Burinieki uz etiķetēm

by Jiří Hájíček, Jiržījs Hājīčeks, Halina Lapiņa (tulkotāja)

Jiržījs Hājīčeks ir vārdu un atmosfēras burvis. Autoram veiksmīgi izdevies likt lasītājam klejot pa Čehijas visskaistākās pilsētas Čehu Krumlovas ieliņām. Rakstot viņš patiešām bur un apbur. Rakstīšanu autors uztver kā dzīves jēgu, un tas viss nepilnās 300 lappusēs.

Četrdesmit septiņus gadus vecā literatūras pasniedzēja Marija ir šķīrusies un vasaru pavada māsas pustukšajā dzīvoklī Čehu Krumlovā. No šejienes viņa dodas uz laukiem apciemot smagi slimos vecākus, bet brīvajos brīžos izbauda pa tūristu pilnajās Krumlovas ieliņas. Klejojumos viņa iepazīstas ar jauniņo grāmatu pārdevēju Filipu. Viņu romāniņš sākas karstā jūlija un literāro konotāciju atmosfērā. Taču Marijas prioritāte ir izlīdzināt attiecības ar māsu un parūpēties par vecākiem – dominējošo tēvu un mierīgo, aizvien uzupurēties gatavo māti. Marija vēlas iegūt līdzsvaru dzīvē, sadzīvot ar savu vientulību. Vientulību viņa uztver kā iestrēgšanu laikā, gremdējoties pagātnes atmiņās un apzinoties tuvojošos vecumu. Ģimenes spēcīgo vīriešu paraugu tradīcijās Marija pārvērtē to, kas bijis, vienlaikus jautājot sev, kā dzīvot tālāk un ko darīt ar šekspīrisko mīlestību…

Jiržījs Hājīčeks (1967) pieder vissekmīgākajiem mūsdienu čehu rakstniekiem. Viņa grāmatas ir tulkotas daudzās pasaules valodās. Pēc Jiržīja Hājīčeka darbu motīviem uzņemta filma un iestudētas teātra izrādes. Par diviem romāniem rakstnieks saņēmis čehu literatūras galveno balvu “Magnesia Litera”.

Grāmatas tulkojumu atbalstav Čehijas republikas kultūras ministrija

Genres: Czech Literature, Audiobook, Fiction

283 pages, Hardcover

First published June 1, 2020

About the author

Jiří Hájíček vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku.

Reviews

[Tomáš Fojtik · Rating 3 out of 5]

Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.

Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.

Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.

Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.

[Kurkulis (Lililasa)]

Šoreiz nelikšu zvaigznes. Nevaru saprast un sajust, kā novērtēt.
Ikdienā un pienākumos ietvertā vientulība - tik sataustāmi, ka es saguru no tās. Par to autoram visas 5 zvaigznes. Bet vai visai grāmatai ir jāsastāv no vientulības, nezinu. Un brīžiem man tā rutīna likās bezsakarīgi haotiska.
Ja neskaita Mariju, ļoti spilgts tēls man šķita viņas tēvs, bet likās, ka autors ar tēva stāstu ir palicis kaut kur pusceļā, man kaut kā pietrūka.
Zvaigžņu nav, jo neguvu baudījumu, lai arī darbs nav tukšs.

[Dace Deniņa]

Stāsts rauj uz priekšu, kājas paklūp pret valodu.
Centrāleiropa ir tik pašpietiekama.

[Sisī · Rating 5 out of 5]

Šī ir no tām grāmatām, ko uzlūkojot jau zināju, ka to lasīšu. Ārējais veidols un nosaukums tik neuzbāzīgi šarmants, elegants, mazliet skumjš, nostalģiskuma piesūcināts...

Un es nekļūdījos. Romāns patiesi ir labs. Man ārkārtīgi patika šī čehu autora radītā rāmā, bet emocionāli piepildītā romāna noskaņa. Mazliet griezīgi, bet tai pat laikā dzīvelīgi par vientulību, pagātnes zemūdens akmeņiem, cilvēku attiecībām, "šekspīrisko mīlestību" un īsām dēkām kādas pusmūža sievietes dzīvē.
Īsi pāris vārdos raksturojot - romāns par kādu čehu ģimeni, kurā katrs cīnās ar savu vientulību, bet īsti netiek no tās ārā. Bet romāns nekādā ziņā nebija drūms, drīzāk apcerīgi pastelīgs.

