Plešatá zpěvačka s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovo dramatické dílo, které zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům tzv. absurdního divadla. Také Židle patří mezi Ionescova nejvýznamnější dramatická díla. Plešatá zpěvačka v překladu I. Zmatlíka a Židle v překladu V. Mikeše vycházejí v edici D jako 25. svazek
Eugène Ionesco, born Eugen Ionescu, was a Romanian playwright and dramatist; one of the foremost playwrights of the Theatre of the Absurd. Beyond ridiculing the most banal situations, Ionesco's plays depict in a tangible way the solitude and insignificance of human existence.
Četla jsem to kvůli Plešaté zpěvačce, ale nakonec se mi víc líbily Židle. Každopádně miluju divný věci, a obě tyhle hry byly divný dost. Měla jsem hodně vysoký očekávání, proto mě to asi nenadchlo až tak moc, jak jsem čekala, ale bylo to fajn. Četlo se to rychle, nebylo to složitý a bylo to crazy!
plešatá zpěvačka byla absurdně absurdní. ale mně se to prostě líbilo, nevím jak, proč, čím, ale ano. můj život, ani moje mysl mi nedávaj smysl, a tohle taky nedávalo, ale vlastně tím mi to ten smysl dávalo. šla z toho taky cítit ta bezmoc a neschopnost z toho se domluvit. na to byl důraz kladen právě absolutní nenávazností konverzace. bylo to vlastně moje první setkání se s absurdním dramatem a typičtější jsem si nemohla vybrat.
naopak židle, tam za mě méně čtivé, ale zajímavé pojetí. neustálé přibývání židlí vytvářelo určité napětí a představa TOHOTO divadelně provedeného, jak tam je trilion prázdných židlí s neviditelnými postavami... já bych se na to snad šla i podívat, jak se to bude jimat. bylo to takové víc smysluplné, co se týče dějství, ale zároveň to taky nedávalo smysl. konečná ironie, kdy řečník, který měl předat Stařečkovu zprávu, to obrovské poselství, tak se ani nevyžvejknul, protože byl hluchoněmý- že se pak vydají dobrovolně na onen svět, nebo že se jim to prostě blíží, jsem vytušila už během začátku
3,5/5 (Četla jsem pouze Plešatou zpěvačku) Pokud byl Spalovač mrtvol nejzvláštnější kniha, kterou jsem kdy četla, Plešatá zpěvačka je rozhodně nejdivnější drama. Už od první stránky jsem si říkala „hmm, zajímavé.” Ale to se postupně změnilo v „ehm cože? To nedává smysl.” Přes „teď je to docela fajn.” A na konci zase „co tohle sakra je??” Doteď jsem z toho zmatená a nevím, co si myslet. Co se to stalo? Jaký mělo toto drama význam? Jediné, co ve mě zůstává je, že to nebylo špatné, rychle se četlo, ale přišlo mi to sakra divný. Vlastně se ani nedokážu rozhodnout, jestli se mi to líbilo. Ta zvláštnost na tom byla ale vtipná. Nejspíš se pokusím najít záznam z divadelního představení, protože ztvárnění by mě rozhodně zajímalo. Maturitní četba zajímavá, ale nevím nevím.
V této knize se nachází 2 hry: PLEŠATÁ ZPĚVAČKA a ŽIDLE. Obě hry můžeme zařadit do kategorie absurdní drama. Autor ve svých hrách řeší otázku komunikace mezi lidmi a problematiku stereotypů. Více se mi líbila hra Plešatá zpěvačka. Některé dialogy byly nad mé chápání, ale v absurdních dramatech nemá asi smyslu hledat v rozhovorech logiku. Knihu hodnotím na 60 %.
V poslední scéně u Plešaté zpěvačky jsem to absolutně nepobíral.. Byl jsem zvědavý na hru Židle, říkal jsem si, o čem tato hra bude. Už při čtení osob, které ve hře vystupují (STAŘEČEK – 95 let, STAŘENKA – 94 let) to vypadalo zajímavě, ale hra mne úplně neoslovila. S touto hrou to bylo jako na houpačce – jednou nahoře, podruhé dole. Byl jsem rád, že jsem tuto hru vůbec dočetl do konce.
V závěru knihy se nachází kapitola E. Ionesco – Z knihy Protijedy a Biografie v datech. Ve vydání Artur z roku 2006 došlo k pomíchání stránek (po straně 96 následuje strana109, ale naštěstí po straně 116 následuje strana 97; došlo k chybě tisku).
Myslím si, že se do budoucna už nebudu pokoušet začíst do her EUGÉNE IONESCA. Podle mě je nutné si tyto hry přečíst alespoň dvakrát, anebo se podívat na divadelní představení.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
Svědomitý lékař musí umřít spolu s nemocným, pokud se nemohou uzdravit společně.
Pravda není v knížkách, ta je jen v životě.
ŽIDLE
Já nejsem jako ostatní, já mám svoje ideály. Já jsem možná nadanej, jak říkáš, mám talent, ale nemám štěstí.
Co naplat, zřejmě jsem moc konzervativní, protože tato ukázka absurdního divadla mi přišla na můj vkus až příliš divnou. Věřím, že to byl účel a vlastně jsem ráda, že v umění vznikají i takovéto experimenty, které pochopí i jen hrstka diváků/čtenářů atd. Nicméně sama za sebe říkám, že to nebyl můj šálek čaje. Především Plešatá zpěvačka byla na mě absurdní až moc. V Židli se dala tušit určitá kritika na poměry ve společnosti, které mohly být přítomny i ve Zpěvačce, bohužel nesmyslů bylo někdy až moc. Na druhou stranu pointa Židle člověka zamrazí. Suma sumárum: Je dobré jednou za čas vyzkoušet nový žánr, ale tento se mým oblíbeným pravděpodobně nestane.
Ačkoli Plešatá zpěvačka znamenala přelom v dějinách divadla, mně se to zdá být čistě jako absurdní nonsens. Není absurdní jako absurdní, a zde se to podle mě úplně nepodařilo; slovní hříčky beze smyslu či hlubšího významu a navíc bez jakékoli významnější zápletky vyznívají jen naprázdno; to ale rozhodně není případ Židlí, kde podobná hra na nesmysly nepostrádá svůj smysl ani hlubší význam. Za první hru tak dávám jednu až dvě hvězdičky, za druhou čtyři; v průměru jsou to tedy necelé tři. Ionescův zásadní vliv na moderní divadlo 20. stol. i v současnosti je však i přesto nepopiratelný.