«Me llamo Wesley Jackson, tengo diecinueve años y mi canción favorita es Valencia. Supongo que tarde o temprano todo el mundo se busca una canción favorita. Yo sé que la mía es ésa porque no paro de cantarla ni de oírla, incluso dormido.» Con esta frase se abre Las Aventuras de Wesley Jackson, la novela que el ejército de los EE. UU. encargó a William Saroyan para dar una visión amable de la vida de las tropas americanas destacadas en la Segunda Guerra Mundial. Rechazado por las autoridades por ser profundamente antibelicista y poco complaciente, el libro narra con sabiduría, humor y pasión los días de un joven que conocerá lo mejor y lo peor de la vida, su lado más trágico y su lado más divertido, el más hermoso y el más siniestro, hasta llegar a la convicción de que sólo el amor y la fraternidad humana pueden redimirnos. Éste es un libro mágico, tocado por el don de la verdad, que confirma a William Saroyan como uno de los grandes novelistas americanos de su siglo.
William Saroyan was an Armenian-American writer, renowned for his novels, plays, and short stories. He gained widespread recognition for his unique literary style, often characterized by a deep appreciation for everyday life and human resilience. His works frequently explored themes of Armenian-American immigrant experiences, particularly in his native California, and were infused with optimism, humor, and sentimentality. Saroyan's breakthrough came with The Daring Young Man on the Flying Trapeze (1934), a short story that established him as a major literary voice during the Great Depression. He went on to win the Pulitzer Prize for Drama in 1940 for The Time of Your Life, though he declined the award, and in 1943, he won an Academy Award for Best Story for The Human Comedy. His novel My Name Is Aram (1940), based on his childhood, became an international bestseller. Though celebrated for his literary achievements, Saroyan had a tumultuous career, often struggling with financial instability due to his gambling habits and an unwillingness to compromise with Hollywood. His later works were less commercially successful, but he remained a prolific writer, publishing essays, memoirs, and plays throughout his life. Saroyan's legacy endures through his influence on American literature, his contributions to Armenian cultural identity, and the honors bestowed upon him, including a posthumous induction into the American Theater Hall of Fame. His remains are divided between Fresno, California, and Armenia, reflecting his deep connection to both his birthplace and ancestral homeland.
If only William Saroyan was more well-known nowadays. Definitely one of the best American writers of the 20th Century; this is his best novel, it shines with its honest optimism and humour and joy. It baffles me that there isn't a current American edition of this!
Este libro trata sobre el antibelicismo. No es un libro sobre las aventuras de un soldado durante la II Guerra Mundial, como pueda parecer. En él se dan todo tipo de circunstancias en las que ridiculizar las guerras, las luchas entre los seres humanos; es una apología del amor y de los buenos sentimientos humanos, que según Wesley Jackson, el protagonista y narrador (y supongo que también por el propio Saroyan), son lo único que merece la pena, lo que hace darte esperanzas para seguir adelante. La verdad, la belleza y el amor. Y no cabe duda de que es un bonito mensaje, pero también es verdad que es una utopía. Es comprensible por qué las autoridades repudiaron esta novela en su momento (1946), siendo ellos los que en un principio se la encargaron a Saroyan, como una manera de dar a conocer la vida en el ejército desde un punto de vista amable, algo que, desde luego, no se encontraron.
La historia nos narra, en muchos y cortos capítulos, cómo Wesley Jackson, de diecinueve años, es llamado a filas e incorporado a un campo de entrenamiento para su posterior embarque hacia el Pacífico o hacia Europa. Estamos a finales de 1943. Prácticamente todo el libro trata sobre las relaciones que entabla Wesley con diversos compañeros, destacando entre ellos Joe Foxhall, Victor y Dominic Tosca, Harry Cook y un escritor de renombre con el que afinará ese talento para la escritura que ya posee. Todos ellos encuentran estúpida e inútil la guerra, sin sentido, y sólo piensan en poder estar con su familia, y sino, en crearla cuanto antes, encontrar la chica adecuada para casarse y engendrar ya. Para Wesley es la meta a conseguir, por si no regresa de la guerra. Entre permiso y permiso, también iremos conociendo los pensamientos y reflexiones de todos ellos, algunas de ellas de gran calado; y también conoceremos a diversos personajes secundarios, fruto de los traslados a que son sometidos los protagonistas, traslados debidos a la apatía a la hora de colaborar con lo que desea el ejército.