"Man šķiet, ka mani tuvākie cilvēki ir tikpat vientuļi kā es. Neprot nevienam izstāstīt, kāpēc cieš. Nezinu, kāpēc tētis tik briesmīgi dzēra. Un kā ar mammu, vai viņai jebkad ir bijušas kādas ambīcijas (..) Un mana māsa, kāpēc viņa visu ap sevi klusējot pieņēma un tagad velk savu likteni tālāk..." (281)

[Zubr · Rating 3 out of 5]

Potvrďte, že zde není naděje
„Opakuji, můžete potvrdit, že vaše manželství je hluboce rozvrácené a bez další naděje na jeho obnovu?“

Jiřího Hájíčka jsem si objevovala postupně a opatrně. Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku mě před lety úplně minuly, nepamatuju si z nich vůbec nic. Rybí krev mě o pár let později nadchla a Selský baroko mnou pohnulo natolik, že jsem se za to sama před sebou trochu styděla. Plachetnice na vinětách jsem tak vyhlížela s velkým očekáváním.

… a to je asi vždycky trochu špatně. Jako maloměstskou holku rozesetou mezi severními Čechami a podhůřím Orlických hor mě regionálně usazený příběhy vždycky oslovují o něco víc než kulisy pražskejch kaváren a jsem ráda, že na venkov Hájíček ani v Plachetnicích úplně nezapomněl, přestože tentokrát vesnice hraje druhý housle. Romanticky vztahová linka nesená rozvedenou Marií mě ale téměř rozčilovala, v kontrastu s tématem útěku z vesnice a nesnadnejch návratů nebo starejch křivd (pro mladšího pozorovatele trochu nepochopitelných, trochu nesmyslných, trochu tajemně atraktivních), který Hájíček tak výborně umí, působilo Mariino milostné tápání až přiblble. (Ale ne úplně, kdo hledá, najde třeba fascinaci mateřskými figurami, mariánskou symboliku a pocit vlastní oxymóričnosti v souboji mateřské svátosti a konkubínské, beatnické nevázanosti. Pro mě je to jen trochu málo.)

Kdybych si doma v knihovně chtěla poličky přetřídit podle vlastní čtenářský dojmologie, Plachetnice by byly na regálku „oddechová literatura, která neurazí, neuškodí, ale ani nenadchne.“ A byly by tam samy, protože Selský baroko a Rybí krev by byly v polici „skvělá česká“ a Vzpomínky by se trochu netypicky tulily s dalšími adepty na druhé čtení u cedulky „nerozhodně“.

[Book's Calling · Rating 3 out of 5]

Moje první setkání s románovou tvorbou Jiřího Hájíčka. Bylo velmi příjemné a poměrně emotivní, užíval jsem si to. Nicméně hned po skončení jsem na spoustu detailů z něj začínal zapomínat. Zůstal však ve mně pocit, který si chci připomenout, proto to určitě nebylo setkání poslední, postupně si chci přečíst všechny jeho knihy. Plachetnice na vinětách je výborně napsaný román o hlavní hrdince Marii a jejích rodinných a vztahových problémech. Nechybí ani mladý, krásný a blonďatý knihkupec a mnoho literárních odkazů, Marie je totiž docentka literatury. Zkrátka, četlo, respektive poslouchalo, se mi to dobře, ale nešlo o nic zásadního.

[Linda Tomase · Rating 5 out of 5]

Lieliska grāmata. Man ir vājība uz čehiem. Vienalga, lielisks stāsts. Pateicība tulkotājai - Halinai Lapiņai.

[Monika Zbínová · Rating 4 out of 5]

⛵️ Keď sa žena pred päťdesiatkou rozvedie so svojím neverným chlapom, nezachráni to byt v Prahe, drahé subaru ani titul docentky literatúry. Marie nezostáva osamelá, ale cíti sa sama: rodičia majú zdravotné problémy, staršia sestra ju stále gézuje a už ani práca na univerzite, ktorá je dlhé roky napĺňala, jej nedáva zmysel.
👩‍💻 Súčasnú českú prózu mám načítanú len minimálne, preto nedokážem dať novinku známeho domáceho autora do širšieho kontextu. Nie je to žiadna intelektuálna literatúra, takže sa mi to čítalo veľmi dobre, hoci zásadný wow efekt sa nekonal. Za mňa však solídna dobová sonda do všakovakých vzťahových peripetií. Bonusom je atmosféra Českého Krumlova, kam sa po prečítaní bude chcieť pozrieť určite každý. Kto ide so mnou? 😛
💡 Knihu kúpite na Martinuse: https://bit.ly/2MVoRUr

[Elina Dlohi · Rating 4 out of 5]

Ak šì vientulìba, kas lasāma katrà grāmatas lapaspusè. Tik ĺoti vèlèjos Mariju apskaut.
Smeldzìgs attiecību stāsts par māsu un vecākiem.
Arī stāsts par novecošanos.

Patiesìbà grāmata ietver vairākas attiecìbu lìnijas.
Lasiet!

