Pohřbení ve snu: Deset a jedna japonská detektivka

by Ivan Krouský (Editor, Translator), Yoh Sano, 佐野 洋

Soubor jedenácti povídek Pohřbení ve snu odráží vývoj a proměny japonské detektivní prózy od druhé světové války, tedy od doby, kdy se detektivka v zemi vycházejícího slunce etablovala jako moderní literární žánr. Přitom právě krátký rozsah je pro japonskou detektivku typický – horečné tempo života ve městech neposkytovalo dost klidu ke čtení dlouhých románů, a tak napínavé povídky se záhadou poskytovaly jednu ze čtenářsky vděčných alternativ.
Kromě typických ukázek sociálního a neosociálního proudu v japonské detektivní próze obsahuje sbírka povídky, ve kterých po letech nečekaně vychází najevo, že dávné tragické události byly ve skutečnosti zločiny, dále texty s nadpřirozenými až strašidelnými prvky nebo psychologické povídky, které se zabývají selháním lidské povahy v mezní situaci.

Obsah:
• Jó Sano – Nešťastný hotel (佐野 洋, Yoh Sano /Yō Sano/ – Fuun na ryokan)
• Keisuke Kusaka – Pohřbení ve snu (日下 圭介, Keisuke Kusaka – Yume maisou)
• Saho Sasazawa – Rozhovor otce se synem (笹沢 左保, Saho Sasazawa – Fushi no taiwa)
• Ecuko Nikiová – Hliněný pes (仁木 悦子, Etsuko Niki – Nendo no inu)
• Seičó Macumoto – Počkej rok a půl (松本 清張, Seichō Matsumoto – Ichinenhan mate)
• Masao Jamamura – Loutka válečníka (山村正夫, Masao Yamamura – Musha ningyou)
• Itaru Kikumura – Rozluštění záhad (菊村 到, Itaru Kikumura – Nazotoki)
• Šizuko Nacukiová – Krajská cena (夏樹 静子, Shizuko Natsuki – Kenshou)
• Kacuhiko Takahaši – Vzpomínka na zranění (高橋 克彦, Katsuhiko Takahashi – Kizu no kioku)
• Kjótaró Nišimura – Laskavý vyděrač (西村 京太郎, Kyōtarō Nishimura – Yasashii kyouhakusha)
• Eitaró Išizawa – Pohled (石沢英太郎, Eitarō Ishizawa – Shisen)

Doslov „Detektivka na pomezí žánrů“ napsal Jan Levora.
Obálku navrhl Ivan Brůha.

Genres: Short Stories, Japanese Literature, Japan, Mystery

237 pages, Hardcover

Published February 1, 2007

Reviews

[Jiří Pavlovský]

Jak padne v Bridget Jonesové – Japonci jsou krutá rasa. A tenhle sborník detektivních povídek to potvrzuje. Jako důkaz tu najdete jedenáct povídek od autorů různých generací, což ale není příliš poznat. Jen málokdy tu jde o nějaké ryze detektivní pátrání, natož se zapojením nějaké techniky - víc je to z pohledu pachatele, nebo člověka s nějakou vazbou k trestným činům. Dost se to i odehrává v minulosti a občas je tu i prvek mírného nadpřirozena. Příběhy na vás dýchnou archaickou atmosférou - jak důrazem na pomstu a krutostí, tak i ve vztahu k ženám, neboť Japonci to dotáhli tak daleko, že by si i Jindřich VIII řekl, jestli to náhodou trochu nepřehání.

Jasně, pořád zatím nemám načteno dost, abych ukázal prstem a vyhlásil: „Euréka, tohle je pravá podstata a jádro japonské detektivky!“ A nejspíš ani žádné univerzální jádro neexistuje. Ovšem je tu jedna věc, na kterou narážím hodně často i v téhle knize (a tím nemyslím označováním měst jen neutrálními písmeny) – a to je skutečnost, že se často celý případ předkládá jen formou dialogu mezi dvěma lidmi. Všechno už se stalo, jen se o tom baví otec se synem, bývalí spolužáci, neznámý člověk s novinářkou. Od samotného zločinu je tu odstup, jen málokdy je přímo předvedený, důležité jsou jeho následky. Moc tu nehraje roli humor (snad s výjimkou až roalddahlovské povídky Nešťastný hotel), víc se sází na emoce a na to, co si lidé dělají. Kam až jsou schopni zajít za svým cílem a kolik toho jsou schopní obětovat – a to mluvíme nejen o životech ostatních, ale i svých vlastních.

Většina příběhů jsou minimálně solidní, ale podle mě nejlepší věci jsou za polovinou. Jak spíš atmosférická Počkej rok a půl (Seičó Macumoto), Laskavý vyděrač (Kjótaró Nišimura) či Pohled (Eitaró Išizawa). Vlastně všechny tři se ani netočí kolem dopadení pachatele, spíš se právě sází na emoce.

[Geno]

I really liked some of them, all of them were interesting tho