Vzpomínky na úhoře

by Anna Cima

Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima - postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou. Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevný román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.

Genres: Czech Literature, Fiction, Contemporary, Japan

720 pages, Hardcover

First published September 1, 2022

About the author

Anna Cima se narodila v roce 1991 v Praze, vystudovala obor japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti žije v Japonsku, kde se zabývá studiem poválečné japonské literatury. Kromě psaní se věnuje kresbě a hudbě. Román Probudím se na Šibuji je její prvotina.

Reviews

[DaViD´82]

Matky, pronese gázou obmotaný obličej sedmnáctileté Juky z úplně jiné vzpomínky. Ty ti zničí život.

Z Anny Cimy roste autorka talentem, tématy, zpracováním i kvalitou vysoce přerůstající naší kotlinu. Již Šibuja stála za pozornost, Úhoři jsou ještě o poznání vyzrálejší. Následuje však nevyhnutelné "jenže".

Jenže... Šest set padesát stran je to o charakterech, o tom jak jedna každá z postav je ovlivněná matkou, o mateřství na sto a jeden způsob, a ani jeden není pozitivní. Šest set padesát stran je to usazené v japonských reáliích, drobně koketující s "Murakamiho pojetím magického japanrealismu"; a vůbec tak nějak jeho stylem (ten realističtější à la Kafka, 1Q84, Kroniky či Bezbarvého). Je to práci a každodenních strastech tří ústředních žen a lidí kolem nich. Rozjede se linek a náznaků, že i Lindelof by říkal "ubrat, ubrat, to se nedá uspokojivě uzavřít". A měl by pravdu, nedá.

Což je vyřešeno šalamounsky. Finálních sedmdesát stran není o matkách a charakterech či odpovědích, je to adrenalinový "severský krimi thriller" v plné palbě s naplno probořenou stěnou magického realismu, který je z ničeho nic regulární "kaidan-light fantasy". Kde byly náznaky a sofistikovanost, je to rázem vyblité naplno. Tomu prvnímu chybí závěr, tomu druhému úvod. Zdaleka ne vše, co se nakouslo a čemu byl věnován značný prostor, je uspokojivě uzavřeno. Takřka až kingovsky antiklimatické. Tedy krom epilogu, který se povedl náramně.

Za mě lépe, kdyby to byly dvě knihy. Jedna o Mije v jednom stylu, druhá o Sáře a Juce v jiném. Ovšem autorka to tak neviděla a navzdory veškerým mým výhradám... Je to vlastně dobře, protože je to velmi (ale fakt jakože velmi) dobré. Dostatečně přístupné, aby to zaujalo "většinového čtenáře", a dostatečně kvalitní v literární rovině, aby si i literární našinec "počvachtal" na sakra dobrém čtivu.

[Ef Grey]

Well, that was something.
Do příběhu se člověk pozvolna dostává, seznámí se se třemi hrdinkami - Miju, Sárou a Jukou, které pochází z odlišného prostředí a přitom mají toho hodně společného. Nevím, jestli to bylo tím, že to bylo tak napsané nebo tím, že jsem si v každé z hlavních postav dokázala najít něco, s čím jsem mohla souznít, ale vlastně mi všechny přirostly k srdci.
Kniha je doslova nabitá nenásilně různými japonskými mýty, prvky magického realismu, a zároveň je to vlastně lehká detektivka. Tento žánr - té detektivky - by mě jinak úplně minul, ale tady si to strašně dobře sedlo a připomínalo mi to i Murakamiho.
Co mě bolelo, tak práce korektora, tu a tam nějaké slovo přebývalo, jinde zase chybělo a i když jsem ani nedutala a napínavě četla dál, tak někdy mě tyhle "kiksy" vážně praštily do očí.
Plus velký shout-out za "zmijozelskou" obálku - tmavě zelená se stříbrnou.

[Jana]

Nejlepší kniha tohoto roku.

