Nedokážu popsat, jak moc mám radost z toho, že se podařilo tuhle knížku dotáhnout do konce a jak moc si vážím, že zrovna v téhle mám (s Bárou Chaloukovou a Hankou Martinkovou) zmíněné i svoje jméno. Vím, kolik práce na ní Andrea odvedla a rozhodně to na jejích otázkách jde poznat. Místy Petra Pitharta svými dotazy skoro ždíme.
Petr Pithart mě nejvíc baví, když pochybuje – o sobě, o světě ve kterém žije, o svých politických krocích z minulosti. Taky je radost s ním nesouhlasit, protože tuším, že by to nebral úkorně.
Fascinovala mě taky snaha popsat „ducha doby“ – třeba jaké bylo prožívat rok 1968 bez toho, že byste měli tušení o tancích šikujících se kolem Československa: „Krásná doba, protože sice naivní, ale důvěřivá, že zítra bude zase o kousek svobody víc.“
Zajímavá byla i otevřenost ohledně pocitu vlastní nedostačnosti a hledání průvodců intelektuálním světem.
A tady je ještě pár (z mnoha) vět, které mě zaujaly:
„Represe je relativní, protože záleží na tom, o co můžete v danou chvíli
přijít.“
„Ano, vyčítám si, že jsem se táty příliš neptal.“
„Sebereflexe. A zdokonalovat se, snažit se být lepším pod kritickým imperativem sebepoznání je cosi jako životní optimum.“
„Ponížení je největší motor odporu lidí.“
„Pořád si myslím, že hlavní úkol politika je vysvětlovat, co se děje. Přesvědčovat, co by se dít mělo.“
„Smrti se nebojím, ale nelze na ni nemyslet, když vám umírá většina vašich přátel, se kterými jste si mohli povídat a nemuseli jste si skoro nic vysvětlovat. Takže se občas cítím osamělý.“
„Stále platí, že jak se v každý další moment zachováme, ovlivňuje, v jaké zemi budeme žít.“