Vyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově, po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci (obor němčina – dějepis). Dále studoval v Praze a Curychu. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě. Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše také písňové texty (mj. pro skupiny Umakart a Lety mimo). S básníkem a prozaikem Igorem Malijevským pořádá v pražském Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG. Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) ho proslavila. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků. Vydal také trilogii komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech.
Dieses Buch konnte mich gar nicht überzeugen. Dabei war ich sehr wohlwollend eingestellt. Es sollte mir die Rückfahrt aus dem Urlaub nach Berlin versüßen und mich neugierig machen, was ich auch zuhause noch Spannendes entdecken kann.
Leider spricht mich der Stil gar nicht an – zu salopp, zu wenig literarisch, zu jugendlich vielleicht? Es geht die ganze Zeit nur um (Punk)Musik, Alkohol und Sex und ja, immer wieder sind die Protagonisten in der U-Bahn unterwegs und erzählen sich Geschichten über die U-Bahn. Geschichten von vor dem Mauerfall, als mal ein Passagier verbotenerweise am Potsdamer Platz ausstieg und die DDR-Grenzer in Aufregung versetzte (hier dann doch ein schönes Bild: „der Alte spazierte einfach den Bahnsteig auf und ab, und bei jedem Schritt hinterließ er Spuren im Staub wie Neil Armstrong auf dem Mond“); es wird erzählt von Untersuchungen des Gleisschotters am Wittenbergplatz, die davon künden, dass sich bereits 85 Jahre zuvor Menschen vor die Züge warfen; es wird berichtet auf welchen Streckenabschnitten Musiker am ehesten auf ein wenig Geld rechnen können.
Viel mehr hat das Buch leider nicht zu bieten. Vielleicht ist es ja gar nicht so schlecht, aber mich konnte es nicht für sich gewinnen. Vielleicht bin ich nur zu alt für diese Lektüre.
Hrabalovsky laděný automatický jazyk, Berlín, hudba, částečně nepřirozený narativ: to všechno obsahuje Nebe pod Berlínem. Čtivost je vysoká, zábavnost taktéž v pořádku, postavy knihy jsou rozevláté podobně jako ty topolovské. Všechno, co jsem napsala, hodnotím jako klady, ale i přesto si nejsem jistá, jestli se mě kniha nějak hlouběji dotkla. Rozhodně mám teď chuť jet do Berlína, ale stačí to? Je to dobrá kniha, ale vlastně tak nějak průměrně.
(Formát knihy je strašnej, vůbec nechápu, koho to napadlo, špatně se kniha drží a také čte.)
Ta książka jest momentami przezabawna, dobrze się ją czyta znając Berlin (ale też tego Berlina było jakoś za mało, tak samo jak za mało obiecanych mi: Wendersa, punk rocka, Hrabala i klimatów z NRD). Kilka fragmentów przepisałabym do zeszytu z cytatami (gdybym taki prowadziła) jednak ogólnie czuję się trochę jakbym straciła czas na tę lekturę. Ponoć warto czytać Rudiša (to jego debiut), ale chyba nie mam ochoty sięgać po więcej.
Ein kurzes Buch eines tschechischen Autors über die Berliner U-Bahn, viele Assoziationen, die sich daraus ergeben bzw. aus dem Untergrund, dem Ganz-Unten-Sein. Es ist ein ganzer Kosmos, den der Autor da aufmacht, der „Kosmos“ der U-Bahn. In diesem Sinne verstehe ich auch den Titel. Darüber hinaus geht es um die Jugend 2002 im Osten, die ihren Platz im Leben sucht, deren Eltern mit dem Überleben nach dem Zusammenbruch des Sozialismus beschäftigt sind und es geht um jede Menge Musik. Die Sprache entspricht der Umgangssprache der handelnden Personen. Ich glaube, dass sich viele Gleichaltrige in dem Buch wiederfinden können. Mich sprachen einige Szenen an, es ist ein gutes Buch, aber auch nichts Herausragendes.