Personalmente, me quedo con esta primera parte de la novela, que es la que más me ha gustado. La segunda parte, sinceramente, me ha parecido casi como un cuento de hadas, y demasiado almibarada, llegando incluso a sentir vergüenza ajena. Saroyan cae muchas veces en la demagogia barata. Tiene razón en muchas de las cosas que nos transmite a través de su personaje, pero creo que a veces se burla demasiado.
Las aventuras de Wesley Jackson es un libro único. Especial. Desde la primera frase sentí cómo Wesley se convertía en mi amigo. Escrito en primera persona, hace que conectes con el personaje principal de una forma increíble. No solo que está escrito en primera persona, sino que el lenguaje es sencillo y directo, exactamente como hablaría un chaval de 19 años obligado a estar en el Ejército. Parece que William Sayoran plasmase en el papel los pensamientos exactos de este chico. En serio, lo mejor del libro es esa cercanía que sientes con el protagonista gracias a la fenomenal pluma de Saroyan.
Y ya dejando de lado el estilo de escritura, nos metemos en los personajes. Cada uno mejor que el anterior. ¿Y si os digo que mi personaje favorito es uno que solo salió una escena pero ni siquiera tiene diálogo y fue mencionado un par de veces más? Creo que muestra bastante bien lo bien que Saroyan crea a los personajes. Sean más o menos importantes para la historia, todos son únicos e imprescindibles. Aunque Wesley se lleva el peso de la trama, me encantaron los aportes de todos, absolutamente todos los personajes secundarios.
Centrándonos ahora en la trama, tiene sus más y sus menos. Lo mejor es el principio, cuando vas a conociendo a Wesley poco a poco y vas entrando, como él, en el Ejército. Tanto los diálogos internos del protagonista como los que mantiene con otros personajes son buenísimos. Presenta ideas muy realistas, algunas muy tiernas y otras desgarradoras. A veces no sabes si reír o llorar. En general mantiene este ritmo durante todo el libro, aunque tengo un pero. A partir de la aparición de cierto personaje, alrededor del último tercio del libro, me parece que la historia se desvía hacia un camino que no me convenció demasiado. Quiero decir, no es algo descabellado, es lógico que pase y se cuente, pero me hubiese gustado que ese acontecimiento no cobrase tanta importancia como lo hizo. El final mejora un poco pero me esperaba de él.
El libro no tiene desperdicio, os lo recomiendo mucho.
Կարդացածս առաջին գիրքն է զինվորի ու պատերազմի մասին, որտեղ թշնամու կերպար, որպես այդպիսին, չկա, նույնիսկ ֆաշիստները ներկայացված են չափազանց մարդկային ու մարդկայնորեն... Եվս մեկ անգամ խոնարհվում եմ Սարոյան հանճարի առջև...
"От време на време писателят ме караше да напиша разказ за три часа - даваше ми три часа, а после го четяхме заедно, той ми показваше къде съм сбъркал и къде не и така ме научи на много неща. Съветваше ме да не се мисля за невежа само защото не съм висшист. Твърдеше, че не съм невежа, но понякога написаното от мен звучало така, сякаш съм се мислел за невежа. Отговарях му, че става от само себе си, а той ме посъветва да не го допускам. Нека правилните неща се случват от само себе си. Колкото повече правилни неща насърчиш да се случат от само себе си, на толкова повече неправилни попречваш да се случат от само себе си и толкова по-добър писател ставаш - но най-важното, самият ти ставаш по-добър. Единственото, което имало значение при писането, било, че то първо облагородявало писателя, а после имало вероятност да облагороди и читателя."
