,,Mi smo priče. Mi smo mitovi i bajke. Mi smo poezija. Naši su životi knjige. Knjige pune listova ispisanih rukopisom naše sreće i tuge, naših uspjeha i poraza. Mi smo stranice ispisane ljudima i stvarima koje su nam se dogodile. Njegujemo rukopise onih koji su nas očarali ljepotom svojih tijela i duša, onih koji su nam podarili svjetlo i spoznaju, rukopise koji su grijali i hladili. Rukopise voljenih. (...) Samo što naše knjige u sebi skrivaju i listove tamnije od tiskarskog crnila. Stranice nagrizene bolom i nepravdama. (...) Mi smo knjige pune potresnih stvari, o kojima nikad nismo htjeli pisati. Okrutni mitovi i krvave balade”(Andronikova, 2020: 306).
December 2, 2020
Dugo je "ležala" ova knjiga na noćnom ormariću. Optimistično sam započela, očekujući eksploziju dojmova da bih na kraju ostala isfrustrirana. Uhvatila sam se kako čitam, a ne znam što sam pročitala jer je ništa drugo nego dosadno.
March 28, 2010
"My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.
...
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?"
Tahle knížka...
Pokaždé, když ji čtu, říkám si jednou (dvakrát, třikrát) stačilo. Ale vždycky se k ní nějak vrátím.
Pokaždé, když ji čtu, říkám si, že tentokrát už brečet nebudu... Možná že příště to konečně vyjde.
...
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?"
Tahle knížka...
Pokaždé, když ji čtu, říkám si jednou (dvakrát, třikrát) stačilo. Ale vždycky se k ní nějak vrátím.
Pokaždé, když ji čtu, říkám si, že tentokrát už brečet nebudu... Možná že příště to konečně vyjde.
July 27, 2023
4.5
objektivně dobrá knížka, jen pro mě osobně nebyla úplně dokonalá.
objektivně dobrá knížka, jen pro mě osobně nebyla úplně dokonalá.
October 6, 2025
Intense. Tohle byla fakt hutná, a přesto jemně napsaná, četba, upřímně i teď po dočtení mám slzy v očích, když se k ní v duchu vracím.
Poetické popisy v obrazech a prolínání příběhů… wow. Tolikrát jsem zažila komplexní emoce zachycené v jediné metafoře nebo sérii obrazů. Just wow.
Knížka na mě hluboce esteticky a emočně zapůsobila.
Poetické popisy v obrazech a prolínání příběhů… wow. Tolikrát jsem zažila komplexní emoce zachycené v jediné metafoře nebo sérii obrazů. Just wow.
Knížka na mě hluboce esteticky a emočně zapůsobila.
August 9, 2020
"Što je uspomena, a što san? A što je stvarnost?"
Ovaj citat možda i najbolje opisuje knjigu. Meni je bila poput nekog tornada i kaosa, mislim da se dosad nisam susretala sa takvim stilom pisanja. Previše sjećanja, retrospekcija u retrospekciji, bez ikakvih logičkih prijelaza ili najava; na trenutke zamara nepotrebnim dijalozima i likovima, a onda već sljedećeg trenutka oduševljava. Možda ćete se mučiti sa njom, ali dajte joj priliku jer na kraju ipak nosi snažnu poruku i ostavlja vas sa knedlom u grlu...
Ovaj citat možda i najbolje opisuje knjigu. Meni je bila poput nekog tornada i kaosa, mislim da se dosad nisam susretala sa takvim stilom pisanja. Previše sjećanja, retrospekcija u retrospekciji, bez ikakvih logičkih prijelaza ili najava; na trenutke zamara nepotrebnim dijalozima i likovima, a onda već sljedećeg trenutka oduševljava. Možda ćete se mučiti sa njom, ali dajte joj priliku jer na kraju ipak nosi snažnu poruku i ostavlja vas sa knedlom u grlu...