Iskustvo slobode i totalnog prepustanja jednog mladog ucitelja koji, sit svoje bezbojne svakodnevice, napusta Prag u potrazi za nekim novim samospoznajama. Ukus Berlina kroz podzemne metro stanice, pa cak i jedne prazne vozne kompozicije povezane sa zagrobnim zivotom; boravak u bivsem vodotornju i u stanovima u poluraspalim zgradama; atmosefera ispunjena mirisom metala, hladnog betona i maziva; ukus piva, punk-rock pokusaj i sva ta “nepodnosljiva gorcina postojanja”, a pritom je sve vrlo neposredno, tecno, opusteno. Mada, i kad ne djeluje tako, opet se konstantno osjeca neka prividna pomirenost. Ima vise momenata kad se kroz sjecanja provlaci duh nekadasnjeg NDR-a sa svim svojim socijalistickim carima (u koje, kako se sad cini, maltene niko nije vjerovao), i tih proslih pomalo nadrealnih istocnonjemackih veza sa svojim ceskim i poljskim susjedima.
Můžu sem nastavit, že jsem to pro účely diplomky už teď četla asi 10x? A nejspíš ne naposled...
Můj druhý Rudiš. Nebe pod Berlínem se mi líbilo víc než Český ráj. Je to čtivé, má to tempo, a taky spoustu vláčků a metafor. Místy to na mě bylo trochu moc punkový a sexuálně upřímný, ale pro tentokrát jsem si užívala tu atmosféru Berlína, jeho podsvětí a příběhy nádražáků a spoustu stereotypů a jejich bourání.
Druhá kniha od Rudiše a zatím musím dát za pravdu tomu, co jsem slyšela – on píše v podstatě pořád o tom samém. O lidech, kteří neví, co se sebou, o Češích, o Němcích, o setkání obojích, o hudbě, o toulání se městěm...A pořád se to čte stejně hezky. Jen jsem měla tu smůlu/štěstí, že mi jako první v uších zazněly komplexnější Helsinky.
Z tej debiutanckiej powieści zaczyna się wyłaniać Rudis jakiego najbardziej lubię: skupiony na ludziach i ich dziwacznych zachowaniach, zainteresowaniach, przyzwyczajeniach. Nie wszystko jeszcze gra, ale jest nieźle.
Jako... dobrý! Rudiš je vypravěč, a do těch jeho vyprávění se člověk hezky a příjemně zaplete, zapřemýšlí si sám o sobě, ani se mu nechce vyplétat. Jak v Českém ráji, tak v Nebi pod Berlínem. Tahle knížka má trochu vibe Samotářů, aspoň jsem z toho měla dost podobný dojem, dokonce stejně jako Jakub jsou hlavní protagonisti stěhováci s kapelou. A podobně jako v Samotářích tam hraje hrozně velkou roli prostředí. Stanice úbánu versus lávka nad Hlavákem... Jenom Nebe nenechá v člověku ten otisk, aspoň ve mně ne. Nevím, jestli je to tím, že Berlín neznám, nebo tím, že je tam toho spoustu naťuknuto, ale opravdu jenom lehoulince, a pak opuštěno, jako třeba Žeňa. (Dvojsmysl intended.) Suma sumárum: při čtení líbilo, ale mám strach, že z toho ve mně nezůstane skoro nic. Velmi slušných 3,5*, ale nahoru zaokrouhlit nemůžu, ani za škytající Helmuty a potápěče z Východu :)
Masz trzydziesci lat. Ustatkowales sie. Pracujesz jako nauczyciel. Masz w miare stabilna prace, srednio platna, ale da sie wyzyc. (W sumie tak nawiasem mowiac wedlug mojego researchu wynika, ze nauczyciele w Czechach zarabiaja lepiej od swoich polskich odpowiednikow -- nauczyciel szkoly podstawowej srednio miesiecznie zarobi 914 Euro, sredniej szkoly 925 Euro, przedszkolanka(!) 720 Euro). I mogloby sie wydawac, ze jestes ustawiony na cale zycie. A tu co? Piszesz krotka wiadomosc do dyrektora, usprawiedliwiasz sie, ze nie pojawisz sie na dzisiejszym zebraniu grona nauczycielskiego, ba, w ogole juz sie w szkole nie pojawisz, poniewaz rezygnujesz z pracy i wyjezdzasz za granice. Tak wlasnie zaczyna sie powiesc "Niebo Pod Berlinem".