[Dominika]

Jako takhle. Když pominu svojí osobní ego zášť vůči autorce, která je o tři roky mladší a totálně ruluje(!), sbírá literární ceny a mezitim si žije v Japonsku a ještě se jakoby živí překladem, tak musim objektivně říct, že tahle knížka je fakt skvělá. Původně jsem chtěla napsat oduševnělej rozbor všech těch linek, co se tam prolínaj (a že jich je), ale jsem na dovolený a jdu se zrovna koupat, takže jen takhle: 720 stránek vůbec nenasere, když je obsah natolik kvalitní, že se od toho nemůžete odtrhnout. Fakt dobrý, zajímavý a literárně kvalitní čtení. Já děkuju a jsem s pozdravem.

[Lori]

Začínalo to slibně, ale pak mě ty obšírné popisy všeho a všech začaly hrozně nudit a někde za půlkou už jsem začala spíš skenovat než číst. Nějak ani nevím, co někteří hodnotící mají s tou propracovanou psychologií postav; stačí pár vět a nikdo až do konce nepřekvapí. Seškrtala bych na půlku a vůbec nic by se nestalo.

[Bětka Kačírková]

Zajímavý tajemný a napínavý příběh. V knížce se proplétá několik žánrů a krásně to spolu funguje! Vdechla jsem ji za týden.☺️ Každý si v knížce najde to svoje. Někdo ocení precizně rozebranou biologii úhořů a někdo zase napínavou detektivní práci hlavních postav. Doporučuji!

[Tom Kubina]

Čtivé putování Japonskem, po kterém nic nezůstane. Vzpomínky na úhoře trpí neduhem spousty dnešních románů, kdy se neškrtá. Expozice trvá skoro 200 stránek, ve kterých se dozvíte podrobnou historii spousty vedlejších postav, aniž by to pomohlo příběhu, atmosféře, motivaci postav nebo prohloubení jejich charakterů. Ačkoliv se o hlavních postavách dozvíte velkou spoustu věcí, ve výsledku jsou odlišeny pouze jmény a zmíněnými fakty, jinak jsou v podstatě zaměnitelné. Dokonce i Mia, která je ostatními zvnějšku popisována jako prostodušší a svým vystupováním neobvyklá postava, je v kapitolách psaných z jejího pohled normálně uvažující. Některými komentáři vychvalovaná japonskost mi tu nepřišla obdivuhodná - jednak za exotiku Japonska sama autorka nemůže a jednak s tím knížka, až na pár reálií, dost šetří a kdyby nebylo jmen postav a názvů měst, mohlo by se to odehrávat kdekoliv. Jedna hvězda navíc je za čtivost.

[Tereza Jahodová]

Joo Cima nezklamala! Parádně vystavěný příběh, milé postavy, zároveň hluboká témata a k tomu navrch ještě japonská mytologie. Doporučuju všem :)

[barbra]

Pokud bych měla být tematická, ten příběh je jako řeka. Nejdřív je hrozně pomalý, tichý a nenápadný a najednou začne gradovat jako rozbouřená řeka. Jednotlivé linky jsou velmi dobře propracované a ačkoliv je příběh jakkoliv fantazijní, je uvěřitelný. Kvůli konci dávám 4 hvězdy a to jen proto, protože jsem osobně odpůrce otevřených konců.

[Petra | LooneyCZ]

Moje dojmy skvěle vystihuje komentář od DaViD'82.
Nejdřív jsem se musela do čtení trochu nutit, úvod je poměrně dlouhý a místy až zdlouhavý. Ale pak se příběh rozběhne a ke konci už je to opravdu jízda. Sice zničehonic z dálnice sjedeme přímo do domu hrůzy, což je trochu nečekané, ale je to překvapivě dobré.
Z toho konce mám přece jen smíšené pocity. Líbilo se mi to, jen mi tam zkrátka něco nesedí.

[Kateřina Fibichová]

Knížku jsem na začátku po pár stránkách vždycky odložila. Nebyla vyloženě nudná, ale vidina 700 stran mě trochu nebavila. Po chvíli mě ale něco vždycky donutilo se vrátit.