[Romana · Rating 2 out of 5]

Jedna z tých kníh - nenadchne, neurazí. Podľa mňa som nebola cieľovou skupinou pre čítanie tejto knihy, pretože sa neviem rozhodnúť ci ma to bavilo alebo nie. Občas áno, občas nie.
Sonda do duše rozvedenej päťdesiatnicky Marie, ktorá sa snaží vysporiadať so svojou samotou - adrenalinovymi zážitkami, novými zalubami, letným romanikom. Ale aby to nebolo také úplne klišé, tak je tu aj druhá dejová línia, kde hlavnú úlohu zohráva najmä Mariina sestra Veronika, ktorá sa obetovala a zostala sa v malej dedinke pri Krumlove starať o rodičov. Jasne ze do Marie stále šije, za jej mestský život a tu sa našlo aj par pekne reálne opisanych situácii. Ta historická časť o ich otcovi ostala však ako keby nedokončená a odsekuta.
Koniec koncov to Nebolo až také zle, miestami som sa v tom našla, ale nejak ma to neohurilo, do zajtra asi aj zabudnem o com to bolo.

[Zany · Rating 3 out of 5]

Tentokrát mě hlavní hrdinka nezaujala tolik, jako hrdinové předchozích autorových próz. Ne vždy jsem úplně chápal její kroky, nebo spíš autorovy záměry. Třeba proč se celou zimu trmácela tam a zpátky do Krumlova autobusem, místo toho, aby jednoduše nechala přezout auto na zimní gumy. Kdyby měla nějaký blok vůči autům, nebo já nevím, ale zajet na technickou a další přezutí už pak nebyl problém. Asi autor potřeboval ty cesty autobuse, aby se při nich mohla věnovat svým myšlenkám.
Líbilo se mi ukotvení v konkrétním prostředí jižních Čech, tím spíš, že Krumlov mám rád.

[Veverka · Rating 3 out of 5]

Klidný příjemný příběh pro vánoční pečení :). Aneb jako audiokniha s Vandou Hybnerovou...
Tentokrát žádná "velká" událost na pozadí jako výstavba Temelína či dlouhé stíny padesátých let. Všechno to plynulo jak po másle, hrdinka paní dokonalá, zápletky se rozpletly a všechno dobře dopadlo...
Tedy autor píše velmi čtivě, jenom mi v tomto případě nedošlo proč... a tedy též by mě zajímalo, proč je v hlavní roli, a nejen v tomto případě zrovna žena...(-:

[Andriana Ristevska · Rating 4 out of 5]

По разводот, доцентката по книжевност, Марија, престојува во станот на сестра ѝ. Меѓутоа нејзиниот престој ќе биде прекинат повеќе пати со патувањето до село за да се грижи за болните родители. Тоа лето, Марија ќе се изгуби себеси и упорно ќе се обидува да се пронајде. Но тешко е да бараш нешто кое не знаеш каде припаѓа.

Разводот, покрај тоа што ѝ ја подари осаменоста, ѝ одзеде 20 години од нејзиниот живот и таа одеднаш се најде во ситуација да си ги преиспитува своите животни постапки. Се чини дека животот ѝ дал шанса за да ги подобри односите со нејзините родители и својата сестра, но кога ќе се обиде, од другата страна ќе ја пречекаат огорченоста и осудувањата. Огорченост бидејќи таа замина за да си го создаде животот кој го сака, за разлика од другите.

На едно од многуте лутања низ градот, таа ќе го запознае младиот книжар Филип. Нивната врска за неа е како ледено освежување во летните горештини. Но не може а да не се запраша дали постапува правилно или е заслепена од тешката завеса на осаменоста. Каде воопшто ќе скршне правецот на нејзиниот живот?

На почетокот, приказната ми беше бавна, но кога ги увидов сите факти за протагонистката, нејзиниот живот беше мошне интересна тема за анализирање.

Стареењето често знае да навлезе во мозокот на луѓето како црн отров и да не му дозволува да размислуваат рационално, па од тоа произлегуваат многу погрешни избори и постапки. Со неверството на нејзиниот сопруг, Марија,  од жена која си има оформено семејство и од нечија сопруга, одеднаш останува сама. Животот кој внимателно си го градела со години се руши за еден миг. Самокритикувањето и обвинувањето на самата себе е неизбежно, а различните (неправедни) размислувања во нејзиното семејство ќе придонесат за нејзиниот очај.

Книгата ќе го принуди читателот да се замисли за некои работи со кои неизбежно секој од нас ќе се соочи порано или подоцна. Маестрално се пренесени сите емоции на хартија со што се создава чувство како самиот читател да ги доживува настаните.