"Хич няма да се изненадам, ако тази война се окаже повратна точка, както казват по радиото. Бедата е, че след като поразмислиш три-четири минути върху това какво е повратна точка, стигаш до извода, че в света няма друго освен повратни точки и че единственото важно нещо относно повратната точка е от какво е повратна. Ако е повратна точка от нищо към едно друго нищо - каква е ползата?"
Mi primer acercamiento a la literatura producida por este escritor americano de origen armenio. No creo que sea una obra hecha para entretener, aunque tampoco es excesivamente difícil de leer. La escribió por encargo del ejército de Estados Unidos, mientras estaba destacado en Londres. El objetivo perseguido por el encargo era fomentar las relaciones entre británicos y estadounidenses. La finalidad de la novela se consigue, a mi juicio, sin embargo, la obra está cargada de un fuerte tinte pacifista, que causó no pocos problemas a su autor.
Se trata de una obra de madurez de este autor, en la que su estilo está claramente perfilado. Por lo que he investigado, es una obra típica de este autor, que algunos califican de impresionista, en los que la trama no es lo principal, sino dibujar los caracteres de los personajes, que define en esta obra con suma pulcritud. Se trata de una obra con un tono muy amable, definiendo la guerra como un producto de la estupidez humana y centrando en el amor lo esencial de la vida.
Lo mejor de la obra es, como ya he indicado, lo bien definido de los personajes, incluso los secundarios con menos incidencia en la historia. Todos son identificables por su personalidad y psicología. Los capítulos son cortos, lo que, junto a las frases cortas y un lenguaje sencillo, hacen de esta novela muy fácil de leer. Lo que más me ha costado es la falta de una trama que enganche y en ocasiones, el argumento algo plano.
A pesar de lo que pueda parecer, no se trata en absoluto de una novela bélica, ni tan siquiera muestra como era la preparación de los soldados para el conflicto. Las situaciones narradas son muy particulares, de núcleos nada comunes, como uno que trata con cierta profundidad en el que se preparan proyecciones para instrucción de los soldados. La novela trata sobre las aspiraciones de un hombre joven, de inteligencia media/alta, pero que, a sus 19 años, tiene una experiencia vital limitada y narra desde este punto de vista.
Desde luego Saroyan cumple lo que le encargaron, la historia, a partir de la mitad de la obra se centra en las relaciones de los soldados con la población femenina inglesa, pero lo hace desde un punto de vista muy personal. Desde luego no le otorgaron el premio prometido, un viaje a Nueva York para encontrarse con su esposa. En gran parte la novela está escrita basándose en sus experiencias personales, sin ser autobiográfica. Esto da mucho que pensar sobre el favoritismo en la selección del personal que se enviaba a cada frente, o los que se quedaban en EEUU, lo cual es tanto como decir sobre la vida o una muerte probable.
Me ha gustado mucho esta obra de Saroyan. Tal vez no sea lo que esperaba, pero me ha hecho salir de mi zona de confort y tomar perspectivas nuevas. Si buscas sólo entretenerte, puede que esta no sea tu novela.
Պատերազմ էր, բայց Սարոյանը այլ կողմերից էր նայում էդ երևույթին ու տարբեր թեմաներ էր միախառնում։ Արդյունքում վեպը էդքան էլ պատերազմի մասին չէր։ Շատ հետաքրքիր համեմատություններ ու հարցադրումներ կային։ Սարոյանի էս շատ սիրուն վեպը համարեցի կյանքի ու ապրելու գիրք-ուղեցույց։ Թարգմանությունն արտակարգ էր, բնագրի պես ես ընթերցում։
<<Մեկ է, մարդու կյանքում ինչ էլ կատարվելիս լինի՝ արթուն թե երազում, նրան անընդհատ ճնշում են, նեղում: Սա նման է մի հիվանդության, որից ազատում չկա: Միակ դարմանը խաղաղությունն է ամբողջ աշխարհում, երբ հայտնեն, որ քեզնից էլ չի պահանջվում հրամաններ կատարել, կարող ես գնալ տուն, երջանիկ կամ դժբախտ լինել, սրտիդ ուզածն անել։ Ճիշտն ասած, մի դարման էլ կա, բայց իմ բանը չի: Մահն էլ է հիվանդության դարման, բայց ես դա խորհուրդ չէի տա>>։
I suppose this is the "sweet, sweet Saroyan" Kerouac talked about. The first part of the book, before the war, reminded me very much of Steinbeck, the second part, during the war, was very Kerouac-like. A real Masterpiece.