Ocenit musím zejména skvěle propracovanou psychologii postav. Každá má svůj pohnutý příběh, který se čtenář nedozvídá hned, ale s velmi citlivým časovým odstupem. Miluju také propojení japonské a české kultury. Pro ty, kteří v Japonsku byli, má kniha, myslím, ještě mnohem větší přesah. Skvěle zvládnutých několik dějových linek, ve kterých se dobře orientuje, i nádherný popis krajiny.

Jednu * odebírám za občas zdlouhavé pasáže o japonské mytologii, biologii úhořů a naprosto zmatenému konci, který měl sice šílený spád a vidět ho ve filmu, řeknu si wow. Nicméně v kontextu předchozích 640 stran to na mě působilo až příliš zmateně. Raději bych byla za odhalení detektivního příběhu, který se táhne celou knihou a nakonec, jak jsem se bála, končí trochu random.

[Pakobylka]

Příběh se mi líbil a na to, jaký má kniha rozsah, jsem ji měla přečtenou fakt rychle. Už i na přechozí knize Anny Cimy se mi moc líbilo japonské prostředí, které je pro nás dost exotické, zvyklosti, způsob života, jídlo, všechno dotváří vlastně úplně jiný svět.

To japonské prostředí bylo ale možná i jedním z hlavních důvodů, proč jsem během čtení pořád myslela na některé knihy Haruki Murakamiho a ne a ne se toho zbavit. Ony i ty mystické prvky tomu spíš napomáhaly a já (ačkoliv jsem se tomu bránila) jsem pořád vzpomínala na některé podobnosti nebo podobné naladění příběhu. Hlavně mě teda napadal Konec světa & Hard-boiled Wonderland...

Nicméně, ty připomínky Murakamiho mi vlastně ani tak nevadily, spíš si teda nejsem úplně jistá, jestli jsem pochopila konec, jestli jsem ho měla pochopit a jak vlastně... Na můj vkus možná až trochu moc zamotané a rozmotané jenom tak trošku. Ale třeba to byl záměr (?)

[Edna Nová]

Zaujalo mě už Probudim se na Šibuji. A třebaže tentokrat mě anotace úplně nechytla, tak jsem knihu chtěla číst právě kvůli nadějné prvotině. Tentokrat je to rozsáhlejší, drsnější, nepoužívá se hovorová čeština a vůbec je to celé vyspělejší. Některé části mě tedy neba (biologie a snové sekvence s Miu), ale i tak hodnotim knihu kladně. Těším se na třetí román autorky!

[Martina]

Presne pro me! Trosku detektivka, trosku tajemno a navic v Japonsku. Konec mi prisel trosku zrychleny a mozna trosku matouci, ale presto hodne spoko.

[Domek of Inishmaan]

Neskutečná věc. Myslím, že tedy by smeknul i sám Haruki.

[Steklina]

2,5*
Nemůžu říct, že to bylo pro mě zklamání. Zatímco všichni opěvali Probudím se na Šibuji, mě nijak hlouběji nezasáhla. Proto jsem ani u úhoře neměla přehnaná očekávání. Když bych měla knihu hodnotit jedním slovem, pak by to bylo "banální". Na jazyku je to znát asi nejvíc: styl naprosto civilní, zaměnitelný, nepoetický, autorka jím nedokázala (aspoň pro mě) vytvořit patřičnou atmosféru (ano, Japonsko je sice exotickou zemí, ale copak to stačí?), dialogy nejsou příliš uvěřitelné. Vyprávění polopatické, čtenáři je všechno třeba pěkně naservírovat a vysvětlit, u každé postavy, která se v příběhu mihne, raději hned popsat všechna traumata, která si vytrpěla. Mnohá témata (ekologický aktivismus, neplodnost) mají velký potenciál a jistě by ho šlo využít psychologicky mistrněji... Jediné vypravěčské ozvláštnění představují události oné minulé noci, které jsou líčeny z pohledu různých aktérů a čtenáři se postupně skládají jako puzzle. No a magický prvek: myslím, že už jsem to psala u Šibuje: vadí mi, když se kniha tváří, jako by fikční svět odpovídal reálnému, a ke konci se autor rozmyslí jinak. No prostě to u mě tentokrát nefungovalo.