Јиржи создал дело кое лесно можам да го видам како се вбројува во жанрот класици во иднина. Одлично четиво!

[Ieva Strazdiņa [mrs.lasitaja] · Rating 5 out of 5]

Četrdesmit septiņus gadus vecā literatūras pasniedzēja Marija nupat šķīrusies no vīra, kas piedzīvojis sev gados jaunu mīļāko. Pati Marija, ņemot vērā savu nedaudzo draugu pamudinājumus, arī nevilšus sāk lūkoties jaunāka vīrieša virzienā. Tik tālu stāsts visai klišejisks, bet es jums pat nevaru izstāstīt, cik daudz vairāk ir šis stāsts. Man pat šķiet visas romantiskās attiecības šajā stāstā ir stipri otršķirīgas, savukārt ģimenes attiecības es izdzīvoju tik ļoti, ka vēljoprojām iedomājoties par Mariju, viņas tēvu un māsu, drusku ieduras sirdī. Šīs attiecības mani ļoti aizkustināja. Marijas tēvs vienmēr ir bijis noslēgts un stingrs un meitenes vēlējies redzēt stipras kā vīriešus. Marija iestājās pret, aizbrauca uz pilsētu, vecākus apciemojot brīvdienās. Māsa tēva audzināšanai nepretojās un no mājām tālu neaizbrauca, krājot aizvainojumu pret Mariju, kuras dzīve, pretstatā viņas pašas dzīvei, viņas acīs ir izdevusies. Grāmatai ir vairākas attiecību līnijas un, šķiet, ka katrs lasītājs pats var uztaustīt to, kura priekš viņa ir galvenā. Manā skatījumā galvenā līnija ir māsu attiecības. Manuprāt, autoram lieliski izdevies atspoguļot tēlu emocionālos pārdzīvojumus un aizvainojumus, kas tos padarījuši par tādiem cilvēkiem kādi tie ir, mudinot tos pieņemt tādus lēmumus, kādus tie pieņem.

Šis ir stāsts par vientulību pūļa vidū.

Kad citi redz sociāli aktīvu cilvēku, bet patiesībā viņam ir uz vienas rokas pirkstiem saskaitāmi cilvēki ar ko no sirds izrunāties. Kad citi redz bravūrīgu pļēguru, bet patiesībā viņš mēģina aizdzert skumjas, nepiepildītus sapņus un vientulību. Kad visi citi redz pareizos lēmumus pieņēmušu sievieti, bet iekšēji šo sievieti dedzina ilgas pēc lēmumiem, ko viņai nav bijis drosmes pieņemt.

Pēdējā laikā man čehu autori ir kā tāda kvalitātes zīme, ka grāmata būs laba. Nevīlos arī šoreiz. Ja izbaudi rimtu literatūru, kur īsti nekas nenotiek, bet notiek viss – droši uzmeklē šo grāmatu. Es nezinu, kādēļ, bet sajūtās man šo gribas pielīdzināt grāmatai “Stikla upe”.

No čehu valodas tulkojusi Halina Lapiņa.

[Steklina · Rating 2 out of 5]

Hájíček vsadil v Plachetnici na problémy mezilidských vztahů a moc mu to nevyšlo. Mnoho témat, spisovatelova smrt, od všeho trochu a nic pořádně. Krize středního věku, sourozenecká rivalita, dávné sousedské křivdy, závist, rozvod, nové vztahy... Témata, ve kterých třeba Soukupová umí jít až na dřeň, tu vyznívají nedokončeně, chvílemi neuvěřitelně až přehnaně (opravdu se kamarádky můžou pohádat kvůli románku, který ani nezačal?), vedlejší postavy jsou takové nanicovaté. Celé vyprávění poklidně plyne, neeskaluje, nepřináší zvraty či nečekaná odhalení, zkrátka nuda všedního dne (jasně, tu občas zažívá každý, ale ještě si o ní po večerech číst?). Závěr je dost klišoidní, hrdinka odchází ze scény s novým milencem a nový vztah jí dává odhodlání čelit všemu, co jí budoucnost přinese. Nejvíc se mi na románu líbila obálka, ta se fakt povedla.

[Petr · Rating 2 out of 5]

Tentokrát trochu zklamání. Po celou knihu jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem to všechno už u Hájíčka (návrat z města na vesnici, desítky let staré vesnické křivdy, nedorozumění mezi sourozenci, propast k rodičům a blízkým lidem), případně u jiných současníků (Soukupová, Bolavá, atd.) četl. Žádná inovace oproti Hájíčkově venkovské trilogii, jen nová variace. A konec knihy nemůže asi být stereotypnější.