Nasz glowny bohater, trzydziestolatek,rezygnuje ze swojego dobrze ulozonego zycia i postanawia zaczac wszystko od nowa, w Berlinie. Poznaje tam muzyka, ktory ma ksywe "Pancho Dirk" i razem z nim zaklada zespol. Obaj przeprowadzaja casting na perkusiste, dolacza do ich zespolu, o nazwie"U-Ban" chlopak o ksywie "Atom". Chociaz nie za bardzo pasuje on do zespolu. Chce sam spiewac, poniewaz wokalista ma najwieksze powodzeniu u dziewczyn, a wedlug Pancho Dirka i naszego bohatera rola Atoma jako perskusisty powinna byc raczej drugoplanowa.
Nasz bohater poznaje dziewczyne. Ojciec dziewczyny jest maszynista w metrze berlinskim. On wprowadza naszego bohatera w rozne tajniki metra. Dowiadujemy sie sporo ciekawych rzeczy na temat zycia maszynistow i zycia w metrze. Na przyklad, ciekawostka jest, ze samobojcy rzucali sie pod kola pociagow juz ponad 80 lat temu! Srednio maszynista raz na kilka lat sam przechodzi przez traume gdzie pociag prowadzony przez niego wpada na samobojce rzucajacego sie na tory. Rekordzistia, bywalec baru gdzie spotykaja sie maszynisci po pracy mial na koncie 5 samobojcow. Nasz bohater w pewnym momencie tez kontempluje probe samobojcza.
Z powiesci dowiadujemy sie tez jak dokladnie pachnie metro berlinskie. Troche jest tez mowy o Polakach, ktorzy dosc licznie zamieszkuja Berlin.
Ksiazke odsluchalem w oryginalnym jezyku jako audiobook. Zaleta tego bylo, ze tekst byl czytany przez samego autora, a przerywniki pomiedzy watkami i rozdzialami mialy format krotkich utworow muzycznych. Na koniec audiobooku znajduja sie nagrania zespolu w ktorym chyba gra sam autor: Ich bin Berlin, Gagarin Pop. Mnie szczegolnie wpadly w ucho slowa piosenki "Gagarin Pop", ktore brzmia: "nie kazdy za nas moze zostac Gagarinem, ale kazdy z nas moze sprobowac nim sie stac."
První polovina mě bavila dost, druhá už o něco méně.
A když si tohle všechno uvědomím, jsem si jistý, že to, co mě nejvíc strachuje, jsem já sám. Co jiného je špatné svědomí než člověk obrácený naruby? A tak utíkám dál a dál.
Občas se ptám, proč jsem tady, když bych měl být tam. Ale já nevím, kde mám být. Možná bych měl být někde jinde. Co když ale tady?
"(Berlinska) železnica kao život, život kao (berlinska) železnica"
Solidno napisana knjižica, smeštena radnjom u rane 2000-e, koju će razumeti samo dobri poznavaoci (hladnoratovskog) Berlina. Iako poetična, ni prineti Štegerovom "Berlinu". Mada više "kupuje" sentimentalnošću, svaki ljubitelj Berlina će naći nešto za sebe u njoj - uz pregršt sjajnih misli koje izviru između lošijih delova teksta.
Prisutni su, i neophodni za potpuno razumevanje: pop kultura, muzika (Dejvid Bovi, Rolingstonsi, Igi Pop, Bitlsi, U2...), (češka) književnost (Hrabal, Kundera), vendersovski likovi i prepleteni svetovi ("Nebo nad Berlinom" kao lajtmotiv), istorija nadzemne (S-bahn) i podzemne železnice (U-bahn), kultna berlinska mesta, NDR...
Hrabal pristuan ne samo kroz poetičnost, već i po centralnoj temi vozova ("Strogo kontrolisani vozovi").
Prevodilac i lektor odradili očajan posao, pa je pored mnoštva interpunkcijih i stilskih grešaka, 90% naziva i toponima potpuno naopako prevedeno, što maksimalno kvari utisak knjige.
S druge strane, prelepo je što je u izdanje uključena mapa nadzemne i podzemne železnice tog vremena, radi lakšeg snalaženja tokom čitanja.
-- English version: --
2.5/5*
"(Berlin) railway as life, life as (Berlin) railway"
Decently written small book, placed in early 2000s, that only true knowers of (coldwar) Berlin will fully understand. Regardless of its poetic style, it's still miles away from Šteger's "Berlin". Eventhough it aims to captivate the reader solely through the sentimentality, every Berlin lover will find something for himself/herself in it, including a multitude of great thoughts emerging between the lower quality parts of the text.