[Anna]

Tohle byla výborná příprava na dovolenou v Japonsku a trochu meta čtení při probíhajících povodních, protože i v knize stále pršelo. Román se mi moc líbil. Skvělé budování atmosféry, pochmurná až bezútěšná nálada, dobře ukočírované dějové linky, Murakamiovské vibes, psychedelické finále. Text byl povětšinou velmi čtivý a snadno stravitelný, snad až na "novinářské" články, u kterých jsem usínala, a na některé dialogy, ve kterých jsem se občas ztrácela v tom, kdo co řekl. Navíc cením, že čtenář dostane nenásilný exkurz do japonských reálií týkajících se šintoismu.

Při čtení jsem se jen bohužel dost potýkala s délkou knihy. Při mém množství volného času jsem si nemohla dovolit ji zhltnout rychle, a proto jsem ji v průběhu často odkládala a zapomínala, co se stalo naposled. To celkem nabouralo můj čtenářský zážitek. Zároveň je to kniha příliš tlustá, než abych si ji s sebou chtěla vozit někam na cesty.

[Zuzana]

Přečíst sedm set stránek za tri dny? Ale jistě, ozvalo se z kouzelného sluchatka a něco mě donutilo sáhnout po Anně Cima a jejích Vzpomínkách na úhoře.

Respekt autorce zq to, jak “už” na prvních 150 stranách rozehraje neuvěřitelně širokou paletu dějových linek a vy si jenom říkáte, co za tím je.

Respekt za ten geniálně vypointovaný závěr a to, jak tomu vyprávění na celých těch 700 stránkách nespadne řětěz.

A díky i za to, že ukazuje, jak umí být japonština hravá.

Je to asi blbý takhle dopředu odhadovat, ale myslím, že jednu z nejlepších knih letošního roku jsem přečetla už v lednu a jako první.

[Zerousek]

Velice povedený mnohovrstevnatý román, který ale nemusí být pro každého.

Anna Cima i zde, ve své druhotině, čtenáře přenáší do Japonska, kde nás seznamuje s osudy tří hrdinek. S osudem vědkyně Sáry, zvláštní Miju a částečně chromé Juki.

V románu si může najít každý to svoje. Někoho budou zajímat vědecké poznatky o životě japonských úhořů, někdo si užije detektivní příběh, někdo další zase prvky magického realismu. To všechno bude krásně zabaleno do japonského prostředí (ač deštivého). Věřím, že stejně jako na mě, bude toto prostředí na většinu čtenářů působit silně exoticky.

A přesně tato mnohovrstevnatost způsobuje, že se čtenáři román buď bude hodně líbit, nebo mu poleze na nervy. Já si to tedy užil.

Samotný závěr může působit velice zmatečně. Stejně tak někomu může vadit spíše otevřený konec. Sám si ale myslím, že by úplné uzavření románu spíše uškodilo.

[Robin_bobin]

Jsem rád, že jsem se k Anně Cimě opět dostal. Japonsko je skvěle vykresleno, postavy jsou lidské a uvěřitelné, příběh je rovněž skvělý a četlo se to výborně. V její první knize se mi víc líbilo zapojení fantastiky a konec mi přišel lehce nedotažený, i když chápu, že zřejmě záleželo na čtenářské interpretaci.

[vejunaunicorn]

Jednohubka. Ak sa to o 700 stranovej knihe dá povedať. Tempo obracania strán šialene rýchle- hlavne na konci. Tá tajomná atmosféra pohlcuje stále viac a viac. Kľudne mohla mať aj viac strán nenahnevala by som sa.

[Dominika Dítětová]

Jak se japonsky řekne: „Ty kráso, to bylo dobrý!”?