[Adéla · Rating 4 out of 5]

Kniha o věcech ze života. Marie je čerstvě rozvedená, cítí se osaměle a v takovou chvíli nepomůže ani úspěšná kariéra a docentura z literatury. Na jedné straně řeší celou dobu své budoucí směřování, snaží se najít nové osobní štěstí, ale zároveň musí řešit rodinné problémy. Její rodiče jsou již starší a je potřeba se o ně více starat, do toho vstupuje tradiční konfrontace mezi lidmi z města a lidmi z venkova. Recenze na knihu jsou hromadně spíše chladné, ale myslím si, že méně je někdy více, což platí o této knize. Mně stačil obyčejný příběh o obyčejných problémech, protože díky tomu byl skutečně uvěřitelný a nutil k zamyšlení ohledně vedení vlastních vztahů různého charakteru.

[anežka · Rating 4 out of 5]

Moje první kniha od Hájíčka - Plachetnice na vinětách. Hlavními tématy, které se prolínají knihou, jsou rozvod, kontrast vesnice a velkoměsta, láska. Mě ale nejvíce zaujal vztah hlavní postavy Marie a její sestry Veroniky ke svým rodičům. Marie trpělivě poslouchá historky svého otce, i když je slyšela již několikrát. Snaží se porozumět jeho myšlenkám a zkušenostem i přes to, že spolu v dětství neměli ten nejsilnější vztah. Myslím si, že každý si v knize najde to své téma.

[Alena · Rating 3 out of 5]

Audiokniha načtená a zpracovaná dobře, ale text samotný mě neuchvátil. Asi nejsem cílovka, ale pouhý popis jednoho roku sedmačtyřicetileté ženy, který zahrnuje eskapády s muži a potíže s nemocnými rodiči, mi toho moc k přemýšlení nenabídl. Nicméně ano, text je literárně zdatný, nic jiného od oceňovaného autora nelze čekat. Jenom jsem prostě čekala i nějaký zásadní příběh, odhalení, velký bada boom, který nenastalo.

[Michal · Rating 3 out of 5]

Letní chuťovka na deku k vodě. Chování a myšlení postav jako knih z minulých. Jen děj se posune o desítky kilometrů dál, ač stejně zůstane na jihu Čech. Chybí mi tam kouzlo předchozích míst a propracovanější postavy, o to více autor kladl tak trochu příliš umělý a nucený důraz na záhadu kolem rodinné minulosti.

[Melindaaaa · Rating 3 out of 5]

Střídavě čteno a posloucháno. Nemám srovnání s dalšími Hájíčkovými knihami. Během příběhu jsem silně vzpomínala na Teorii podivnosti, snad díky hlavní hrdince intelektuálce. Celkem mi to sedlo, ale hlouběji pod kůži se mi příběh nedostal. Taková ta česká klasika, akorát výjimečně od muže, nikoli těch našich milých současných českých autorek, jaké si u podobného příběhu stereotypně představíme. Vanda Hybnerová byla dobrá volba pro hlas Marie. Veroniky mi s jejím mučednickým přístupem bylo líto, na druhou stranu mi bylo sympatické, že všechno, co v sobě jiní dusí ona prostě řekne na plnou hubu. Marie a její vnitřní souboj a pocit, že nikde není doma - vesnici zavrhla, když se v mládí vymanila ze standardu své rodiny a odešla studovat, v Praze na ni padá samota a osamění mi sice blízká nebyla, ale snad se nedá čekat, že se ztotožním s každou postavou o které čtu, navíc ještě s rozvedenou a podvedenou docentkou literatury ve středním věku.
Mám chuť navštívit zase Český Krumlov, ale tentokrát pořádně. Úplně cítím horké letní sluníčko, slyším šplouchání pádel a táhlé ahoooooj z řeky. Přídonice na mě působily hrozně ponuře a ač fiktivní, dovedu si představit, že podobných vsí je po naší republice rozesetá spousta a náhled do mentality lidí, kteří se zlobí na ty, kteří se rozhodli žít jinak mi přišel poměrně trefný.
Nebylo to špatné, ale na pomyslný žebříček top knížek roku se Plachetnice asi nezařadí, byť audioknižní zpracování považuji za zdařilé a příjemné (paperback z Hosta samozřejmě taky super, o tom žádná). To jen s obsahem jsme se až tak nepotkali.
70 %

[Sorrow (Hanka the bookworm) · Rating 3 out of 5]