November 13, 2017
Výborná kniha zachycující kus české a evropské historie. Veliká škoda, že její autorka už nikdy nic nenapíše. Byl-li Zvuk hodin prvotinou, jistě bychom se bývali dočkali něčeho velkého. Moje jediná výtka je, že změny dějových rovin byly někdy trochu matoucí - možná je to problém specifický pro elektronickou verzi knihy. Svým způsobem mi kniha připomenula All the Lights you Cannot See (zcela zjevně i díky době kam je zasazená), avšak Doerr je přecijen jako autor zjevně "vypsanější".
August 19, 2015
Hrozně mě to potěšilo! Moc dobře napsaná kniha, nani se mi nechce věřit, že je to prvotina! :)
October 11, 2020
Ljubavna priča, puna okusa, mirisa, emocija, lijepih i ružnih, rađanja i umiranja, sjećanja koja se ne dijele jer su predragocjena ili prebolna od zadaha smrti.
August 31, 2025
Kniha je opravdu zajímavě napsaná. Je vidět, že si s ní autorka dala velkou práci. Jen kniha vyžaduje opravdu pozorné čtení, aby se člověk neztratil ve všech časových rovinách. Mně osobně to dělalo velký problém ve chvíli, kdy jsem knihu četla s přestávkami 14 dní - už jsem se ve všech těch postavách ztrácela.
January 9, 2016
Děj je tvořen několika rovinami, z nichž se každá odehrává na jiném místě a v jiném čase. Funkcionalistický Baťův Zlín, Indie plná barev a mýtů, Osvětim. Popisované reálie jsou hodně zajímavé - například expanze firmy Baťa do Asie, výstavba nových měst v nelehkých podmínkách, kulturní šok rodin, které se musely do Indie přestěhovat.. ale také nádherné popisy tamější atmosféry a kultury, kdy mi v hlavě nejvíc utkvěla pasáž o Tádžmahalu a posvátném místě Váránasí.
"Když v roce 1631 zemřela při porodu jeho milovaná manželka, perská princezna Mumtáz Mahal, Šáhdžahán povolal do Ágry nejlepší umělce, řemeslníky a stavitele z celé Asie. Trvalo jim dvaadvacet let, než postavili nejkrásnější hrobku světa. Legenda praví, že Šáhdžahán byl smrtí ženy tak zkormoucený, že mu černé vousy a vlasy během několika měsíců úplně zbělely.
Barvy paláce se mění během ročních období i během dne: od úsvitu, kdy je chrám růžový, až po oslnivě zlatou v noci, když svítí měsíc. Říká se, že proměny barev představují nálady ženy."
"Váránasí je starší než Jeruzalém, říkal táta. Město, které bylo staré už v době, kdy zakládali Řím. Nejsvatější místo na Ganze, střed světa. Mikrokosmos. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem."
Pasáže z koncentračních táborů se nesnaží působit na city ani tak obsahem, ale zase výborně použitým jazykem a zvláštní samozřejmostí. Vlastně je to jedna z mála knih, která soustředí pozornost i na návrat vězňů domů a na osudy těch, kdo na ně léta čekají.
"Gustav sroloval několik papírů do úzké ruličky a zastrčil ji do kapsy vlněného kabátu. Ráchel mu podala ruku. Nedotkl se jí, jenom zavrtěl hlavou.
- Nebudu se loučit -
Jeho hlas chutnal po hořké kávě.
- protože věřím, že tě jednou zase potkám.
Přikývla. Věděla, že neskončil. Musel to říct všechno.
- V jiném životě.
Jeho oči byly stěhovaví ptáci.
- V jiném světě.
Otočil se a odcházel. Viděla, jak se ramena v černém raglánu napřímila. V tom pohybu byl vzdor i usmíření, síla unést všechno. Nastoupil do vlaku, aniž se ohlédl po zbytcích minulého života."
"Když v roce 1631 zemřela při porodu jeho milovaná manželka, perská princezna Mumtáz Mahal, Šáhdžahán povolal do Ágry nejlepší umělce, řemeslníky a stavitele z celé Asie. Trvalo jim dvaadvacet let, než postavili nejkrásnější hrobku světa. Legenda praví, že Šáhdžahán byl smrtí ženy tak zkormoucený, že mu černé vousy a vlasy během několika měsíců úplně zbělely.