[Dominik]

Zatím nej kniha tohohle roku

[Lea Bila]

Je to silene dobre napsany, jen zbytecne dlouhy (si myslím), proto 4,5.

[anežka]

Druhá naprosto skvělá kniha od Anny Cimy. Příběh Sáry, Miju a Juky prolínají pasáže o japonské historii a legendách. Strhující příběh s detektivní druhou polovinou. Konec mi naopak připomínal prvky magického realismu. Naprosto skvělá kniha, troufám si říct, že nejlepší, kterou jsem v roce 2022 přečetla.

[Jana P.]

Od paní autorky jsem již četla její předchozí knihu Probudím se na Šibuji, která se mi velmi líbila, a tak jsem samozřejmě chtěla vyzkoušet i její novinku. Čas na to nadešel nyní.
Celkově se jedná o docela velkou knihu, a to nejen počtem stran, ale i tím obsahem. Příběh je složený z řady linií, které se postupně proplétají a spojují do silného závěru. To na knize obdivuji. Jak autorka dokázala udržet tolik dějových linek a spojit je do sebe, aby to všechno do sebe dobře zapadlo a přineslo to událostmi nabitý závěr.
Jak už jsme si u autorky všimli v její předchozí knize, ráda používá prvky magického realismu, a to se projevilo i v této knize. Takže pokud je vám toto blízké, možná by se vám to v případě této knihy mohlo líbit také. Jazykově je to opět vytříbené, květnaté a přitom se to čte v tomto ohledu velmi dobře - svojí srozumitelností to je rozhodně přístupné širšímu publiku.
Příběh sám o sobě může působit dost rozvláčným dojmem - hlavně v počátku. První polovina knihy mi přišla více atmosférická, více orientovaná na životní události postav - vykreslení jejich minulosti, aby člověk mohl pochopit jejich přítomnost. Je to záměrně popisné a děj se posouvá spíše pomalu. Spád to nabírá až v druhé polovině, kdy už vztahy mezi postavami a jejich minulost máme vyložené a děj se tak může soustředit na tady a teď. Druhá polovina je tak spíše zaměřena na postupné odkrývání tajemství a toho, po čem postavy pátrají . Zápletka se nahušťuje, vše do sebe postupně začíná zapadat a před čtenářem se tak vyjevuje celkový obraz a jak do něj všechny postavy zapadají.
Navíc autorka tu vedle hlavní dějové linky nabízí i řadu témat, které se na tu hlavní linii nabalují, tak tu má i člověk o čem přemýšlet - krize manželství v různých podobách, mateřství, ekologické téma, téma postižení (fyzického i mentálního), téma (ne)zakořenění v nějaké rodině a v nějakém prostředí... - je toho docela hodně.
Proč dávám průměrné (lehce nadprůměrné) hodnocení, je ten, že jsem se v některých pasážích musela trochu nutit a trochu mi trvalo, než jsem se do děje pořádně dostala a zakousla. Některé pasáže, hlavně v první půlce knihy, mi bůh ví proč dělaly potíže a já se na ně nedokázala tolik soustředit, jak bych si představovala.
Ale jinak jsem s knihou nadmíru spokojená - z výše popsaných důvodů, které se mi na knize dost líbily. Nakonec tedy 3,5 hvězdy z 5. Je pravda, že po přečtení Probudím se na Šibuji jsem měla asi dost velká očekávání, tak možná to v mém hodnocení hrálo roli, že jsem od "Úhořů" čekala mnoho. Takže tak...

[Helena]

Bylo to fajn, ale zbytečně dlouhý. Vzhledem k tomu, že je to z velké části krimi, délka 700+ stran byla spíš na škodu, protože zhruba v polovině knihy se člověk začne trochu ztrácet ve jménech a zapomínat důležité detaily ze začátku knihy.

Mimochodem právě detaily a popisy autorka nijak nešetří a i když umí popsat Japonsko velmi živě a krásně, často to knihu zbytečně zahlcovalo. Prostě to chtělo (hodně) proškrtat a zrovna od Paseky bych čekala, že to takhle zdlouhavé projít nenechají.