Present in the book, and necessary to know about to fully understand the book, are: pop culture, music (David Bowie, the Rollingstones, Iggy Pop, the Beatles, U2...), (Bohemian) literature (Hrabal, Kundera), Wenders-like characters and intertwined worlds (i.e. "Der Himmel über Berlin"/"Wings of Desire" as the leitmotiv), the history of the underground (U-bahn) and the regular (S-bahn) railway, cult Berlin spots, DDR...
Hrabal is present not just through poetical style of the text, but also through the central topic of trains (i.e. "Closely watched rains")
Specifically for the Serbian edition: the translator and copy editor did an extremely lousy job, hence, in addition to plenty of technical errors in punctuation and style, 90% percent of the names and toponyms are wrongly translated, which tremendously downgrades the overall impression of the book.
On the other hand, it's great that the edition has a map of the S-bahn and U-bahn ot the time included for easier orientation during reading.
Jaroslav Rudiš je pro mne dnes již zárukou toho, že mne čeká skvělý literární zážitek. A nejinak tomu bylo u knihy Nebe pod Berlínem, které je autorovu prvotinou. Jelikož už od J. Rudiše mám pár knih přečtených, bylo pro mne docela zajímavé vrátit se k jeho úplnému začátku. A musím říct, že je vidět, jak moc se za tu dobu coby autor posunul a vyzrál. Téma vlaků je autorovi nesmírné blízké, a tak pro mne nebylo překvapením, že se s ním setkáváme už hned v jeho první knize. Podle mne to tu skvěle funguje jako prostředek pro sekávání nejrůznějších lidí, kteří by se možná jinak nesetkali. Je to prostředek pro prolínání nejrůznějších lidských osudů, které vámi budou nějak rezonovat, protože v řadě momentů se budete nějak nacházet, vidět. Protože je to tak moc lidské. V tom je podle mne Rudiš skvělý, jak dokáže pozorovat a vykreslovat lidi a jejich životní cesty. Kniha si svým způsobem vyžaduje pečlivější čtení a trochu klidnějšího prostředí, aby se člověk mohl soustředit, ponořit se a nechat na sebe knihu působit. Do určité míry se v této knize jedná o tok vědomí, které si tu pozornost vyžaduje, aby z toho člověk hodně vykřesal a našel si tam významy a nějak si to propojil s vlastními myšlenkami a životními zkušenostmi - aby si z toho člověk něco vzal. Hudebně se to veze na vlně punku, rocku - hudba tu hraje významnou roli. Atmosféra je taková šedá, temná - hudbou i prostředím vlakových nádraží skřípající, burácivá, špinavá. Ale přesto má svoje kouzlo, kterým umí zaujmout a polapit vás. I když nehodnotím na plný počet, jsa ovlivněna autorovou pozdější a o něco vyzrálejší tvorbou, tak mi tady v téhle knize bylo vlastně dobře. I když to ve mně vyvolávalo určité melancholické, bolestínské pocity, určitý pocit pomíjivosti a rozpolcenosti, v čemž jsem se dost nimrala. Mne tohle prostě baví. Zároveň to nepostrádá humor, typický pro Rudiše - takový jako až nasáklý ironií a cynismem a různými životními paradoxy. Za mne skvělý a jsem moc ráda, že se mi tohle dostalo do rukou.
Sice to píši snad při každé recenzi jeho knihy, ale stejně si to ani teď neodpustím: pro Jaroslava Rudiše mám jednoduše slabost. Odpustím mu mnohé, protože je mi svým jazykem a ponurým nádechem jeho příběhů velmi blízký. Tentokrát jsem ovšem musela odpouštět hned mnohé. Začátek knihy byl katastrofální. Nevím, zda se jednalo o chvíle uměleckého poblouznění, či popotáhnutí z trávy, ale některé odstavce mě dostávali do kolen. Něco tak špatného už jsem dlouho nečetla. Pak ovšem přišel zlom a já si čtení pomalu ale jistě začala užívat. I teď si stále nejsem jistá, jestli se mi konec líbil nebo ne, ale… Mohlo to dopadnout rozhodně hůř.