Barvy paláce se mění během ročních období i během dne: od úsvitu, kdy je chrám růžový, až po oslnivě zlatou v noci, když svítí měsíc. Říká se, že proměny barev představují nálady ženy."
"Váránasí je starší než Jeruzalém, říkal táta. Město, které bylo staré už v době, kdy zakládali Řím. Nejsvatější místo na Ganze, střed světa. Mikrokosmos. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem."
Pasáže z koncentračních táborů se nesnaží působit na city ani tak obsahem, ale zase výborně použitým jazykem a zvláštní samozřejmostí. Vlastně je to jedna z mála knih, která soustředí pozornost i na návrat vězňů domů a na osudy těch, kdo na ně léta čekají.
"Gustav sroloval několik papírů do úzké ruličky a zastrčil ji do kapsy vlněného kabátu. Ráchel mu podala ruku. Nedotkl se jí, jenom zavrtěl hlavou.
- Nebudu se loučit -
Jeho hlas chutnal po hořké kávě.
- protože věřím, že tě jednou zase potkám.
Přikývla. Věděla, že neskončil. Musel to říct všechno.
- V jiném životě.
Jeho oči byly stěhovaví ptáci.
- V jiném světě.
Otočil se a odcházel. Viděla, jak se ramena v černém raglánu napřímila. V tom pohybu byl vzdor i usmíření, síla unést všechno. Nastoupil do vlaku, aniž se ohlédl po zbytcích minulého života."
February 1, 2021
Příběh protkaný různými místy, obdobími a příběhy. Přesto do sebe vše zapadá. Vůbec jsem knize ze začátku nevěřila, minimum souvětí, zvláštní časová osa, zmatení ohledně postav. Neměla jsem chuť to dokončit. Naštěstí jsem se začetla a nemůžu být spokojenější. Všeho je akorát, na styl autorky si člověk rychle přivykne. Zamilovala jsem si každou postavu, vztah Ráchel a Toma jsme měla živě před očima, oproti tomu zážitky Anne a Ráchel jsem si snad ani nedokázal představit.
Krásné, bolestivé, poetické. Určitě si pořídím vlastní výtisk, abych si v něm mohla vyznačit některé autorčiny myšlenky.
Krásné, bolestivé, poetické. Určitě si pořídím vlastní výtisk, abych si v něm mohla vyznačit některé autorčiny myšlenky.
November 15, 2012
Bývám s moderními českými autory opatrná a podezřívavá, ani nevím proč. Takže mám radost, že je tahle kniha dobrá navzdory iracionálním předsudkům. Nicméně když si člověk pořádně nepřečte popis knížky, kterou právě otvírá, téma holocaustu ho může překvapit. Moje chyba.
Mám ráda, když se celý příběh poskládá do úplné mozaiky až na konci. Mám ráda mýty a opakující se motivy. Nemám ráda, když se příběh odehrává na několika místech světa najednou, aby byl dostatečně kosmopolitní a multi-kulti. V tomto případě mi to ale vadilo jen místy, protože to mělo působivou atmosféru a nepůsobilo to křečovitě. Takže spousta pozitiv.
Co mě trochu zklamalo, byla strojenost a patos v jazyce. Chápu snahu o dobovou stylizaci, ale ne za cenu zápěstí vykloubeného při psaní a nepřirozeného výsledku. Jsem si skoro jistá bych se na tom neshodla s každým, obvykle se nechávám vyrušit naprostými detaily. Tedy vlastně doporučuji.
Mám ráda, když se celý příběh poskládá do úplné mozaiky až na konci. Mám ráda mýty a opakující se motivy. Nemám ráda, když se příběh odehrává na několika místech světa najednou, aby byl dostatečně kosmopolitní a multi-kulti. V tomto případě mi to ale vadilo jen místy, protože to mělo působivou atmosféru a nepůsobilo to křečovitě. Takže spousta pozitiv.