Přestože celkově se mi příběh i jednotlivé motivy líbily, musím vytknout ještě pár věcí: podobně jako u Probudím se na Šibuji je konec hodně uspěchaný. Na to, jak dlouho se celá zápletka rozvíjí, jsem měla na konci pocit, že její rozuzlení vlastně tak zajímavé ani nebylo. Mimochodem některé dějové linky nebyly vůbec dotažené. Možná to byl úmysl, autorka zjevně ráda nechává některé věci nevyřčené - ale v kontrastu s tím, jak extrémně doslovně a popisně je psána většina knihy, to prostě nefunguje.

Dále mi přišlo, že postavy se občas chovají hrozně nejaponsky. Ne hlavní postavy, ty jsou vykreslené dobře (Juka jako velmi typická Japonka, Sára naopak dobře zachycuje spíše západnější povahu), ale vedlejší postavy mi moc neseděly. Hlavně osoby pracující ve službách - že vám třeba doktor vynadá za to, že jdete na pohotovost příliš pozdě po úrazu, to je možná v Česku běžný, ale v Japonsku by takové jednání bylo neuctivé. Autorka tedy sice zachycuje Japonsko dobře obrazně (viz dlouhé popisy prostředí), ale bohužel se jí vůbec v příběhu nedaří podchytit japonská společnost a typické jednání Japonců.

Je to tedy spíš takový český román o vztazích, okořeněný krimi zápletkou zasazenou v japonském prostředí. Magický realismus tam taky najdete, ale bohužel zdaleka ne tak dobře napsaný jako v autorčině předchozí knize.

[Vladimír Žák]

What happened to Tojama?

[Ngie]

I am utterly grateful for the translation, it was such a unique and wonderful reading experience.

[أحمد]

ذكريات ثعبان البحر


هذه قصة لا أخال أني سأستبعدها يومًا من قائمة أجمل القصص التي مرّت عليَّ، ولا أدري كذلك كيف أُوتيت المؤلفة في عمرها القصير، سنَّا وإنتاجًا، (فهذه هي روايتها الثانية، بعد روايتها الاولى التي كتبتها وهي تدرس في الجامعة!) كيف أوتيت هذه القدرة الروائية التي لا تتأتّى إلا للمخضرمين، فعالم هذه الرواية، على اتساعه الكبير والتباين البعيد بين طبائع معرض شخصياته، كان مشيّدًا بجمال، وهذا الامتزاج السائل بين عالم الواقع وعالم الخيال، كان بديعًا وكأنها رواية أنمي! وكثيرًا ما كنت أشارك مع صديق وأنا أقرأ هذه الرواية فقرات من السرد، خاصة في مشاهد الحياة الاعتيادية، ليشهد معي مدى تمكّن المؤلفة في بناء حوائط المشهد بأبسط الكلمات وأوضحها وتترك مع ذلك مسافة موحية تتجاوز فيها الكلمات حرفيّتها اللفظية.