Plachetnice jsou po Selském baroku mou druhou čtenou knihou od pana Hájíčka. Mám ráda, když se autoři drží některých svých prvků, které jsou v rukopise dobře rozpoznatelné. V tomto případě to znamená prostředí Jižních Čech a hlavní hrdina akademik potýkající se s krizí středního věku. Oba elementy Hájíček i v Plachetnicích skvěle zúročil. K největším kladům určitě řadím precizně vykreslené vztahy v rámci rodiny a s tím spojené generační neshody. Mírně despotický otec neschopný přiznat si, že už na práci na zahradě a kolem domu nestačí, upozaděná maminka, dominantní sestra Veronika i další vedlejší členové rodiny, případně Mariini kamarádi, působí velice plasticky a uvěřitelně. Rovněž samotnou ženskou hlavní hrdinku až s podivem mužský autor přesně vystihl. Atmosférický Český Krumlov díky brilantnímu popisu ožívá před očima. Kapitolou samou o sobě jsou partnerské/milostné vztahy, které protagonistka řeší. Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že nejsou uvěřitelné, a že se mužů kolem ní motá přespříliš. Já s tím osobní problém neměla, vlastně docela naopak. Aniž bych chtěla příliš prozradit, tak minimálně dva z potenciálních partnerů jsou více než očekávatelní (starý kamarád a manžel), linie s Adonisem je velmi zajímavým zpestřením, a tak vlastně jediný, kdo mně osobně neseděl, byl Hynek, ale upřímně – i takové typy existují. Závěrečnému rozuzlení vztahových peripetií nefandím, ale to už se pohybujeme v příliš subjektivní rovině. Za slabinu knihy považuji návraty do historie, k příběhům z války i k osobním křivdám, jež se odehrály mezi Mariinými předky, dle mého tyto pasáže až moc odvádějí pozornost od hlavního tématu osamělosti, se kterou se Marie potýká. Už u čtení Selského baroka jsem nebyla příliš ohromena autorovo stylem a bohužel ani Plachetnice mi tento pocit nevyvrátily, neubráním se srovnání třeba s mým milovaným Milošem Urbanem, který, byť je spousta z jeho děl svým tématem taky velmi civilní, používá mnohem květnatější a malebnější sloh. Na závěr se ale vrátím k pochvalám a ta poslední zamíří k audioknižnímu zpracování, které je naprosto fantastické. Marii propůjčila hlas vynikající Vanda Hybnerová, kromě toho, že se k hlavní hrdince skvěle typově hodí i nenásilně intonačně rozlišuje ostatní postavy. Výborně zvládla třeba úsečnou sestru nebo bohémského svéráza Hynka, což velmi dobře funguje v dialozích. Abych ale jen nechválila, anglická výslovnost se opravdu nepovedla (naštěstí v celé audioknize zazní asi tři věty).

[Lenka · Rating 4 out of 5]

Sundala si sluchátka a napadlo jí, že cesta odněkud někam je dobrý způsob, jak zužitkovat osamělost a smutek.

Hájíčka čtu vždycky (no dobře, podruhé) když jsem "doma" na jihu a jsem si jistá, že to pak můj dojem ovlivňuje. Neznám nikoho, kdo by tak dokonale vystihoval ten těžko vysvětlitelný sentiment a stesk po rodném kraji a rodinné historii. To hlavní, na co se kniha soustředí je Marie a její milostný (ne)život, a otázka návratů domů je tu spíš tak jako vedlejší, ale opět se tu setkáme s nedořešenou rodinnou historií plnou velkých i malých křivd. Linie příběhu s nemocnými rodiči byla pro m�� nejzajímavější a vůbec... ta kniha ve mně zkrátka rezonuje hodně. A jihočeské prostředí tomu samozřejmě přidává. Tentokrát je to Český Krumlov, kam jsme mile rády jezdívaly na střední za školu.

Kdybych to četla v jiném rozpoložení a nebyla pražská naplavenina, která je teď poslední rok "nucená" žít hlavně na jihu, asi to hodnotím trochu níž. Co se třeba vůbec nepovedlo je konec. Jako by Hájíčka najednou to psaní přestalo bavit, a vlastně ani moc nevěděl, co s těmi postavami dělat a tak prostě někde udělal poslední tečku. A vy čtete a čtete a těšíte se na nějaké rozuzlení, vysvětlení, uzavření, cokoliv. Ale místo toho dostanete jen takové nezáživné "Meh, a to je jako všechno?"

[Martina · Rating 4 out of 5]

The book was a simple quick read. However, it was way too depressing for me. I definitely didn't expect such a plot after reading the blurb on the back cover. I was expecting more of that youthful love, which was almost non-existent. But I give big credit for the portrayal of the main character, who was perfectly written, and whose loneliness you fall into while reading

[Dymbula · Rating 3 out of 5]

Taková dobře napsaná kniha, která vyšumí po pár dnech. Přesto musím vyzdvihnout svěží jazyk a příjemné čtení. Prostě nic zásadního.