Co mě trochu zklamalo, byla strojenost a patos v jazyce. Chápu snahu o dobovou stylizaci, ale ne za cenu zápěstí vykloubeného při psaní a nepřirozeného výsledku. Jsem si skoro jistá bych se na tom neshodla s každým, obvykle se nechávám vyrušit naprostými detaily. Tedy vlastně doporučuji.
June 4, 2020
Nepamatuji si, kdy naposledy jsem u knížky brečela a při tom obdivovala, jak nádherně nám autorka představuje příběh. Androniková odvedla perfektní práci v prokreslení postav a přirozeném proplétání dějových linek. Teda aspoň mně připadalo přirozené a originální, ale věřím, že ne každému bude vyhovovat.
S každou stránkou jsem se v knížce čím dál tím víc ztrácela a obdivovala její naprosto úchvatnou slovní zásobu. Určitě nemůžu opomenout všechny nádherné mytologické příběhy a historická fakta, kterými je příběh doprovázen.
Autorka si dala záležet i na sebemenším detailu a já jsem jí za to neskutečně vděčná.
S každou stránkou jsem se v knížce čím dál tím víc ztrácela a obdivovala její naprosto úchvatnou slovní zásobu. Určitě nemůžu opomenout všechny nádherné mytologické příběhy a historická fakta, kterými je příběh doprovázen.
Autorka si dala záležet i na sebemenším detailu a já jsem jí za to neskutečně vděčná.
May 29, 2017
Izuzetan roman, prepun slika, dogagjaja i emocija. Čitalački svet je mnogo izgubio preranom smrću ove češke autorke kojoj je ovo bio roman prvenac. Preporučujem svima koji žele kvalitetno četivo, koje, ubegjena sam, ne zaboravjla se lako. A, na makedonskite čitateli obrnuvam vnimanie na isklučitelno kvaliteten prevod na romanot. Čestitki do preveduvačkata zašto sepak prevodot e polovina od kvalitetot na deloto.
June 8, 2021
Kniha se mi líbila, kvalitně napsaná, náročnější na čtení, ale rozhodně stojí za přečtení.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Ti, kteří přikládají vzdělání příliš velkou váhu, si vytvářejí falešný pocit jistoty.
Pamatuj si, že nikoho z lidí, které doopravdy miluješ, nemůžeš nikdy ztratit.
Co je svět jiného než kolotoč, který láká k bujaré projížďce?
S kým se podělíš o radost, ponese s tebou i tvoje starosti. Sdělená radost je dvojnásobná a starost poloviční.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Ti, kteří přikládají vzdělání příliš velkou váhu, si vytvářejí falešný pocit jistoty.
Pamatuj si, že nikoho z lidí, které doopravdy miluješ, nemůžeš nikdy ztratit.
Co je svět jiného než kolotoč, který láká k bujaré projížďce?
S kým se podělíš o radost, ponese s tebou i tvoje starosti. Sdělená radost je dvojnásobná a starost poloviční.
November 11, 2017
Kdyby doma hořelo, tohle je jedna z těch třiceti knížek, které bych zachránila spíš než jakoukoli směsnou cennost.
April 1, 2025
Říkal jsem si, že už těch knih o válce bylo poslední dobou dost, ale tahle mě stejně dostala. Hrozně smutný, ale tak krásný...
May 12, 2021
Hana Andronikova
ZVUK SUNČANOG SATA
Češka književnica Hana Andronikova (1967.-2011.) Ostavila nam je u naslijeđe tek nekoliko svojih djela (sva odreda nagrađivana):
- Zvuk sunčanog sata (2002.)
- Srdce na udice (zbirka kratkih priča, 2002.)
- Nebe nema dno (2010.)
Na žalost, 2011. izgubila je bitku s karcinomom dojke.
Zvuk sunčanog sata je roman najvećim dijelom napisan u formi naracije, kada Daniel Keppler, stigavši s obitelji na skijanje u planine Colorada, upoznaje vlasnicu pansiona – Čehinju kao i on, koja je nekada davno poznavala njegovu majku i, ma kako davno to bilo, bilo je to jedno od onih poznanstava koje čovjek ne zaboravlja dok je živ.