Takže sečteno a podtrženo, plusové body získává Rudiš za zajimavý design, skvěle popsané berlínské podzemí a jistou autentičnost, která z jeho příběhu byla cítit a kterou já mám na něm velmi ráda. Mínusové body udílím za ony hrůzostrašné pseudo-umělecké plky (celkem jich bylo asi pět až deset kousků), lehce nedotažený příběh a jistou aroganci, kterou jsem u Rudiše ještě nezažila (či si nepřipustila?).
"Gazela je šťastná, že konečně souhlasíme, ať ubalí červa. Podá cigaretu dokola, a když natáhnu, vyprskne smíchy.
'Já to věděla.'
'Co jako?'
'Že to je pravda. Že seš potápěč. Potápěč z východu.'
Vypráví, že v amsterdamských coffeeshopech neřeknou Čechům jinak než potápěči z východu, že vždycky, když přijedou potomci Smetany a Masaryka a objednají si porci trávy, jako si oni objednávali kávu nebo čaj, tak ubalí, zapálí, natáhnou a drží kouř půl roku v plicích, chtějí ho vychutnat do poslední chvíle, jak jsou zvyklí z domova, kde je tráva slabá, jako je slabý třikrát vylouhovaný čaj, drží kouř v plicích celou věčnost jako lovkyně perel z korejského ostrova Jeju. Jako potápěč vypadají Češi, když kouří holandskou trávu, po níž se kácí pod stoly, jako by byli z toaletního papíru a ne ze slovanského masa, germánských kostí a keltského piva.
To jest właśnie jedna z TYCH książek, których znaczenia nie do końca rozumiem. Czytało się szybko i przyjemnie, ale miałam wrażenie, jakby to był wstęp do czegoś więcej, jaby był to pierwszy tom jakiejś histroii. A nie dość, że praktycznie nic się nie dzieje, to ciągle są jakieś ukryte znaczenia (dowiedziałam się o tym na zajęciach, sama bym nie wpadła na to), to jeszcze książka kończy się w takim dziwnym momencie, praktycznie urwanym dialogu. Przyjemna lektura, ale mi nic do życia nie wniosła oprócz kilku cytatów. Jednak nie zamykam się na Rudiša i chętnie przeczytam coś jeszcze z jego repertuaru.
Pohled na Berlín prostřednictvím jeho podzemní dráhy. Příběhy všech, kteří měli s U-Bahnem něco společného. Živých i mrtvých. Zjišťujeme, že podzemka přitahuje hodně lidí, kteří tu nejen cestují ale i malují, pořádají punckové koncerty nebo sebevraždy. Patří sem i vypravěč Petr z Prahy, který se tu snaží začít nový život. Kniha se dobře čte, nesnaží se o nějakou zápletku, prostě jen komentuje každodenní život. Už se těším na dalšího Rudiše.
Tohle je čtení, který si s sebou prostě do Berlína vzít musíte. Pokud to budete číst kdekoli jinde, pravděpodobně si stejně po dočtení koupíte jízdenky směr Berlín ✌🏼 Čtení je to dobrý, rychlý, místy vtipný, jindy spíš mrzutý a depkoidní. Atmosféra U-Bahnu i Berlína z textu přímo vystupuje. Chvilkama bych akorát ocenila větší dějovost, ale to už jsou vyloženě moje čtecí preference.
Přišla mi hrozně podobná Grandhotelu (stejné téma, stejné myšlenky, opakující se motivy), snad o něco čtivější. Ještě chci zkusit Helsinky, ale trochu se bojím, že s ranější Rudišovou tvorbou si moc rozumět nebudu.
celkově docela fajn, jen jsem se někdy trochu ztrácela. ale příběh je celkově fakt zajímavý a hodně mě bavilo, jak je děj také svázán s kulturou a specifickými umělci.
Trainspotting po česku. Už ve svém prvním románu je Jaroslav Rudiš vypravěčem, jakého máme rádi. Kupí historku na historku, vlakové koleje se stávají osudovými čárami na ruce života a hlavní hrdina neví, co se sebou. A proto se vydá do bývalého východního Berlína, jak taky jinak. Hudba. Vlaky. A krásně napsané monology znějící jako písňové texty, které podprahově sdělují osudové pravdy. Debut, který jasně vymezuje, po jakých kolejích se Jaroslav Rudiš v dalších svých příbězích vydá. Tenhle vlak nestaví. Ten vás veze až na konečnou.