By the way, this is the original 1946 1st US edition, which I found in an old attic in Italy!
Այս գիրքը կարդացել եմ կյանքիս այն շրջանում, երբ ընթերցանությունը, թերևս, միակ բանն էր, որ կարող էի անել… (բառացիորեն)…
Սարոյանական աշխարհի անկրկնելի գույներով, նուրբ հումորով, կյանքի նույնիսկ ամենադժվար իրավիճակների մեջ լավը տեսնելու ունակությամբ համեմված այս գիրքը հենց այն էր, ինչ փնտրում էի:
Սարոյանը, լինելով երկրորդ աշխարհամարտի մասնակից, իր սեփական փորձով, տրագիկոմիկական շնչով ներկայացնում է պատերազմի ողջ աբսուրդը:
Գիրքը պատմում է տասնութ տարին լրացած շարքային Ուեսլի Ջեքսոնի մասին, որը (իր խոսքերով) «գեշ», բայց տաղանդավոր գրող էր: Ուեսլին պատերազմի ընթացքում ծանոթանում է Հարի Քուքի, Նիք Քալիի, Ջո Ֆոքսհոլի, Վիկտոր Տոսկայի և նրա ընտանիքի հետ, և ամենքի հետ ձևավորում է անդավաճան ընկերություն:
Սրտաշարժ են Ուեսլիի՝ հոր հետ հարաբերությունները: Հայրը հարբեցող էր և թողել-հեռացել էր: Բայց դա չէր խանգարում Ուեսլիին որդիական ամենաջերմ սիրով անհանգստալ հոր համար:
Հուզիչ է նաև Ուեսլի նուրբ սիրո պատմությունը: Նա երազում է մի լավ աղջկա հետ ամուսնանալ և որդի ունենալ: Որդու գաղափարը նրան ուժ է տալիս ապրել և պատեզամում ողջ մնալ: Նա իր երազանքների սիրուն հանդիպում է Լոնդոնում: «Լոնդոնը սառն էր և սևակնած»՝ մինչև Ջիլին տեսնելը:
Ուեսլին ասում է՝ «Եթե քեզ ասեն, թե համբուրվելը հիմարների գործն է, ասա, որ ստում են: Եթե ասեն, թե պաշտել-երկրպագելը տգետների գործն է, ասողներին շանորդի անվանիր ու ասա, որ ստում են: Եթե քեզ ասեն, թե քնքշությունը թուլության նշան է, ասա՝ դուք տղամարդ չեք: Եթե ասեն, թե տառապանքը բարձր է վայելքից, ասա՝ ոչ, ճիշտ հակառակը: Լավը սկիզբն է, վատը դեռ վերջը չի, դատարկ բան է, որ պիտի հաղթահարես սկզբին հասնելու համար: Ինչ որ արդար է՝ անմահ է: Ու սիրուց արդար բան չկա»:
Խորհուրդ եմ տալիս անպայման կարդալ այս գիրքը, հատկապես այս օրերին, և վարակվել սարոյանական անխախտ լավատեսությամբ:
"Tak tedy. Váš největší problém je co dělat poté, co jste se najedli. Zdá se, že se vyhýbáte pravdě, a toho není třeba. Není ani možno vyhnout se pravdě, toužíte-li však vyhnout se pravdě, utápíte se v bláznovství a neštěstí, kdežto kdybyste se nepokoušeli se jí vyhnout, začali byste být obdařeni milostí, která je ve vás, ovšem je pohřbena staletími podrážděnosti. Nebuďte již, prosím, podrážděni. Nebude důvodu, abyste se strachovali, usednete-li a začnete-li se dozvídat, kdo jste, a to tím, že začnete počítat věci kolem sebe. Počítání je čistá činnost, poněvadž se při něm nepokoušíte něco z něčeho udělat. To přijde později. Nejprve musíte umět počítat. Napoprvé počítejte do devíti a pak toho nechte. Nesčítejte, neodčítejte, nedělte ani nenásobte. Pochopíte, co myslím, až začnete počítat."