Devetogodišnji Daniel s početka romana ni ne sluti koliko će toga o životu svoje majke saznati tek u poodmakloj dobi.
Prokleti su oni što otimaju radost ljudima, ali ovo nije knjiga o njima, ovo je knjiga o zlopatnicima kojima je ta radost oteta.
Rachel, Tom i Daniel su mogli biti savršeno sretna mala obitelj, koja je zbog Tomovog posla u Bati živjela u Indiji, da se u nesretan tren njena majka nije našla na samrti i obitelj iz Indije odlazi natrag u Češku, u Prag. Rachel, uvijek pomalo zanesena, nikad čvrsto na zemlji, naivno vjeruje da će sve biti u redu, a rat kuca na vrata. U to je vrijeme, kada su stigli u Prag, Daniel po prvi puta vidio djeda, majčinog oca i mnogo kasnije shvatio da je otkrio praiskonsko u sebi, svoje korijene, duboko usađene u svakog od nas.
U ovom romanu i nebo i zemlja odzvanjaju kricima ljubavi i kricima boli. Sa svojih devet godina vidio je majku posljednji put, kada mu je (tad već sluteći svoj usud) rekla:
Sunčeve su zrake kuriri sunčanog boga i mi ćemo si putem njih slati poruke. Kada ugledaš sunce, osjetiš zrake na licu, znat ćeš da su to moje ruke koje te miluju, da sam blizu.
...
Zapamti, nikoga od ljudi koje stvarno voliš ne možeš nikada izgubiti.
Upečatljivo je, vrlo upečatljivo, Rachelino zapažanje nakon što je deportirana u Terezin:
-Proces. Ovo je Kafka. On je znao.
...
Osuđeni koji i ne slute što su učinili. Genijalno. Kao da je sve doživio.
Daniel je odrastao pod teretom gubitka majke, u društvu beskrajno tužnog oca koji svoju tugu nije znao skriti. Nakon očeve smrti našao je pjesmu koju je njegov otac Tom napisao za voljenu Rachel:
Sati
Vidio sam je na obali Gangesa
u ostacima svetog pepela.
Vidio sam je na granici,
kada je sve bogove proklela.
Vidio sam kako njezin sari
pada u malim sivim pahuljama
u moj san, prije no što je izgorjela.
Tražili su je i čekali još nekoliko godina iza rata, ali Rachelin put bio je put bez povratka. Toliko topline i toliko boli slilo se u čarobnu školjku života opisanu u ovom romanu.
Završavam osvrt Rachelinim riječima:
"Mi smo priče. Mi smo mitovi i bajke. Mi smo poezija. Naši su životi knjige. Knjige pune listova ispisanih rukopisom naše sreće i tuge, naših uspjeha i poraza, Mi smo stranice ispisane ljudima i stvarima koje su nam se dogodile. Njegujemo rukopise onih koji su nas očarali ljepotom svojih tijela i duša, onih koji su nam podarili svjetlo i spoznaju, rukopise koji su grijali i hladili.
Rukopise voljenih.
...
Samo što naše knjige u sebi skrivaju i listove tamnije od tiskarskog crnila. Stranice nagrizene bolom i nepravdama. Stranice bezobzirno išarane. Silovane ljudima i događajima koji su upali u naš život kao potop, kao kuga. Stranice crne od usahle krvi patnje i nemoći. Stranice bolne od bodljikavih ograda. Bez ljudskih lica. Mi smo knjige pune potresnih stvari, o kojima nikad nismo htjeli pisati. Okrutni mitovi i krvave balade. Možete ih pokušati izbrisati. Izbrisati tiskarsko crnilo. Možete ih pokušati istrgnuti. Istrgnuti srce iz tijela. Možete ih pokušati zapaliti. Ali je li onaj, koji baca knjigu u vatru, još uvijek čovjek?"
ZVUK SUNČANOG SATA
Češka književnica Hana Andronikova (1967.-2011.) Ostavila nam je u naslijeđe tek nekoliko svojih djela (sva odreda nagrađivana):
- Zvuk sunčanog sata (2002.)