[Eliška ** · Rating 3 out of 5]

3,5 ⭐️
První půlka skvělá, seděl mi jazyk i prostředí, ale tak od kapitoly červen to šlo jen z kopce.

[Řehoř Samsa · Rating 4 out of 5]

Když se na to budeme dívat jednou zpětně, porevolučních třicet let – stárneme, letí to strašně moc – tak v literatuře české, lokálně domácí, moc nadčasových jmen nezbyde. A to není hanění: soutěž opravdovosti a nadčasovosti je ta z nejtěžších. Autorů s tématem, jednotící linkou, charismatem, upřímností i nekalkulem lze počítat na prstech. Jsou vlastně jen dva: Balabán a Hájíček.

První už nežije, ale stále se k němu vracím. A ten druhý začíná s tím, jak stárneme, my i on, připomínat prvního. Plachetnice na vinětách: ještě lze žít, poněkud žít. To kdysi Balabán napsal. A to mi vytanulo na mysl, když jsem tenhle Hájíčkův poslední, lehce posmutnělý příběh četl.

Jsou tam znovu jižní Čechy, vesnice kousek od Kaplice – znám to tam moc, krásný kraj. Omlenice, Krakovice, Zahrádka, Zahořánky a dál ke Krumlovu. Tam někde mohou být fiktivní Přídonice… A pak Praha 6, Dejvice, Bubeneč, Stromovka – mám to kousek tady z Letné. Takže jsem věděl, chápal a rozuměl. I proto, že jsem z vesnice. I proto, že vím, jaké to je, zůstat sám. I pro tu melancholii stárnutí. Ještě se naposledy zvednout… stojí to vůbec za to? Nebo už jen rezignovat a dožít s invalidním důchodem někde na vrátnici zapadlého hotelu třetí třídy?

Jen koutkem oka jsem před pár týdny zahlédl recenzi, prý slabší novela – nesouhlasím. Je to dobré. Vtahující, jako u Hájíčka vždy. Ženské hrdinky mu začínají jít. Zvláště ty, co jsou dospělé – a to není myšleno věkem. Přitažlivé dospělostí, vyzrálostí, moudrostí a zásadovostí.

Volná sobota, zůstal jsem tu sám – a vědomě jsem ji věnoval této krásné knize. Nerad čtu rozkouskovaně, na třicet pokračování těsně před spaním, s přestávkami, kdy pak nevím, co se stalo a co vlastně čtu; takhle to je lepší – jen pár příběhů za rok, ale poctivě, zalézt pod deku, otevřít Matušku, dojít si pro oběd a nechat dovézt večeři, pročíst se románem odpolednem, co se kloní k večeru, a končit za listopadové tmy někdy před půlnocí…

Krásná kniha. Jde o ten pocit, pocit je nejdůležitější; a zde je znovu opravdovost, život – takhle žijeme, tací jsme. Ne vždy musí mít příběhy vykonstruované konflikty, rozuzlení a rozhřešení. Někdy stačí jen žít – poněkud žít – podle svých zásad, neprohrát, jít dál; zvládnout to všechno, co se valí – je toho a bude čím dál více. Nesnesitelná lehkost bytí je dávno pryč, teď už jde jen o to, vyrovnat se s tím vším, co přichází po ní, se ctí, nesklonit se a nezaprodat sám před sebou…

-----

“Ale stejně se těším do Prahy, stejská se mi po Petrovi. Bydlet s ním se mi líbilo. Ten pronájem v Libni pro nás pořád drží.”
„Petr je skvělej, viď?"
„Je. Poslední dobou, když jsem si vzpomněla na tátu, jsem si říkala: Jak teď můžu věřit chlapům? Ale Petrovi věřím..."
Nové zvuky z budovy a ruch z ulice pod oknem. Marie ležela pod přikrývkou a cítila, jak ji bolí záda.
„Pak už jen dva roky v Praze a budeš vystudovaná," řekla do tmy pokoje.
„Moc se těším, už chci do života...”
Marie si s mateřským dojetím opakovala tu poslední Lenčinu větu. A než usnula, oživil se jí nějaký zasutý, prastarý pocit. Muselo to být z doby, kdy jí samé bylo třiadvacet. Kdy s každým nadechnutím člověk cítí naději.