دفعت سارة الأجرة، ونزلت من السيارة، وسارت على طول ممر مُعتنى به جيدًا نحو الباب الأمامي، كان الصمت يخيم على الغابة، وأوراق الأشجار تصدر حفيفًا خفيفًا مع قطرات الماء المتساقطة، وكانت الحديقة خالية، والكراسي البلاستيكية تحت العريشة مصطفة على طول الجدار والماء ينساب متساقطًا عنها.
واشتدت الرياح، وتعالى لذلك صوت حفيف قمم الأشجار، وفجأة، وفي مكان ما فوق رأس سارة، تكسّر غصنان، وذكّرها الصوت الخشن لتكسّرهما بصوت ضحكات المسنّين.
تصعد درجات السلّم، وتتوقف أمام الباب الزجاجي الكبير، يتسلل الضوء عبر الأشجار إلى الشرفة تاركًا بقعًا غير منتظمة ومضطربة على أرضية الرخام، وتشكّل هذه البقع تناقضًا صارخًا مع ضوء الشفق الخافت للغابة الكثيفة، وتشعر سارة وكأنها وجدت نفسها في مكانٍ لا مكان لها فيه، ومع ذلك فقد كُتب على اللافتة على الباب "مرحبًا".
كان يصعب رؤية الداخل من خلال الزجاج المعتم بلون القهوة. تقرّب سارة وجهها من الباب المغلق قدر الإمكان. ترى مكتب الاستقبال، ومنضدة خشبية طويلة، وبعض الكراسي الصغيرة المنجّدة. عندما تبتعد عن الزجاج وتمد يدها إلى مقبض الباب، تكاد تفزع من انعكاس صورتها.
ينفتح الباب مع دوران يدها على المقبض، تفاجئ بإضاءة المكان من الداخل، فمن الخارج يبدو المبنى أكثر كآبة، مع أن الجدار الخلفي للردهة زجاجيّ بالكامل، ومن خلال النوافذ الكبيرة يمكن رؤية شرفة كبيرة مُغطاة، تلاحظ سارة مصعدًا على اليسار، وبجانبه مباشرةً درجات سلّم تؤدّي إلى الطابق الأول، وإلى الطابق السفلي، تُرى ماذا يوجد هناك؟ ربما غرفة الطعام.
سارت سارة على السجادة الحمراء الممتدة فوق الأرضية الخشبية. اتجهت نحو مكتب الاستقبال، لكنه لم يكن هناك أحد. كان جهاز الكمبيوتر المحمول مضاءً على الخشب المصقول لمكتب الاستقبال، وقد ظهرت عليه نموذج استمارة تسجيل الدخول، مدّت سارة يدها وضغطت على الجرس.
"أنا قادمة!"، يصيح صوت أنثوي من مكان ما خلف الجدار الخشبي.
وسرعان ما تظهر امرأة ترتدي قميصًا أبيض وبنطالًا أسود. تبدو في الخمسين من عمرها تقريبًا. شعرها مرفوع في كعكة منخفضة، وعلى رأسها قبعة صغيرة لطيفة، تبتسم، تمامًا مثل جميع موظفات الاستقبال في كل بلاد العالم:
- كيف يمكنني مساعدتك؟


والرواية طويلة، ولكن كل فصل منها ينتهي ببهجة صغيرة مشبعة، على أني لا أعيب على هذه الرواية سوى إطارها الأساسي، فالرواية تقوم على ثيمة محاولة حل لغز اختفاء شخص كان يجري تحقيقًا حول مدى تغلغل مافيا صناعة الأسماك في اليابان ، وكنت لا أصدق نفسي وأنا أرى الشخصية الأساسية وهي تندفع وراء حلّ اللغز بشكل مبالغ فيه، من ناحية مقابلة الأشخاص الغرباء تمامًا، والسفر البعيد إلى المدن القصيّة لمحاورة شخص يعرف هذا المختفى، والبحث في أرشيف لا ينتهي من البيانات والجرائد القديمة، والصعوبات التي كانت تتخلّل رحلة البحث هذه كلّها، وهذا لأن العلاقة بين تلك الشخصية وبين ذلك الشخص المختفي لم تكن كافية لأن تفعل كل هذا من أجله، ولا حتى من أجل نفسها!

ولكن صراحة ، أعرف أحيانًا أن المؤلف قد يبحث عن أي غلاف مفضفض يجذب النظر، لكي يلفّ به بضاعته، وهذا أمر كان نجيب محفوظ يقوله صراحة في بعض أجوبته، من أن معنى الفكرة الفلسفية (وهو خريج قسم الفلسفة!) الذي يريد التعبير عنه كان يُوجد لديه قبل أن يفكّر في إطار القصة التي ستجري حوادثها حوله! وهذا كان واضحًا كثيرًا في هذه الرواية هو أيضًا، إطار يُنسى وشيكًا مع إغلاق الكتاب، وشخصيات أحسبها ستبقى في البال طويلاً!

شكرًا آنّا سيما!
شكرًا ميجو :)