V pět hodin ráno 24. února 2022 se v ukrajinských městech rozezněly sirény. Ruská vojska napadla zemi po souši, ze vzduchu a z moře. Lidé začali stavět zátarasy, plést maskovací sítě a plnit zápalné láhve. Když prezident dostal nabídku evakuace, prohlásil, že potřebuje munici, ne odvoz. Ukrajinci už během prvních dnů války překvapili svět svou statečností.
Přední čeští a slovenští reportéři a reportérky, a také několik ukrajinských novinářek, přinášejí živá svědectví z míst, kam vtrhla válka. Přibližují osudy lidí, které potkali, a dělí se o své vlastní zkušenosti z válečného Kyjeva, Charkova, Mykolajivu, Oděsy a dalších měst. Někteří popisují své někdejší cesty na Donbas a Krym, kde v roce 2014 válka začala. A vrací se ještě dál do minulosti, aby se pokusili nahmatat kořeny ruské agrese.
Marie Iljašenko je česká básnířka, spisovatelka a redaktorka ukrajinského původu. Narodila se v Kyjevě ukrajinskému otci a matce s polskými a českými kořeny. V roce 1991 se její rodina přestěhovala do Police nad Metují. Vystudovala literární komparatistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Žije v Praze a pracuje jako nakladatelská redaktorka a překladatelka.
V roce 2015 vydala knihu básní Osip míří na jih, která byla nominována na cenu Magnesia Litera 2016 v kategorii Objev roku za „Kulturní, historický a společenský vklad, jenž se prosévá celou knihou, vypovídá vedle uvedeného také o židovských, starozákonních, středo- či východoevropských podnětech“. Byla též nominována na Drážďanskou cenu lyriky (2014) a Cenu Václava Buriana (2016).
Její básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, maďarštiny a ukrajinštiny. Píše také krátké prózy a pravidelnými sloupky přispívá na server iLiteratura.cz
Tohle je zatím asi ta nejlepší knížka o Ukrajině a válce, která tam probíhá, kterou jsem četla (ne že bych jich přečetla hodně) - osobní příběhy, ale i přiblížení historie.
hutny cteni. po kazde reportazi, a obcas i v jejich prubehu, jsem si musela davat prestavky - ne proto, ze by se knizka spatne cetla, naopak. vtahla me jako dlouho zadna jina.
Českí a slovenskí novinári a reportéri nám v knihe Chleba z minového pole opisujú ich cesty na Ukrajinu, osudy ľudí, ktorých stretli, s ktorými sa rozprávali, ich život poznačený vojnou. Knihu som čítala non stop so slzami v očiach, ale reportáže sú napísané vynikajúco, opisujú každodennú realitu na Ukrajine; vraždy, výbuchy, úteky, ale aj ľudí, ktorí sa postavili proti vlastnej krajine už v roku 2014, naopak aj neskutočnú odvahu Ukrajincov, ktorí bránia svoju krajinu všemožnými spôsobmi. “Rusové nemají duši. Nemají ducha. Možná mají zbraně, možná mají armádu. Ale nemají to, co máme my. Nemají koule.” Zatiaľ najlepšia kniha reportáží z Ukrajiny.