Pod oknem projelo auto a za vzdalujícím se zvukem motoru se ještě nějakou dobu táhla hlasitá hudba. Pak oba zase zůstali uvízlí v tichu noci.
„Vzpomněl jsem si na jednu písničku Davida Bowieho,” řekl Hynek. „Vlastně za dvě neděle to budou už tři roky, co umřel."
„Poslouchal jsi ho?"
„Zbožňoval jsem ho, byl neuvěřitelnej. Ale pamatuju si, že když jsem v televizi zaslechl, že umřel, tak to se mnou nic neudělalo. Bylo to v lednu, vedl jsem zrovna na horách lyžařskej kurz. Celej večer tam pak v baru hráli jeho písničky.”
„Nás živých se smrt netýká," řekla Marie.
„Jak to myslíš?"
„Říkáme si to, že se nás netýká. Umírají rockové hvězdy a státnici a celebrity, ale nás živých se to nedotkne, žijeme dál jako předtím. Nebyli to blízcí, nikdo z rodiny nebo z okolí.”

[Veru Březinová · Rating 3 out of 5]

Jiří Hájíček patří mezi nejlepší české autory, ale musím říct, že Plachetnice je alespoň pro mě zatím na chvostu všech jeho knih. Miluju jak autor umí propojit město a venkov, jak se zamýšlí nad tématy spojenými s historií i o tom, jak nás ovlivňuje. Tato kniha pro mě však byla jen pokusem navázat na dřívější práci, která je mnohem lepší a vytříbenější. Jako kdyby se do příběhu snažil nacpat vše, od vztahů rodinných, sousedských a milostných až přes vztah sám k sobě a svým kořenům. Ale zároveň šel jen po povrchu, nic z toho nepopsal do hloubky. Kniha vůbec není špatná, ale myslím, že za pár týdnů na ni zapomenu.

[Laetitia · Rating 3 out of 5]

(3,5*)
First of all; the bus the main character Marie takes all the time must be from the Student Agency company, right?

I almost kind of wanted to give the book more stars, purely because I was very entertained by it, and because it was so very pleasant to dive into all this Czech familiarity. But yeah, in that case, I'd base it all on feelings of enjoyment and nostalgia, and while that's nice and important, it's not all that matters of course.

The larger part of the book takes place in Český Krumlov, and the Dejvice neighborhood in Prague throughout 2018, but the focus kind of is on the summer. The last time I was in Český Krumlov was in the summer of 2018, and that same summer, I stayed in Dejvice. So I was one of those tourists Marie sees walking through the hot streets of Krumlov, and I might have passed by her favorite Prague cafe. Plus, I work at a bookstore, so her whole bookstore romance formed another pleasant similarity. The book reads very easily, and there are some nice finds regarding the chronology and the narrative framework - even though it didn't always all work for me. The (very Czech) atmosphere is sketched nicely and convincingly, and I think Hájíček did a pretty good job at writing (a) female character(s) being a male author, even though I have some question marks here and there. The book has a somewhat chick-flicky feel (I had to think of the Czech romcom Ženy V Pokušení (Women in Temptation) a lót), but Hájíček incorporates a number of topics that give the book some depth. The sister dynamic was interesting, I was surprised by the history-related components, and the topic of aging and becoming in- or at least less visible as a woman - and (feelings of) loneliness - is explored, which I liked. Hájíček included some almost feminist details/themes - 'MOT inspection guy automatically addresses man instead of woman, even though car belongs to woman' - but unfortunately, the ways Marie or other characters reacted repeatedly undermined these moments. It actually reminded me of conversations with/among my Czech family members. I especially liked the theme surrounding leaving the place you grew up, and then not fitting in anymore, specifically in the context of countryside vs city and the accompanying prejudices and sneers. There was a lot that pleasantly surprised me in this book.

But there were some problems, too. The overall writing style wasn't always convincing, and some dialogues and descriptions felt a bit forced/artificial or awkward. I didn't really get the main romance storyline, I just didn't feel it. If it were a movie, it would be one of those where everything is fine, but the lead actors just don't have any chemistry. I (feared I) saw it coming, but I was still - or all the more - annoyed by the final romance situation, and think it contains some problematic elements. All in all, this was a pleasantly entertaining and rather charming read, that unfortunately failed to firmly rise above that. I'm very interested in reading some other books by Hájíček (more about leaving-and-not-belonging-anymore, and one about the collectivization in the 1950s) - multiple reviews here mentioned those are better. To be continued!

[Marie · Rating 4 out of 5]

Marie se rozvádí, manžel si našel mladší. Žije v Praze, ale pochází z venkova. Je docentkou na vysoké škole, její sestra zůstala na vesnici, kde na ni padá velká část péče o stárnoucí rodiče. Tahle rozehraná partie by se lehko mohla zvrhnout do banálního příběhu, ale to by nebyl Hájíček, aby z toho nevykřesal něco lepšího :) Mně se to líbilo, je tam několik motivů, které mne oslovily, četlo se to skvěle. Po delší době kniha, do které jsem se mohla pořádně začíst (a po jejímž přečtení se mi nechtělo skákat z mostu:) . Za to jsem panu Hájíčkovi vděčná