Hoří chemička, něco si přej

by Bára Bažantová, Michal Karvay (Illustrator)

V září 2021 se umělkyně a sociální pracovnice Bára Bažantová s antropoložkou Lenkou Podroužek Polčovou na měsíc přestěhovaly do komunitního centra Libuše na litvínovském sídlišti Janov. Během této doby si Bažantová psala deník, který se stal základem knihy Hoří chemička, něco si přej. Bažantová v textu zaznamenává, s vědomím problematičnosti své pozice, všední život místní komunity, její zákonitosti a nepsaná pravidla.

Zároveň s tím nechává autorka text prostupovat svými pochybnostmi a otázkami ohledně hranic jednotlivých světů, mezi nimiž se ocitá, a možnostmi jejich prolínání. Díky tomu je kniha víc než pouhým záznamem uměleckého projektu. Svým čtenářům přináší empatickou zprávu o tom, jakým způsobem můžeme vnímat snahu o porozumění mezi lidmi s různými výchozími pozicemi a životní zkušeností. V neposlední řadě je také dobrodružným příběhem. Tento aspekt knihy podtrhují ilustrace Michala Karvaye, jednoho z janovských obyvatel. Karvay ale není jen ilustrátorem. Michalovy kresby i Bářin text vznikají do značné míry na základě sdílených prožitků i vzájemného dialogu a dávají tak mimo jiné dohromady zprávu o jednom neobvyklém přátelství.

Genres: Czech Literature, Contemporary

101 pages, Paperback

First published January 1, 2022

Reviews

[Lubomír Tichý · Rating 5 out of 5]

"Takovej výlet je dobrej," říká na prvních stránkách knihy romský kluk Dušan, když jej autorka vezme na procházku do lesa, který má tak odlišný charakter než janovské sídliště. Navzdory specifikám lokality zde ale nejde o pouhý popis vyloučené lokality, ale zejména o reflexi vlastního přístupu k ní. Aby po skončení grantového pobytu nezbyl jen právě pocit typu takovej výlet je dobrej.
V Janově se vyskytuje například opatrně rasistický osadní výbor, vybydlené paneláky, hromada slupek od slunečnicových semínek, klub Jaklík, plácek na férové řeckořímské zápasy, široká škála drog, mladí rozparádění rapeři i ovocné stromy. Někde čouhá titulní chemička, ve vile Libuši, kde autorka 30 dní pobývá, zase údajně strašlivě straší. Navzdory jisté senzačnosti výše zmíněných kulis tu o ně ale tolik nejde; nejvíce jde o lidi a všechny pocity, které se zjevují, jakmile člověk vkročí do prostoru bez vlastní zažité zkušenosti.
Od prvních stran se u autorky objevují všemožné pochybnosti vázající se k jejímu údělu/práci. Role vnějšího činitele se ukáže být poměrně problematická – jak přirozeně vcházet do cizího prostoru s vědomím neodstranitelných privilegií a odlišností a přitom se s místními sžít? Jak místní obyvatele "intelektuálně nezkolonizovat", ale zároveň dokázat účinně působit? Bažantová zprvu vidí cestu ve vytváření prostoru, v němž se budou moci všichni vyjádřit sami – záhy se však ukazuje, že ani romské rodiny nemají homogenní podobu, že hierarchická struktura mezi zabezpečenějšími rodinami a "degešáky" je neodmyslitelná a že šance k sebevyjádření jsou u některých obyvatel ještě menší. Během snahy o přiblížení tak krystalizují kdejaké mantinely a limity institucionálního působení, do kterých se autorka hrouží a formuluje různé "nakousnuté teorie". Ani zamyšlení nad situací však mnohdy nevede k útěše, naopak se objevují pocity bezradnosti, nejistoty a neschopnosti. Ty se mísí s momenty uhranutého štěstí, třeba když Bažantová s dětmi provozuje tzv. prozkoumávačky nebo když žasne nad sofistikovaností přemýšlení jedenáctiletého lokálního elitáře Míši, který např. debatuje o totalitních režimech nebo ilustroval tuhle knihu.
Ale i těmito momenty probleskují pochybnosti – momentální pocit štěstí se oproti dlouhodobému marasmu janovské reality autorce náhle jeví jako nemístný. Obecně problematika času se do knihy promítá – je vůbec možné za pouhý měsíc něco přínosného zosnovat, když co by dup skončí grant a každodenní kontakt bude náhle fuč? Jinde se kriticky reflektuje drobná tendence exotizace romských dětí, která se může jednoduše překlopit do prchavého úžasu, na konci knihy pak obavy z narušení vytvořených pout, z nemožnosti rovného vztahu.
Navzdory výše zmíněným nekompromisním sebereflexím mám nemalý pocit, že Bára Bažantová je poněkud dobrý člověk, třebaže se o ní dozvídáme téměř pouze na základě interakcí s ostatními. Dává hlas, naslouchá, neidealizuje, problematizuje. Její náruživé nasazení a jisté navyknutí prostoru ilustruje i skutečnost, že u veškerých osob v knize používá konkrétní jména (to jsem si uvědomil ve chvíli, když nepojmenování některých osob bylo vysvětleno tím, že na jméno zapomněla – a to šlo o obyvatele, který se v knize mihl jedinkrát). Když si procházím facebookové příspěvky sousedského centra Libuše, tak mám důvěru v to, že to nebylo vůbec marné. A i kdyby bylo: od toho, že někdo již tak pokorně přistupuje k neznámému prostoru a neostýchá se sebemenší nejistotu reflektovat, se lze přinejmenším odpíchnout.
Miniaturní lamentace: občas jsem si říkal, že v zápiscích přetrvaly některé praktické informace (např. o odjezdech a příjezdech osob), které jsou však pro čtenáře trochu nadbytečné. Naopak by mě více zajímal poslední den loučení a dny vstřebávající ukončení výskytu; ale jak je zmiňováno v poznámce, kniha není komplexním náhledem na veškeré působení autorky na sídlišti.
Tak snad jednou Janov bude patřit všem!

