Knižní rozhovor novinářky Andrey Procházkové (1995) a bývalého politika a univerzitního vyučujícího Petra Pitharta (1941) o naší cestě ke svobodě, a především o tom, co se v politice a ve společnosti událo od roku 1989 až po současnost. Jak vypadalo zákulisí sametové revoluce? Co se za třicet let polistopadového vývoje povedlo, a co naopak ne? Jaký vliv mají čeští prezidenti na společnost? A proč se naše světy najednou nepotkávají? Nad těmito a dalšími otázky diskutují dvě generace vzdálené od sebe více než padesát let.
Kniha má obecně sloužit jako průvodce v době, kdy jedna událost střídá druhou ve stále rychlejším tempu, přesto však někteří politici a společenské fenomény stále zůstávají. Díky Pithartovu osobnímu příběhu se povídání rozprostřené do třinácti „večerů“ věnuje nejen klíčovým politickým událostem a postavám, ale přirozeně se prolíná s jeho životem a zážitky. Mezigenerační dialog navíc umožňuje (nejen) mladým lidem nahlédnout do zákulisí české politiky a její poměrně nedávné historie, která tu je s námi dodnes.
Nedokážu popsat, jak moc mám radost z toho, že se podařilo tuhle knížku dotáhnout do konce a jak moc si vážím, že zrovna v téhle mám (s Bárou Chaloukovou a Hankou Martinkovou) zmíněné i svoje jméno. Vím, kolik práce na ní Andrea odvedla a rozhodně to na jejích otázkách jde poznat. Místy Petra Pitharta svými dotazy skoro ždíme.
Petr Pithart mě nejvíc baví, když pochybuje – o sobě, o světě ve kterém žije, o svých politických krocích z minulosti. Taky je radost s ním nesouhlasit, protože tuším, že by to nebral úkorně.
Fascinovala mě taky snaha popsat „ducha doby“ – třeba jaké bylo prožívat rok 1968 bez toho, že byste měli tušení o tancích šikujících se kolem Československa: „Krásná doba, protože sice naivní, ale důvěřivá, že zítra bude zase o kousek svobody víc.“
Zajímavá byla i otevřenost ohledně pocitu vlastní nedostačnosti a hledání průvodců intelektuálním světem.
A tady je ještě pár (z mnoha) vět, které mě zaujaly:
„Represe je relativní, protože záleží na tom, o co můžete v danou chvíli přijít.“
„Ano, vyčítám si, že jsem se táty příliš neptal.“
„Sebereflexe. A zdokonalovat se, snažit se být lepším pod kritickým imperativem sebepoznání je cosi jako životní optimum.“
„Ponížení je největší motor odporu lidí.“
„Pořád si myslím, že hlavní úkol politika je vysvětlovat, co se děje. Přesvědčovat, co by se dít mělo.“
„Smrti se nebojím, ale nelze na ni nemyslet, když vám umírá většina vašich přátel, se kterými jste si mohli povídat a nemuseli jste si skoro nic vysvětlovat. Takže se občas cítím osamělý.“
„Stále platí, že jak se v každý další moment zachováme, ovlivňuje, v jaké zemi budeme žít.“
Výborná věc, číst tuhle knihu v téhle době. V některých chvílích bych se sama asi ptala jinak, ale pokud pominu to až zarážející množství překlepů, uznávám knihu jako skvělý startující bod pro orientaci ve vývoji české společnosti (nejen) posledních třiceti let. Přijato samozřejmě takzvaně se špetkou soli.
Jejda, tohle bylo super. Přiznávám, že jsem velká příznivkyně Petra Pitharta a považuju ho za jednoho z nejstřízlivějších politiků posledních třiceti let. A tento knižní rozhovor nezklamal. Andrea Procházková Pithartovi dala dokonalý prostor k tomu, aby vynikl jeho rozum, komplexní chápání světa a úžasná a neskonalá pochybovačnost. Chcete-li pohled do zákulisí polistopadu, realistický úhel pohledu na padesátá a šedesátá léta a vhled do disidentu, tohle je ta kniha. Navíc vyprávěna tím nejpovolanějším vypravěčem. Pithart je osobnost.
The series of interviews tell the story of Petr Pithart and covers basically the whole modern history of Czechoslovakia and Czech Republic. It provides with unique insights and behind the scenes on the events that were turning the wheels of the history.
I got this book from the library and actually it is one of the few books I would like to own so I am going to buy a copy myself.