Մտածում եմ տեսնես ինչպիսին կլինեին Ուեսլիի արկածները, եթե Սարոյանը ոչ թե Երկրորդ Համաշխարհային, այլ Արցախյան Երկրորդ պատերազմին ականատես լիներ։ Թշնամուն չատելու համար պիտի կռիվդ հայրենիքիդ համար չլինի։ Ուեսլին չէր ատում, որովհետև չգիտեր էլ ինչի համար է պատերազմը, ինչի համար պիտի կռվի, ումից պաշտպանվի ու ում փրկի։ Ամերիկացի զինվորն ինչու՞ պիտի ատի գերմանացուն, ով հարձակվել է ասենք Ֆրանսիայի վրա։ Անհեթեթություն է պատերազմը, տեղով մեկ չարիք։ Երանի գոնե պատերազմներում իրենց սերն ու որդի գտած Ուեսլիներ շատ լինեն։ Ասում ես պատերազմների մեջ խաղաղություն կա։ Չգիտեմ, Վիլյամ, չգիտեմ։ Ես խաղաղություն չտեսա։
Saroyan's World War II novel is steeped in sentimental optimism. First person narrator is presented as a talented writer, a bit of a simpleton, and noble as noble can be.
Un libro que podríamos adjetivar como 'simpático'. Wesley un personaje entrañable, tierno y bonachón que se sumerge en unas cuentas aventuras que en ocasiones pueden inclinarse a aburridas y otras no tanto. Repetitivo pero nada más. Bueno ya, seré sincero: tierno pero completamente prescindible. Tres estrellas.
Макар и непозволен ход, сравняването на биографията на един автор с думите, които е написал, понякога е неизбежно. А един бърз паралел между ранното творчество на Уилям Сароян и последвалия житейски път е достатъчен, за да се усети меланхолията от щетите, които животът понякога причинява на големите романтици. Оптимизмът, с който героите в книгите му държат енергични монолози за това как трябва човек да живее и да люби с цяло сърце, да се бори срещу страхливците и мерзавците и винаги да се стреми към светлина и правда, контрастират с късните години на безпаричие, алкохолизъм, комарджийство и домашно насилие, за които по-късно съпругата му Карол Грейс (с която авторът се запознава по време на военната си служба) пише в своята биография.
Според някои критици „Приключенията на Уесли Джаксън“ е сред най-добрите произведения на автора от американско-арменски произход, награден с Пулицър за драматургия през 1940 г. (не приема наградата). Трогателният и весел роман проследява събития от живота на героя Уесли Джаксън – грозноват и идилично наивен добряк, който се сблъсква с мобилизацията, бюрокрацията в казармата и последвалото прехвърляне в Европа през 1944 г. Действието се развива в американските полигони, по лондонските улици (точно по време на бомбардировките) и за кратко (в последните страници) – из френските полета, където симпатично намигване е отправено дори и към врага. Книга за тихото чакане преди военните действия, които така и не настъпват – за всички онези американски войници, включили се в края на събитието, променило историята завинаги.
Като пораснал герой от разказите в „Лятото на красивия бял кон“ (отново изд. „Лабиринт“) е Уесли Джаксън. Гласът му е по сароянски човеколюбив и зареден с наивност, а повечето ситуации, в които войникът се забърква, са изтъкани от хумор и абсурди, които понякога граничат с тъжни краски на носталгия към дома или гняв, породен от дълбокото несъгласие с безумието на войната. Подобно на „Параграф 22“, романът е изграден фрагментарно от войнишки каламбури и смешки, оглеждайки се в крайна сметка за драматично въздействие, което така и не настъпва, тъй като отсъстват добре изградени персонажи, на които читателят да съчувства.