- Srdce na udice (zbirka kratkih priča, 2002.)
- Nebe nema dno (2010.)
Na žalost, 2011. izgubila je bitku s karcinomom dojke.
Zvuk sunčanog sata je roman najvećim dijelom napisan u formi naracije, kada Daniel Keppler, stigavši s obitelji na skijanje u planine Colorada, upoznaje vlasnicu pansiona – Čehinju kao i on, koja je nekada davno poznavala njegovu majku i, ma kako davno to bilo, bilo je to jedno od onih poznanstava koje čovjek ne zaboravlja dok je živ.
Devetogodišnji Daniel s početka romana ni ne sluti koliko će toga o životu svoje majke saznati tek u poodmakloj dobi.
Prokleti su oni što otimaju radost ljudima, ali ovo nije knjiga o njima, ovo je knjiga o zlopatnicima kojima je ta radost oteta.
Rachel, Tom i Daniel su mogli biti savršeno sretna mala obitelj, koja je zbog Tomovog posla u Bati živjela u Indiji, da se u nesretan tren njena majka nije našla na samrti i obitelj iz Indije odlazi natrag u Češku, u Prag. Rachel, uvijek pomalo zanesena, nikad čvrsto na zemlji, naivno vjeruje da će sve biti u redu, a rat kuca na vrata. U to je vrijeme, kada su stigli u Prag, Daniel po prvi puta vidio djeda, majčinog oca i mnogo kasnije shvatio da je otkrio praiskonsko u sebi, svoje korijene, duboko usađene u svakog od nas.
U ovom romanu i nebo i zemlja odzvanjaju kricima ljubavi i kricima boli. Sa svojih devet godina vidio je majku posljednji put, kada mu je (tad već sluteći svoj usud) rekla:
Sunčeve su zrake kuriri sunčanog boga i mi ćemo si putem njih slati poruke. Kada ugledaš sunce, osjetiš zrake na licu, znat ćeš da su to moje ruke koje te miluju, da sam blizu.
...
Zapamti, nikoga od ljudi koje stvarno voliš ne možeš nikada izgubiti.
Upečatljivo je, vrlo upečatljivo, Rachelino zapažanje nakon što je deportirana u Terezin:
-Proces. Ovo je Kafka. On je znao.
...
Osuđeni koji i ne slute što su učinili. Genijalno. Kao da je sve doživio.
Daniel je odrastao pod teretom gubitka majke, u društvu beskrajno tužnog oca koji svoju tugu nije znao skriti. Nakon očeve smrti našao je pjesmu koju je njegov otac Tom napisao za voljenu Rachel:
Sati
Vidio sam je na obali Gangesa
u ostacima svetog pepela.
Vidio sam je na granici,
kada je sve bogove proklela.
Vidio sam kako njezin sari
pada u malim sivim pahuljama
u moj san, prije no što je izgorjela.
Tražili su je i čekali još nekoliko godina iza rata, ali Rachelin put bio je put bez povratka. Toliko topline i toliko boli slilo se u čarobnu školjku života opisanu u ovom romanu.
Završavam osvrt Rachelinim riječima:
"Mi smo priče. Mi smo mitovi i bajke. Mi smo poezija. Naši su životi knjige. Knjige pune listova ispisanih rukopisom naše sreće i tuge, naših uspjeha i poraza, Mi smo stranice ispisane ljudima i stvarima koje su nam se dogodile. Njegujemo rukopise onih koji su nas očarali ljepotom svojih tijela i duša, onih koji su nam podarili svjetlo i spoznaju, rukopise koji su grijali i hladili.
Rukopise voljenih.
...