Vyprávěla i o litvínovských subkulturách – na rozdíl od těch pražských se prý vzájemně překrývají: punkáči, lidi organizující hardcorové koncerty, místní tekno soundsystém, všechno je to jedna parta a část té party teď patři k Libuši. Zároveň prý ale i mezi touhle místní alternativou je spousta lidí, kteří se na projektu podílet nechtějí, protože mají vůči Romům předsudky. Napadlo mě, že se mi snadno soudí místní gádže s předsudky z pohodlí mojí privilegované, velice bezpečné a zajištěné pozice a že bych si na takové myšlenky měla dát pozor. Moje předčasné soudy vůči chudým a často málo vzdělaným bílým sousedům janovských Romů byly totiž ve výsledku stejné, ne-li horší než jejich odmítavé postoje vůči romských bližním. Skoro jsem se začala pouštět do spletitých úvah o původu rasismu, ale od trampolíny v zahradě se ozval holčičí jekot. Protentokrát jsem byla zachráněna.

(s. 22)

[Marek Torčík · Rating 5 out of 5]

“Odpovědi nemám, ale mám otázky a to je, alespoň doufám, ten správný postup.”

[Simona Horáková · Rating 5 out of 5]

Skvělý. Dokážu se stotožnit s autorkou dost. Život v Janově s nízkopříjmovými rodinami převážně dětmi. Pocity ohledně levicové pražské bublinky je pro mě více než osobní a zároveň skvěle vystihující. Všichni si přejeme lepší integraci romských spoluobčanů, ale nikdy naše myšlenky nedojdou dál než za půl litr piva v pražském bullerbynu.

[Janka · Rating 4 out of 5]

krasny projekt a zaroven krasne popisovane tezkosti propojovani se s vyloucenymi komunitami ve vyloucenych lokalitach

[Hana Kubikova · Rating 5 out of 5]

S ohledem na název jsem čekala něco jiného, ale nakonec jsem se bavila i tak. Myslím, že literárně zpracovaný výstup grantu je skvělý nápad. V tomhle případě jde o to, že děvče z Prahy, studentka umělecké školy, se na měsíc přestěhuje do vyloučené lokality severních Čech a tady se pokouší fungovat s místní komunitou a zejména romskými dětmi. Je zajímavé sledovat její postřehy, to, jak se její názory mění, jak se snaží pracovat s předsudky i s tím, že se sama vidí jako ta privilegovaná. Vtipné jsou postřehy ohledně grantů, občas dojemné zážitky s dětmi. Knížku ilustroval jeden z nich, nadaný romský kluk, který by si přál stát se grafikem. Tak snad se mu to povedlo...

[Michaela · Rating 5 out of 5]

Hodne obohacujici sonda do zivota ve vyloucene lokalite.

Prace se znevyhodnenymi detmi mi neni uplne cizi, presto me uplne dostala veta "je nacase odlozit nase prani a sny nekam na stranu a uvedomit si, ze prostredi, ve kterem se pohybujeme, nejsou kulisy k nami napsane pohadce s dobrym koncem, ale skutecny svet, jehoz obyvatelky a obyvatele dlouhodobe suzuji problemy tykajici se tech nejzakladnejsich lidskych prav a potreb".

Autorka ma v hlave dobre srovnane, k janovske komunite pristupuje citlive a s otevrenou mysli.
Napsane je to usporne, ale hodne sugestivne. V prvnich dnech, kdy zaziva pocity cizosti a nepatricnosti pusobi kniha az kafkovsky. Po dnech spolecnych dobrodruzstvi a prozkoumavacek prinasi momenty sdilene radosti i hodne podnetna pozorovani.
Neustale kriticky premysli nad svymi umysly, privilegii i predsudky a diky tomu konfrontuje i ctenare s jeho predstavami a nazory.

[anina.manina · Rating 4 out of 5]

Psala jsem kdysi bakalářku na obdobné téma a přála bych tak přesně umět popsat pocity z white privilege 🫂