Когато пристига в Лондон, героят на Джаксън е забелязан от успешен писател, с когото споделят общо помещение. Писателят окуражава младото момче, че притежава талант, по-голям дори от неговия, и трябва да пише на всяка цена, като впоследствие някои от текстовете, които самият той публикува, са всъщност написани от Джаксън. Образът напомня за Ъруин Шоу, с когото Сароя�� наистина се запознава в Лондон двамата стават приятели, сплотени от споделената ненавист към войната и армията, което личи и от последвалите им книги.
Любовта е единственият изход от дяволската клопка, в която животът е притиснал героите на Сароян. Любовта към някое хубаво момиче, но и любовта към свободата. Пленени от германски войски в края на романа, те скоро са освободени. Сароян пише – те не искаха да бъдат пленени от германците, нито от собствените си братя американците. Не искаха да са в плен на никого. В самото начало на романа един от приятелите на Джаксън споделя, че всички усилия на човечеството са в борбата му срещу един прастар дявол:
Всичко, което имаме на този свят, идва от тази борба на човека със смъртта... всичките ни песни, цялата ни поезия, науката ни, всичките ни истини, всичките ни религии, всичките ни танци, цялата държавна власт... всичко – търговията, изобретенията, машините, корабите, влаковете, самолетите, оръжията, стаите, прозорците, вратите, дръжките на вратите, дрехите, готвенето, вентилацията, хладилната техника... обувките. Следиш ли ми мисълта, Джаксън?
Уилям Сароян е роден през 1908 г. във Фресно, Калифорния, в арменско семейство. Автор на романи, пиеси, разкази, мемоари. Признание получава първо със своите разкази от 30-те години. Сред най-известните му произведения са: повестта „Човешка комедия“, романите „Приключенията на Уесли Джаксън“, „Мамо, обичам те“, „Момчета и момичета“, „Един ден от залеза на света“, „Той и тя“. Българските читатели познават също разказите му от сборниците „Светът, денят, нощта, аз“, „Нещо като нож, нещо като цвете, изобщо като нищо на света“, „Лятото на красивия бял кон“. На български го издават „Фама“ и „Лабиринт“. Сароян получава Оскар за най-добър адаптиран сценарий – „Човешка комедия“, както и Пулицър за пиесата си „Времето на твоя живот“, но отказва да получи наградата. Умира през 1981 г.
Segundo libro que leo de Saroyan con la guerra como telón de fondo. Igual que en la "Comedia humana", los pasajes bélicos apenas aparecen. La historia se centra en los pensamientos del protagonista y en su vida justo anterior al conflicto. Lo recomiendo, aunque no puedo evitar considerarlo un poco "simplón".
I'm dropping this book around page 100 because I find it incredibly boring. It reminds me of starship troopers with a large portion of the book focusing on entering the military but unlike SST it doesn't have the same engagement. I may pick it up again, the read is easy and the characters are interesting. I would like to get to the war portions to see if it improves.
This is a great book where the story takes place during WWII. It is full with humor, happiness, sadness... and light in the end gives us hope that everything is going to be okay. It was such a great experience to read this book and listen to Valencia every now and then ^^
Sad mi je malo jasnije što je Sarojan u Americi doživio da ga pomalo zakopaju. Ovaj roman je u stvari manifest njegovog pacifizma. Čak iako je ponegdje usiljeno jurio da pokaže šta misli, on je lijep jer ga je pisao Sarojan, a niko ne piše kao Sarojan. Sve ti je oprošteno, dobri moj.
Ա՜խ, աշխարհը շատ անուշ է մեռնելու համար։ Էնքան սիրուն է գրում Սարոյանը, կարդում ես ու ժպտում։ Պատերազմ գնացած, ընտանիքից հեռու ապրող տղաների արկածները էսքան ռոմանտիկ ներկայացնել, չէի պատկերացնի։
A combination of life philosophy and the perception of the Second World war by an entire generation of intellectuals. Alas, I did expect a bit more, especially in terms of dynamics.