Samo što naše knjige u sebi skrivaju i listove tamnije od tiskarskog crnila. Stranice nagrizene bolom i nepravdama. Stranice bezobzirno išarane. Silovane ljudima i događajima koji su upali u naš život kao potop, kao kuga. Stranice crne od usahle krvi patnje i nemoći. Stranice bolne od bodljikavih ograda. Bez ljudskih lica. Mi smo knjige pune potresnih stvari, o kojima nikad nismo htjeli pisati. Okrutni mitovi i krvave balade. Možete ih pokušati izbrisati. Izbrisati tiskarsko crnilo. Možete ih pokušati istrgnuti. Istrgnuti srce iz tijela. Možete ih pokušati zapaliti. Ali je li onaj, koji baca knjigu u vatru, još uvijek čovjek?"
October 8, 2019
Tak tohle nezaujalo. Jeden z důvodů je samozřejmě to, že i tématem holocaustu jsem už tak nějak saturovaná, přečetla jsem toho tolik, že je těžké mě překvapit a nezklamat. Dalším faktorem byla tematická linka z Indie, jejíž kultura mě vůbec nezajímá, když se tam skákalo z Normandie nebo Terezína, přímo mě to vytáčelo a pasáže jsem skoro přeskakovala. To je všechno subjektivní, nicméně teď objektivně: Kdo je centrální postava příběhu? Ráchel? Ráchel z pohledu Tomáše, Daniela, Anny? Funguje to v první půlce, pak se to zamotává a Ráchel se nějak ztrácí, je to poznat i na tom, že nejdřív se její charakter dařilo vykreslovat přirozeně, ilustrovaný na příhodách. Při snaze vytvořit silnou a zajímavou hrdinku je hrozně lehké sklouznout k tomu, že po dvaceti stranách leze všem na nervy, autorka to v první půlce, možná skoro prvních třech čtvrtinách, zvládla, jenže pak je vidět, jak si musí pomáhat explicitními prohlášeními, jak je vlastně Ráchel skvělá. A na závěr je skvělá Ráchel totálně out of character: měla ji nechat třeba umřít na tyfus, cokoliv by bylo lepší, než ta hrozně nepravděpodobná scéna na louce, kde byla nepravděpodobná i Anna, která se od Ráchel nehla na krok a najednou ji zapomene někde na poli? A na závěr patetický Daniel, který se tu louku vydává hledat. To samé, co s Ráchel, se postupně dělo i s formou a s jazykem. Některá klišé a banality už oči na posledních stránkách nebraly. Vynechat se taky mohlo převyprávění notoricky známých osvětimských příběhů.
Nicméně i přes tyhle výhrady je ta kniha pořád dobrá. Vlastně od začátku víte, že to nedopadne dobře, musíte to dočíst jen proto, že potřebujete vědět jak špatně to skončí. Přestože konec je pro mě slabší, podařilo se autorce nastínit jednu otázku, která se u tohoto tématu tak často neobjevuje: Kdyby Ráchel přežila, byli by někdy znova šťastní? Dokázala by s rodinou fungovat i s takovou nepředatelnou a nevyslovitelnou zkušeností? V jednu chvíli jsem věřila, že Ráchel přežije a že alternativní epilog bude o tom, jak se Danielovi rodiče rozešli, nebo Ráchel zmizela, protože nedokázala naplnit Tomovu a Danielovu potřebu dávat štěstí. Napadlo mě i rouhačské, že vlastně možná dobře…
Nicméně i přes tyhle výhrady je ta kniha pořád dobrá. Vlastně od začátku víte, že to nedopadne dobře, musíte to dočíst jen proto, že potřebujete vědět jak špatně to skončí. Přestože konec je pro mě slabší, podařilo se autorce nastínit jednu otázku, která se u tohoto tématu tak často neobjevuje: Kdyby Ráchel přežila, byli by někdy znova šťastní? Dokázala by s rodinou fungovat i s takovou nepředatelnou a nevyslovitelnou zkušeností? V jednu chvíli jsem věřila, že Ráchel přežije a že alternativní epilog bude o tom, jak se Danielovi rodiče rozešli, nebo Ráchel zmizela, protože nedokázala naplnit Tomovu a Danielovu potřebu dávat štěstí. Napadlo mě i rouhačské, že vlastně možná dobře…
This entire review has been hidden because of spoilers.
Displaying 1 - 30 of 78 reviews