Je až s podivem, jak aktuální může nějaký román být dvacet let od svého prvního vydání. Vlastně je teď možná mnohem víc aktuální, než kdy byl. Fakt jsem se někdy nad některými pasážemi opotil. To se ale nevylučuje s tím, že jsem se skvěle bavil. Topol tady sice rozvíjí rozsáhlou intertextovou síť, nicméně čtenáři zcela jistě postačí pochytit hlavní pobídku směrem ke Kafkově Zámku. Další rozklíčovávání už jen podporuje kafkovské šklebení (u švejkovského pana Cimbury pachájícího hrdinný palachovský čin se ostatně nejde nešklebit). Grotesknost, absurdita, neustálé podmílání pevných břehů, to všechno je téhle knize zcela vlastní.
Kloktat dehet je můj první Topol a jak jsem se toho obával, nakonec jsem si tu jeho jazykovou specifičnost moc užil. Hlavní hrdina Ilja na nás chrlí jednu informaci za druhou, jedna událost střídá druhou, lidé se mění jako na běžícím páse. Je to výrazně mluvní, na nějaké uvozovky můžete zapomenout, promluvy se mísí stejně jako obrazy. Jestli to chcete číst jako kontrafaktuální prózu, asi vás to zklame. Dějinné události tady fungují spíš jako kulisy, postavy jako figurky a celé se to otírá o nadčasové motivy bloudění a tázání se po pravdě, než po tom, co by bylo kdyby... Topol určitě nezůstává jen u nějakého podobenství čsl. dějin nebo u společenskokritických otázek typu, co jsme to za národ, když jsme se tenkrát ruské invazi nebránili.
Čas se v Topolově podání deformuje, cyklí (jak může být Ilja po dvaceti letech pořád ještě dítě?). V druhé části se už Topol utrhává ze řetězu úplně, přiznávám, že je to místy zahlcující (a někdy až únavné). Ze všeho nejvíc je to ale hravé, a to je pro mě nejdůležitější. Spoustu odstínů a ironie mezi řádky, spoustu nejasností a spoustu bizarních situací. Chcete u toho brečet, chcete se mračit nebo se smát? Jak je libo! S tímhle se dají dělat psí (i medvědí) kusy. Já zůstanu u toho šklebení.