Václav Havel was a Czech playwright, essayist, poet, dissident and politician. He was the tenth and last President of Czechoslovakia (1989–92) and the first President of the Czech Republic (1993–2003). He wrote over twenty plays and numerous non-fiction works, translated internationally. He received the US Presidential Medal of Freedom, the Philadelphia Liberty Medal, the Order of Canada, the freedom medal of the Four Freedoms Award, and the Ambassador of Conscience Award. He was also voted 4th in Prospect Magazine's 2005 global poll of the world's top 100 intellectuals. He was a founding signatory of the Prague Declaration on European Conscience and Communism.
Beginning in the 1960s, his work turned to focus on the politics of Czechoslovakia. After the Prague Spring, he became increasingly active. In 1977, his involvement with the human rights manifesto 'Charter 77' brought him international fame as the leader of the opposition in Czechoslovakia; it also led to his imprisonment. The 1989 "Velvet Revolution" launched Havel into the presidency. In this role he led Czechoslovakia and later the Czech Republic to multi-party democracy. His thirteen years in office saw radical change in his nation, including its split with Slovakia, which Havel opposed, its accession into NATO and start of the negotiations for membership in the European Union, which was attained in 2004.
Oproti chtěně jednoznačnému rozložení "sil" v Audienci působí Protest poměrně nejistěji, byť lze samozřejmě těžko očekávat, že by Havel u svého alterega (odkazů je habaděj, navíc se v metarovině odkazuje i na samotnou Audienci) provedl zničující sebekritiku. Postava Vaňka zde působí spíš jako odměřená vrba, která pouze nechává svým strohým odsekáváním vyloudit z druhého jeho skutečný obraz. Vedle (nebo nakonec spíš "proti") sobě se zde staví dva příslušníci určitých množin – ryzí intelektuál vězněný a pronásledovaný autor se setkává se zajištěným tvůrcem v šedé zóně. Oba zřejmě sdílejí společnou nechuť k současnému systému, ale jejich přístup je diametrální odlišný, na jedné straně vypočítavá zdrženlivost, na straně druhé vypjatý odpor. Ve hře můžeme nalézt možná i nějaké ty pochybnosti nad druhým jmenovaným přístupem (není urputná podepisovací snaha jen touha po vlastním zviditelněním, přičemž praktický dopad pro vězněné to nemá?), zejména se zde ale obnažuje absurdita toho, kdo figuruje jako oběť i opora systému a není schopen z dané mašinérie vystoupit. U Staňka je iritující zejména ta úpěnlivá snaha o sebestylizaci – vlastně odbojář, ale "všechno má své meze", sebemrskačství před uznávaným disidentem, ale zase tak hroznej přece není. Jakmile ztratí pevnou půdu pod nohama (a je ponouknut k podepsání), dochází k dlouhému a váhavému monologu, který má komplexitu jeho přemýšlení umocnit, ve skutečnosti se však Staněk už jen odkopává, vykreslit subjektivní dopady jako výhodné a objektivní jako výhodné jsou už jen marnou snahou o utvrzení společníka (a snad i sebe) o špetce zbylého morálního kreditu – v tomto ohledu je však zřejmá převaha střídmého Vaňka. Ten šetří jakýmikoli expresivnímu soudy a vůbec je v řeči opatrný, zato leccos vykoná, dominance Staňkových replik a absence jeho agilnosti mimo řeč zase hovoří o opaku. Celkově však nevím – není to málo? Vysmát se šedé zóně – a být s ní možná trochu soucitný? Na jednoaktovku ale možná přece jenom ne, ukazuje totiž, že normalizační kolos nedržel nad vodou jen diktátorský sněm kdesi nahoře, ale i každodenní zápřah, kterému téměř nikdo neuhnul.
نمایشی سیاسی از رییس جمهور پیشن چکسلواکی واسلاو هاول... نمایش در مورد وفتگوی دو مرد از دو دسته ی متفاوت مبارز است. یکی که در حال فعالیت در تئاتر است و جهت گیری سیاسی مبارز خود راد دارد و دیگری که در تلویزیون کار میکند و در دسته ی انسانهای سودجو که تظاهر به دفاع از مبارزه میکنند جای میگیرد . این دو بر سر امضا کردن یا نکردن اعتراض نامه ای صحبت میکنند. کارگردان تلویزیونی در یک مونولوگ بلند و محشر از دلایل سیاسانه خود برای امضا نکردن میگوید. دلایلی که پرده از نقاب اصلی مرد برمیدارد.
Czego się nie robi by zamknąć wyzwanie. Planowałam Havla-eseistę wyszedł Havel- dramacista. W dodatku poszłam na skróty, bo wzięłam jednoaktówkę ma warsztat. Tylko obawiam się, że nic trudniejszego mój mózg by po prostu nie łykną.
"Protest" jest w pewnym sensie analizą kilku postaw - konformizmu i współpracy z władzą, a aktywizmem i otwartą walką.
This play I liked more than "Audience." I felt like I better understood what was happening this time. Just like in "Audience" this play is basically a conversation between two characters, which I think is unique. Also, the main character (I guess you could call him that) from "Audience" is in this play, and the play makes a reference to "Audience," making this.a sequel (I think).